Bistro provozuje hradecká společnost Skok do života starající se o mentálně hendikepované v sídle úřadu Královéhradeckého kraje. O plánech bistra, ale i o tom, jak pomáhá měnit životy svých zaměstnanců, hovoří vedoucí podniku Hana Šimáčková.
„Práce je pro postižené naprosto přirozenou činností, která jim zvedá sebevědomí, pokud ji odvádějí dobře a jejich zákazníci jsou spokojeni. Je to normální proces, který je hodně posunuje dál,“ říká sociální pracovnice a šéfka bistra v jednom.
Letos slavíte pět let bistra. Jak se za tu dobu proměnilo jeho fungování?
Při vzniku našeho sociálního podniku jsme v roce 2011 získali dotaci na podporu dvouletého provozu, ta nám skončila v roce 2014, od té doby jsme odkázáni sami na sebe. Není to ale tak, že bychom fungovali úplně bez podpory. Velká většina sociálních podniků by bez ní být nemohla. Přešli jsme na podporu z úřadu práce, od nějž máme možnost získat až 75 procent mezd pracovníků s postižením. Proměnili jsme se i personálně. Z původních sedmi zaměstnanců s postižením jich v současnosti máme 30 a další tři bez postižení.
Bistro U Dvou přátelProvozovatelem občerstvení, které sídlí na Pivovarském náměstí u úřadu Královéhradeckého kraje, je občansky prospěšná společnost Skok do života. Ta poskytuje mentálně hendikepovaným lidem z Hradce Králové různé služby, díky nimž mají možnost se maximálně osamostatnit. Kromě bistra provozuje také chráněné bydlení umožňující postiženým samostatně s různě vysokou podporou sociálních pracovníků bydlet. Práci mají hendikepovaní v takzvané LaDílně, v níž provádějí kancelářské, úklidové, zahradnické či další jednoduché manuální práce. Organizace nabízí hendikepovaným také celodenní aktivity a sociální rehabilitace formou nácviku dovedností pro domácnost nebo budoucí práci, díky tomu se postižení mohou v budoucnu osamostatnit. |
A to se všichni střídají tady v bistru?
Podařilo se nám získat několik prodejních míst na hradeckých základních školách. Každý den tam přinesou svačinky, které tam prodávají. Jeden kiosek máme na Ústavu sociální práce v budově hradecké univerzity. Další hendikepovaní jsou zaměstnaní v cateringu.
Máte nápady jak bistro dál rozvíjet?
Teď jsme byli paralyzovaní všemi legislativními změnami a naše fungování bylo reálně ohroženo kvůli navyšování minimální mzdy, elektronické evidenci tržeb a zavádění pamlskové vyhlášky. Za poslední rok jsme se snažili vyhovět všem legislativním požadavkům a náš rozvoj spočívá v tom, že jsme začali působit na dalších dvou základních školách, nic jiného jsme nebyli schopni udělat. Teď je naším cílem víc řešit sortiment bistra a někam ho posunout. Další věcí je, že bychom rádi našli další dvě školy, kam bychom mohli dodávat svačiny. A je pro nás taky velmi důležité, abychom udrželi stávající místa. To se zdá jako věc, která nerozvíjí, ale pro nás je to podstatné. To, že sedm lidí, kteří tu začínali, v bistru stále pracuje a je to pro ně pět let zdrojem příjmů, díky němuž mohou samostatně žít, je pro nás neuvěřitelný úspěch.
Je těžké shánět nová místa k uplatnění vašich zaměstnanců?
Už když jsme připravovali projekt svačin do škol, vyšel nám vstříc pan ředitel z Biskupského gymnázia, kde nám vyčlenili pult. Tam se naši klienti na svoji činnost nejprve zacvičovali. Potom se volně přidal pan ředitel ze základní školy Úprkova a díky tomu se nám podařilo přesvědčit ředitele ostatních škol. A v současné době nám pomohla i pamlsková vyhláška.
Pomohla?
Tím, že ředitelé škol začali hledat spolehlivého dodavatele, který bude mít produkty v souladu s vyhláškou. Vyhovuje jim i náš koncept prodejního pultu, protože je prostorově nenáročný a je vhodný i ve školách, které nemají vlastní kiosek. Ale vyhláška pro nás samozřejmě byla také komplikací, protože je v ní celá řada věcí, které úplně neodpovídají tomu, co by děti měly a neměly jíst, a je i poměrně těžké se v ní vyznat. Přestože jsme měli produkty schváleny poradci pro výživu dětí, ne úplně všechno nám prošlo.
Co vám třeba zakázali? Máslo?
Ano, setkali jsme se třeba s tím, že Rama, která má v sobě určitý podíl palmového tuku, vyhláškou prochází, zatímco máslo ne. Nebo třeba podíl soli v šunce: vyhláška neřeší, kolik šunky ve výrobku je.
Jak pracují vaši svačináři?
Většinou ve škole máme pult se dvěma ledničkami, do kterých si pracovník naskládá produkty a přes první malou a velkou přestávku je prodává. Na některých školách, třeba na Biskupském gymnáziu, jsme i na třetí přestávku. Pracují tam jen lidé s takovým mentálním postižením, kteří tento provoz zvládnou obstarat sami a nepotřebují naši podporu.
Zvládají i kasírování a EET?
Ano, ale tento prodej ještě pod EET nespadá. Čekalo by nás to až v březnu 2018, a tam bychom rádi s finanční správou řešili možnost výjimky. Pro naše lidi by to nebylo úplně bezpečné, aniž by porušovali zákon, a pak ani ekonomické, aby stihli prodat víc než deset housek. Vše totiž musí stihnout v čase přestávky.
Jak děti reagují na to, že je obsluhují lidé s hendikepem?
Na začátek jsme rodiče i žáky seznámili s tím, o jaký projekt se jedná. Na žádné škole jsme se nesetkali, že by s tím měl někdo problém nebo že by přistupoval k našim lidem špatně. Problém byl jen jeden, a to na speciální základní škole. Tam jsme museli provoz ukončit, protože se to nesetkalo s úplně pozitivní reakcí.
Takže projekt funguje i jako vzájemné poznávání dvou odlišných světů?
To, aby se děti bez postižení setkávaly s našimi lidmi v pozitivní situaci, byl náš cíl už od začátku. Děti vidí, že postižený člověk je schopen pracovat, že svoji práci zvládá. Naši zaměstnanci nejsou jen pasivními členy společnosti, ale podílí se třeba na zlepšení atmosféry v škole.
Vidíte i pozitivní vliv na vaše klienty?
Určitě. Zjistila jsem, že celá řada našich pracovníků má mezi dětmi a studenty kamarády, kteří za nimi často chodí i do bistra. Jsou i kamarády na Facebooku a vládne mezi nimi přátelská atmosféra. Toho já si dost cením.
Jakou máte v bistru fluktuaci zaměstnanců?
Prakticky všichni, kteří v únoru 2012 zahájili provoz, tady stále pracují.
Je to i tím, že je práce v bistru baví?
Já bych určitě nepodceňovala přípravu, kterou jsme s nimi zahájili v sociálních službách. Takoví lidé jsou skvěle připravení. Další věcí je fakt, že naši lidé už z povahy nemají tendenci měnit návyky. Pro ně je práce jistota, zároveň tady mohou dělat činnost, která jim jde, protože jsme je na to dobře připravili, a i pracovní náplň jsme sestavili tak, aby jim šla a byli v ní samostatní a úspěšní. Jak tady jsou už tolik let, dokážou se ve své práci sami rozvíjet, zlepšují se a posunují se dál.
Pomáhá jim práce i k duševnímu rozvoji?
Máme pracovní pozice různé, ne úplně všichni komunikují s lidmi denně. Co se ale určitě zlepšilo, je to, že práce pro ně je naprosto přirozená činnost, která pokud svoji práci odvádí dobře a zákazníci jsou spokojeni, zvedá jejich sebevědomí. Zároveň tam vidíme posun k běžné dospělosti, kdy pracují jako každý jiný, mají starosti jako každý jiný, jsou unavení z práce, těší se na dovolenou.
Může si každý vybrat, jakou práci chce dělat?
Snažíme se lidi vytipovat tak, aby je práce bavila. Máme pracovníky, kteří se moc rádi potkávají s lidmi, proto je nasazujeme do první linie. Pak tady máme takové, kteří potřebují mít na práci klid a víc se soustředit, proto je pro ně lepší práce v kuchyni nebo při úklidu.
Vy sama působíte jako jakýsi dozor. S čím se na vás vaši podřízení obracejí nejčastěji?
Každý z lidí za barem by měl zvládnout běžnou nabídku úplně sám a vyhodnotit, kdy potřebuje pomoc. Pokud za mnou přicházejí, je to třeba v případě, že někdo chce objednat catering. Nebo když přijde cizinec, ne všichni se s ním zvládnou domluvit. Ale máme také takové, kteří to dokážou.
Opravdu máte i anglicky hovořící obsluhu?
Mně spíš přijde, že lidé s mentálním postižením hodně i v češtině odezírají z řeči těla, takže někteří se domluví kolikrát lépe než já. Ale třeba Jonáš nebo Honza znají pojmenovati v angličtině základní věci jako kávu, s mlékem či bez.
Jsou vaši zaměstnanci už natolik vypracovaní, že by se dokázali uplatnit i v nějaké řetězcové kavárně či občerstvení?
Jedním z úkolů sociálních podniků je mít dostatek kvalifikovaného personálu, který je schopen poskytnout část sociální práce. Pokud má zaměstnanec problém, ať zdravotní, či osobní, musí na to být zaměstnavatel připravený a dokázat nastavit režim tak, aby to neovlivnilo chod podniku. U nás je důležité často předvídat. Nejsem si úplně jistá, že lidé v běžných provozech jsou schopni toto zvládnout. Pokud na někoho spoléháte, že přijde obsluhovat zákazníky, může se stát, že na tom pohoříte.
A vy jste už někdy pohořeli?
(Rozesměje se) Stále! Úplně zavřít jsme však nemuseli nikdy. To děláme jen v případě, že máme velkou akci a je potřeba se na ni velmi soustředit. Naši lidi někdy nemocní jsou, ale máme i pracovníky, kteří jsou držáci. Například Ivo nebyl jedinkrát nemocný za celých pět let.
Na začátku jste říkala, že práce pomáhá vašim pracovníkům samostatně žít. Jak velké procento vašich klientů bydlí samo bez rodičů?
Je jich určitě víc než polovina. Díky práci si vydělávají na samostatný život. Práce je první krok a ten druhý je samostatné bydlení. V minulosti však byl trend, že tito lidé byli už od dětství dáváni do ústavů.
I ti s lehčím hendikepem, jaký mají vaši zaměstnanci?
Ano. Třeba teď máme projekt transformace ústavu Hajnice. Přišlo k nám několik lidí a ti si počínají perfektně a samostatně. Pro ně je práce opravdu jen krůček k tomu, aby žili podle svých představ, mohli se oženit a skvěle fungovali. Naším záměrem je sehnat klientům práci, která bude prostředkem k tomu, aby se mohli od rodičů odstěhovat třeba kolem třicátého roku.
