Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Kohoutův Vítězný únor je mrazivě současný, zve na premiéru režisér Rychlík

  12:20aktualizováno  12:20
Vítězný únor, nová hra dramatika Pavla Kohouta, nahlíží na komunistický puč 1948 jako na shakespearovskou válku růží. I fanatický básník Pavka mluví blankversem. Světovou premiéru v sobotu uvede Klicperovo divadlo v Hradci Králové. Režisér Břetislav Rychlík ale říká, že by nerad vzbuzoval dojem, že je hra politickým divadlem.

Režisér Břetislav Rychlík (vpředu) při zkoušce hry Pavla Kohouta Vítězný únor v Klicperově divadle v Hradci Králové. | foto: David Taneček, ČTK

„Jde o konflikty, které vedeme my i v této době, konflikty svědomí, odpovědnosti za tuto zemi či naopak neodpovědnosti a hazardu. Má to obrovský přesah do našich dnů, je to až mrazivě současné,“ říká režisér Rychlík.

Jak jste ke Kohoutově hře přišel?
V létě loňského roku jsem dostal mail, abych přijel kterýsi den do Brna. Byl jsem zrovna na chalupě na Horňácku, odkud nerad jezdím, protože když tam jsem, tak tam jsem. Mail byl z magistrátu, prý abych se dostavil do hotelu Internacional, že tam bude Pavel Kohout číst svoji novou hru Vítězný únor. Řekl jsem si Je to kamarád, má už svůj věk, blíží se k devadesátce, tak pojedu. Potkal jsem tam Milana Uhdeho, brněnské nakladatele z Větrných mlýnů. Pavel hru četl s obrovským šarmem a já mu už o pauze naznačil, že podle toho, jak to dopadne, bych si o to rád řekl.

Fotogalerie

A jak se v tom ocitl Hradec Králové?
Klicperovo divadlo už nějakou dobu toužilo po naší spolupráci, tak jsem Vítězný únor dal dramaturgyni Janě Sloukové. Byla nadšená a posléze i umělecký šéf David Drábek. Tahle hra se totiž zásadně vymyká z toho, co se tady dělá, je v ní hodně slov, celá je psaná v blankversu. A není to jednoduché, všechno co souvisí s inscenováním takového textu, bývá obtížné.

Když jste Vítězný únor slyšel v podání autora, co vás na něm napoprvé strhlo nejvíc?
Víte, ona je to na první pohled historická a politická hra, ale není to pravda. Tím, že je psaná blankversem (nerýmovaný verš o pěti stopách - pozn. red.), máte dojem, že jde o válku růží a Shakespeara. Uvědomil jsem si však, že jde o konflikty, které vedeme my i v této době, o konflikty svědomí, odpovědnosti za tuto zemi či naopak neodpovědnosti a hazardu. Má to obrovský přesah do našich dnů, je to až mrazivě současné. Kam lze na dlouhá léta uvrhnout zemi nezodpovědným jednáním, ale i tím, že se včas slušní lidé neumí dát dohromady a ustupují brutálnímu násilí.

Myslíte, že únorový puč 1948 si zaslouží rozměr shakespearovského dramatu?
To víte že jo, vždyť se děly věci šílené, vezměte si třeba osudy Jana Masaryka či Edvarda Beneše. Dále máte konflikty nejen jednotlivců, ale také uvnitř stran, u národních socialistů i sociálních demokratů. Hlavně je tam postava zfanatizovaného básníka Pavky, což je Kohoutovo alter ego. Celou tu partu mladých umělců, kteří slepě věří komunismu, se snažím udělat věrně. Vždyť takové lidi, kteří fanaticky něčemu věří a vůbec nepřemýšlí nad tím, co se děje, potkáme i dneska. Vždyť i tehdy tu byli lidé, kteří věděli, co jsou komunisti zač, co byl Stalin i procesy.

To byla asi jen hrstka intelektuálů...
Ano, drtivá většina umělců byla pro ten režim. Zfanatizování bylo logické, ale také Kohout patřil k těm stovkám a tisícům komunistů, kteří prozřeli. On sám i díky příběhům nejbližších ve vlastní rodině byl veden myšlenkou, že Sovětský svaz je záruka míru, boje proti fašismu. V 30. letech byla hospodářská krize, miliony lidí v Československu upadly do strašlivé bídy. A tak mnozí, aniž by tušili, že v Sovětském svazu je v bídě celá zem a má nefungující národní hospodářství, upnuli se k němu.

Lidé jsou různí, Ludvík Vaculík vstoupil do komunistické strany a už za čtrnáct dní měl důtku. Věděl, že tam nemá co dělat, a rozhodl se, že bude proti nim pracovat tak dlouho, až ho vyhodí.

Kohout byl po 22. sjezdu v šoku, popisoval nám, jak se spojil s dalšími komunisty, jak chodili po ulicích a řešili, jestli se mají zabít, když se na tom podíleli, nebo se pokusit stav změnit. Z toho vzešel naivní pokus nazvaný Pražské jaro. Kohout se nakonec stal signatářem Charty 77, byl i iniciátorem pojmu charta, a proto byl násilně vyštván do exilu. Po listopadu 1989 se nikdy nehlásil o nějaké politické funkce, odmítal jakékoliv vyznamenání od Havla i od Zemana. Beru to tak, že stále pyká za to, že ve straně byl a psal ty blbé verše, které ve hře také zazní.

Takže se i v Únoru z toho vypisuje?
Řekl bych, že hru napsal hodně proti sobě. Před týdnem jsem se někde dočetl, jak řekl, že je to premiéra, na níž mu nejvíc záleží. Nejvíc v životě, a to měl stovky premiér po celém světě. To se mi trochu sevřel zadek.

Klicperovo divadlo v Hradci Králové uvede ve světové premiéře Vítězný únor dramatika Pavla Kohouta.

Klicperovo divadlo v Hradci Králové uvede ve světové premiéře Vítězný únor dramatika Pavla Kohouta.

Jak byste diváky na Vítězný únor pozval vy?
Ať se přijdou podívat na výrazně jiné divadlo, než jaké se dělá. Ať přijdou na divadlo stojící hodně na vnitřních konfliktech i na hereckých koncertech. Ať se přijdou podívat na herce, které znají, ale kteří došli k velkému posunu. Hlavně jde o ohromně silný příběh, který má trefný a mrazivý vhled do současnosti. Stojíme před mnohými otázkami, které Pavel Kohout nastolil, a řekl bych, že teď obzvlášť.

V Klicperově divadle pracujete poprvé. Jak se vám tu tvoří?
Jsem odkojen partou, k níž jsem v 80. letech patřil a s níž jsme tu dělávali divadelní dílny. Byla to velká blízkost HaDivadla, Provázku, Divadla na okraji, Besedy a Draku, udělali jsme několik projektů, třeba na téma Sabina. To bylo jako bratrství, Jan Grossman, Míla Klíma, Mirek Krobot, Pepa Krofta byli a jsou moji přátelé, hluboce si jich vážím a mám je moc rád. Takže to, že jsem tady, byl trochu návrat mezi své.

Ve východních Čechách jsem rád i Hradec mám moc rád a ve zdejším souboru mám desítky přátel, takže se tu do značné míry cítím jako doma. Nedávno jsme měli večírek, já vařil v Draku, koupili jsme víno, zpívali, abychom se uvolnili před náročnými generálkovými dny. Zkoušení je náročné a pro herce zvlášť, klečím na nich do poslední chvíle.

Předloni tu na festivalu Slovácké divadlo ve vaší režii hrálo Cenu facky, hru na grebeníčkovské téma. Politická témata vás přitahují?
To je spíš náhoda, vždyť Topol je třeba baladický, Smočkovo Podivné odpoledne Zvonka Burkeho, které jsem dělal s Bolkem Polívkou a Pavlem Liškou, je groteska. Jsem starý divadelní harcovník a letos jsem toho udělal nějak moc. Uvědomil jsem si, že jsem inscenoval texty několika generačních vrstevníků: Ladislava Smočka, Josefa Topola, Milana Uhdeho, Václava Havla a teď končím rok Pavlem Kohoutem. Víte, já jsem politický člověk, ale nechci odradit diváky tím, že bych jim vnucoval politické divadlo.

To se trochu nabízí...
Ano, ale každé divadlo je politické, i to o mezilidských vztazích má v sobě politikum, vždycky v něm je přesah, třeba podobenství tady a teď. Proto můžeme dělat klasiku, v ní jsou témata vděčná. Ve Vítězném únoru se to prolíná, přináší témata lidské vášně, lásky, zrady, nenaplněných vztahů. Máte pravdu, že mě to přitahuje, ale nevyhledávám to. To je náhoda.

Cena facky vznikla tak, že jsem si přečetl knihu Josefa Holcmana a řekl si, že se musí dostat na divadlo. Stejně tak přemýšlím o nepolitických věcech, v Pardubicích bych rád udělal Kalibův zločin od Raise a píšu hru pro Boleslava Polívku podle Holcmanovy knížky Osobní poplach o jeho strýci, řezníkovi humanistovi. To je až pábitelská knížka plná témat zrady, věrnosti, lásky i furiantství. I tam politiku najdete, ale spíše v drobných furiantských situacích, kterým je strýc v době znárodněných jatek vystavován.

Předpremiéra vaší inscenace je 28. října, premiéra o den později, což je víc než symbolické.
Víte, v tuto chvíli se v českých divadlech podepisuje text, jehož jsem iniciátorem a spoluautorem: Nemůžeme mlčet! Mluvíme o tom, že nemůžeme mlčet k tomu, jak lokajsky se naši čtyři vrcholní činitelé zachovali v případě příjezdu nevinného starého muže, který ve světě hlásá nenásilí a lásku, tedy dalajlámy, protože skutečně nejsme kolonií Číny. A tento špatný čin má za následek jiné špatné činy a obrovský propad na dno, které si nikdo neuměl představit, že bude tak hluboké.

U prezidenta Zemana se den ode dne ukazuje, že je mužem hluboké minulosti až normalizačně komunistické. Neudělení ceny panu Jiřímu Bradymu z důvodu nízké pomstychtivosti - a Zeman pomstychtivý je, vždyť vytvářel už seznamy zrádců po první neúspěšné volbě - překročilo veškeré hranice. Pan Brady prošel peklem holokaustu, hájí lidská práva a celý život věnuje tomu, aby svět poučil o hrůzách, které se děly, a je ponižován rodnou zemí. Komunisti se mstili na dětech, což bylo absurdní, Zeman se mstí i na strýci. Plně věřím Danielu Hermanovi, stojím za ním a česká divadla také.

Divadla a univerzity jako svobodná prostředí je nutno nabídnout k otevřenému dialogu o tom, že už si do budoucna nemůžeme dovolit takhle špatné volby, a to nejen proto, že země je v tak špatném stavu, ale i kvůli mezinárodní pověsti. Určitě se v našem národě najdou lidé, kteří jsou slušnější, nejsou soudem usvědčení lháři a minimálně nejsou tak sprostí hulváti. Jsem moc zvědav, kam se to zvrtne.

Myslíte, že to bude mít nějaký ohlas?
Nyní jde o něco, co zvedají mladí lidé a divadla. I média jsou teď na straně lidí, kteří si to nechtějí nechat líbit. Zírám, jak lidé reagují, třeba moje devětaosmdesátiletá matka, dcera významného sociálního demokrata, kterého už 26. února vyvedly milice z práce, protože měl jako hrdina odboje a spolupracovník londýnského exilu veliký vliv. Máma, která po převratu spoluzakládala sociální demokracii, ale vystoupila z ní, když tam Zeman dotáhl komunisty a Šloufa, je ochotná vzít koště a jet ze Slovácka do Prahy to tam vymést.

I její kamarádky, které nedopatřením volily Zemana v domnění, že je sociálně citlivý, jsou zdrceny. Hlavně ženy jsou v šoku, že zvolily hulváta, který uráží i ženské. Snad to zafunguje. Víte, mnozí se smáli Magoru Jirousovi, ale on byl malou kapičkou. Odseděl si to v kriminále, ale kdyby nebyl proces s Plastiky, nebyla by Charta 77 ani opozice a nakonec by lidé na náměstích nevolali Havlovo jméno. A mnohým to připadalo směšné.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.