Mnoho let fotografoval pouze do šuplíku, naplno se tomu věnuje od roku 2000 a profesionálně teprve posledních pět let. Přesto Patrick Marek z Hradce Králové získal ocenění, kterým se nemůže pochlubit žádný jiný Čech.
Jeho snímek švýcarského saxofonisty Luciana Dubuise se stal fotografií roku na 20. ročníku jazzových „oscarů“. Prestižní cenu Jazz Journalists Award v New Yorku každoročně uděluje americká Asociace jazzových novinářů. Marek zachytil muzikanta na jedné noze a zkrouceného v nepřirozené poloze v Divadle Drak na hradeckém festivalu Jazz Goes To Town (více o festivalu čtěte zde).
Patrick Marek, který žije v Hradci Králové, patří mezi přední české jazzové fotografy.
Je teprve čtvrtým Evropanem v historii soutěže, který prestižní cenu vyhrál. „Už když mi přišla pozvánka a vybíral jsem fotografii, kterou pošlu, věděl jsem, že právě tahle má potenciál a že je dobrá. Věděl jsem to, už když jsem ji dělal. Nechci být neskromný, ale za ty roky, co člověk fotí, to pozná,“ říká padesátiletý Patrick Marek, který v Čechách patří mezi nejrespektovanější jazzové fotografy.
Se stejnou vášní, s jakou fotí muzikanty na pódiích, vyráží do přírody a pořizuje záběry vážek. Oběma disciplínám se věnuje od začátku 90. let.
Jak vítězná fotka vznikla?
Jeho koncert mě zajímal. Když začali hrát, chvíli jsem pozoroval kapelu, jak to běžně dělám. Pak saxofonista udělal pohyb, který je na fotografii, a věděl jsem, že ho udělá znova. Saxofon si zadusil o stehno a stál na jedné noze. A bylo to tam.
Když pomineme ocenění, je to nejlepší fotka, kterou jste kdy udělal?
Určitě jsem už udělal lepší fotografie. Na brněnské JAMU jsem například vyfotil Victora Baileyho, který už dnes bohužel nehraje. Ten snímek je pro mě úplná špička. Cením si ho mnohem víc než fotografie, která získala Jazz Journalists Award. Myslím si, že každý sebelepší fotograf, když udělá v životě deset snímků, za kterými si stojí, tak je borec. Muziku dnes fotí docela hodně lidí, opakují se stále stejné pózy. Objevit na fotografii něco nového nebo zachytit výjimečný moment je strašně těžké.
S pořadatelem trutnovského Jazzince Tomášem Katschnerem jste založil světovou fotografickou soutěž Jazz World Photo. Díky tomu vám rukama projde spousta jazzových snímků. Ovlivňuje vás rukopis jiných autorů?Nepřemýšlím nad tím. Nejspíš člověk něco podvědomě kopíruje, ale já si to neuvědomuju. Je pravda, že se mi líbí technika některých autorů a jejich způsob zpracování fotografií (více o soutěži čtěte zde).
Patrick Marek (50 let)
|
Co musí dobrá jazzová fotka obsahovat?
Každá fotografie musí něčím zaujmout, musí mít atmosféru. U jazzu a celkově u muziky je trochu jednodušší ji zachytit.
Je těžší udělat dobrý jazzový snímek než rockový či metalový?
Hodně lidí říká, že fotografie jazzu je jednoduchá. Já si myslím, že rocková nebo hodně tvrdá hudba se fotí lépe i kvůli stylizaci muzikantů a efektům, které vyniknou na barevné fotce. Na jazzovém koncertě pracujete v mnohem horších světelných podmínkách a barevná fotka mi k tomu moc nesedí. Proto fotím většinou černobíle.
Proč jste se vlastně zaměřil na jazzovou hudbu?
Je mi to blízké, z jazzu to všechno vychází. Samozřejmě se mi nelíbí každý jazz. Nepohrdám ani jinými styly. Fotím třeba vážnou hudbu, což mi ještě před třemi roky přišlo nepředstavitelné.
Muzikanty fotíte roky a už je znáte. Je to pro fotografa výhoda?
Je to obrovská výhoda. Víte, co při hraní dělají, jaký mají styl a mimiku. Jejich chování z desek nenaposloucháte. Pokud to je možné, chodím i na zkoušky, abych se na focení koncertu připravil. Je paradoxní, že dřív jsem se s muzikanty ani nebavil, měl jsem ostych. Z některých se po těch letech stali moji přátelé. Řekli mi, že jsem byl jediný fotograf, který na koncertě zůstal až do konce. Je to tím, že mě jazzová hudba baví.
Dokážete si při focení koncert užít?
Asi to mám za ty roky tak natrénované, že si dnes už nedokážu koncert užít bez fotoaparátu. Jakmile ho nemám u sebe, jsem jak na trní. Za posledních deset let se mi to stalo možná dvakrát.
Pro řadu lidí může fotograf na jazzovém koncertě působit rušivě. Co děláte pro to, aby si vás lidé všímali co nejméně?
Pár lidí mi už řeklo, že mám takovou zvláštní schopnost a při koncertech nejsem vidět. Člověk v sobě musí mít pokoru a úctu k té hudbě. Když byl v Trutnově pianista John Medeski, což pro mě byl asi nejhezčí koncert v historii Jazzince, tak jsem udělal jen deset fotek. Byl to komorní koncert, nechtěl jsem ho rušit. Potkávám ale fotografy, kteří v sobě příliš sebereflexe nemají. Jsou schopní si před pódiem ve foťáku prohlížet snímky, což považuju za něco strašného a neprofesionálního.
Je nějaký muzikant, kterého se vám nedařilo fotit?
Strašně špatně se mi kupodivu fotografoval Dan Bárta, což je člověk, kterého znám hodně dobře. Trvalo to tři roky, než jsem ho vyfotil tak, abych byl spokojený.
Když už jsme u Dana Bárty, stejně jako on se věnujete fotografování vážek. Jak to jde dohromady s jazzem?
Nemá to nic společného kromě toho, že mě oboje nabíjí. U vážek se člověk vyklidní. Když jste v pralese na Novém Zélandu a chcete vyfotit vážku, kterou ještě nemáte nebo která nikdy nebyla vyfocená, je to velký adrenalin. Focení vážek je pro fotografy určitá meta. Pokud se tomu začnete věnovat, tak zjistíte, že to není tak náročné, jak si hodně lidí myslí.
Musí být fotograf vážek odborník?
Určitě o nich něco musíte vědět, protože každé zvíře se chová jinak. Některé druhy přes den létají a sednou si až v noci, jiné zase sedí téměř neustále. Velmi problematicky se fotí samičky. To všechno je potřeba znát. Ale to samé platí při focení hudby, také musíte znát muzikanty a hudbu jako takovou.
Zbývá vám dnes na vážky čas?
Je na to strašně málo času. V loňském roce jsem je byl fotit asi desetkrát, letos ještě ani jednou. Jaro, které je na to nejlepší, jsem propásl. Těším se teď na dovolenou v Itálii, kde zase za vážkami vyrazím.
S Danem Bártou jste se o vážkách bavil?
Naposledy tady v Hradci na Jesus Christ Superstar, když se právě vrátil z Austrálie. Dan je ve světě tímhle hodně známý, s ním bych se nerad srovnával. Je mnohem dál než já.
