Pivovar z druhé poloviny 19. století je v některých ohledech celorepublikovým unikátem. Jeho památková hodnota spočívá především v tom, že výrobní procesy se dějí v původním architektonickém uspořádání budovy, a navíc s historickými stroji z let 1927 až 1936.
Návrat do minulosti začíná už na sladovně, kde majitel Milan Vedra ukazuje vendr, jenž naplno funguje už od roku 1936, kdy pivovar prošel poslední velkou rekonstrukcí a modernizací.
„Zhruba jednou za dvě hodiny jím projedeme lísky, na nichž hvozdíme, tedy sušíme, naklíčený ječmen,“ vysvětluje Vedra, když zapíná staré zařízení. Ač je osmdesátileté, má zvuk jako zamlada. Historická sladovna zvládá pokrýt nejen potřeby své výroby, ale slad prodává i do dalších pivovarů.
„Přišli jsme o většinu historické části sladovny“
„Zařízení se nám daří udržovat. Máme jen trochu problémy se sháněním kožených řemenů, které ho pohánějí. Naštěstí se nám je stále daří objevovat při likvidacích různých továren či skladů,“ popisuje majitel jedinou komplikaci při údržbě masivního železného zařízení, které přežilo i devastující požár sladovny v roce 2006.
Po něm zůstaly jen obvodové zdi budovy a také ohořelé dveře u vstupu na půdu pivovaru, které majitel zanechal jako připomínku na tuto událost. „Část historického vybavení sice přežila samotný požár, ale zničila ho střecha, která se propadla. Přišli jsme tak o většinu historické části sladovny,“ vzpomíná Vedra.
Uchráněna před požárem naštěstí zůstala vedlejší budova, kde je varna s měděnými nádobami, jako vystřižená z Postřižin. Do malebného filmu by s přehledem zapadl i sládek Václav Kovařík, který zrovna končí rmutování, což je laicky řečeno získávání cukru ze sladu.
„Na jednu šedesátihektolitrovou várku spotřebujeme tunu sladu,“ říká sládek a přečerpává sladinu. Až do ní přijde chmel, vznikne mladina, která se už zase o něco víc bude chutí podobat pivu.
K němu je však zatím ještě daleko. Všechen slad si vařič musí ještě před rmutováním namlít, po pivovarsku namačkat. To se děje na mlecím zařízení nad varnou, které je nejcennějším technickým prvkem pivovaru. Slouží už od roku 1927. „Je unikátem doslova v celorepublikovém měřítku,“ míní Eva Macková z Národního památkového úřadu v Josefově.
Po přečerpání a vychladnutí mladiny už dojde na kvasnice. Teprve jejich zásluhou se ze zvláštní hořkosladké tekutiny za několik týdnů stane pivo.
Šest let chátral
Dobrušský pivovar fungoval do roku 1996, pak šest let chátral, než ho koupila soukromá firma, jež v něm zprovoznila sladovnu. Rozvoj však pozastavil požár v roce 2006. Naději dal starému zhuntovanému pivovaru až Milan Vedra, který ho koupil o rok později. Vařit začal v srpnu 2008.
„Kolem pivovarnictví se pohybuju roky, zajímá mě jeho historie, proto jsem ani neuvažoval o likvidaci dochovaných technologií či o nějaké velké modernizaci. To, co šlo z původního zprovoznit, jsem zachoval. Vyměňovat zařízení sladovny by se nevyplatilo, navíc můžeme stále zájemcům ukazovat, jak tradiční sladovna vypadala,“ říká Vedra a dodává, že ta dobrušská je zřejmě nejmenší funkční sladovnou v České republice. „Možná i v Evropě,“ zamyslí se.
Že období, kdy byl pivovar zavřený, přežila měděná varna, kterou památkáři rovněž vysoce cení, se dá považovat za zázrak.
„Byli jsme rádi, že je někdo nevyřezal a nedal do šrotu. Takhle velké měděné pokrývky by nyní už nikdo nevyrobil,“ říká ředitel.
Zprovoznění pivovaru a sladovny do dnešní podoby podle Vedry předcházela také řada rekonstrukcí a investic do navazujících technologií, například instalace nových nerezových náduvníků a vytápění hvozdu na sladovně, ležáckých tanků do historických sklepů, filtrace, stáčírny sudů a dalších technologických prvků.
„To vše jsme vždy prováděli se snahou v maximální míře zachovat původní ráz pivovaru a sladovny,“ dodává majitel malebného podniku. Aktuálně uvažuje nad pořízením nové šrotovny, tu původní z roku 1927 však chtějí v Dobrušce nechat na místě a udržovat ji v provozu.
