Rtyňské bytovky osídlili horníci. Trubkami pod sídlištěm teče voda z hor

  • 9
Začátek padesátých let přinesl do podkrkonošské obce Rtyně nebývalý rozmach. Během několika let tu vyrostlo sídliště pro horníky z celého Československa. Náboráři je lákali na moderní byty s vlastním vchodem, společnými prádelnami a jídelnou. Na dohled od haldy s hlušinou.

Nová čtvrť s byty pro horníky Východočeských uhelných dolů (VUD) začala růst už v období takzvané dvouletky koncem čtyřicátých let. Zbytek sídliště následoval vzápětí, v první pětiletce. Prostor mezi centrem obce a železniční stanicí byl však do detailů naprojektovaný hned od začátku. A stavělo se rychle. První domy sloužily už v roce 1950.

Hornická Rtyně v Podkrkonoší měla před válkou 2 666 obyvatel. Po válce jich podle pamětníků zůstalo asi 2 400, ale přesná čísla v kronikách nejsou. Odsun Němců Rtyni téměř nepostihl, protože v obci pod Jestřebími horami jich bydlelo jen pár desítek a většina někdejších přistěhovalců se již dlouho hlásila k české národnosti. Přesto měly být do obce na hranici Sudet nastěhovány stovky lidí. Vyžádaly si to plány na rozšíření zdejších dolů.

„Vždy se mluví o dolech v Malých Svatoňovicích, ale ve skutečnosti stojí na katastru Rtyně,“ upozorňuje pamětník Maxmilián Wich, který na jámě - tedy v dolech - pracoval jako střelmistr.

Ještě v roce 1952 žilo v obci 2,5 tisíce lidí, o čtyři roky později už číslo stouplo na 3 116. Za nárůstem byli právě horníci. Těch tehdy v dole Zdeněk Nejedlý (před rokem 1950 Ida) pracovalo osmnáct set, asi polovina mohla být ze Rtyně.

O stavbě takzvaného Velkého hornického sídliště se rozhodlo už v roce 1947, rok po znárodnění Svatoňovické báňské společnosti a jejím začlenění do VUD, kam patřily také doly v Žacléři a Radvanicích. Bytové domy měly stát na podmáčených loukách mezi obcí a železnicí.

„První jednání s vlastníky pozemků bylo v prosinci 1947. Obec měla tehdy dolům zprostředkovat výkupy pozemků. Majitelé ale polnosti nechtěli pustit a nabízeli jiné, blíž k drážnímu domku. V kronice je zapsáno, že napoprvé se nedohodli a že při dalších jednáních už k dohodě došlo. Asi všichni víme, jak ty dohody tenkrát vypadaly,“ odkazuje na zápisy z pamětních knih tajemník městského úřadu ve Rtyni v Podkrkonoší Pavel Semerák.

Na úřadu se dochovala dokumentace ke stavbě sídliště. Jsou v ní zakreslené všechny domy, dřevníky, hřiště i parkové úpravy.

Mezi bytovkami lidé pěstovali zeleninu

„Jsou tam řešené i takové detaily jako pískoviště nebo klepače na koberce. To mě pobavilo, protože původní klepače tam jsou dodnes. Vždy jsem měl za to, že v rámci té dvouletky to byla hurá akce, ale ono to bylo docela propracované,“ přiznává tajemník.

První horníci se do bytů nastěhovali v roce 1950. Sídliště začalo růst směrem od železnice k obci, která získala statut města až v sedmdesátých letech. Jako první vyrostly menší zděné bytové domy se dvěma podlažími a čtyřmi byty. Část domů byla podsklepená s jedním vchodem, ostatní dodnes mají místo sklepů dřevníky a každý byt v nich vlastní vchod. Mezi objekty mají lidé zahrádky.

Příběhy sídlišť

„To byl docela dobrý nápad, že měl každý svůj vchod. Tehdy žily celé rodiny v jedné světnici a lidé se myli ve škopku, ale tohle už bylo moderní bydlení. Byla tam koupelna, dva nebo tři pokoje a v prostředních domech měli ve sklepě i společnou pračku a mandl,“ vzpomíná Ludmila Nývltová.

U některých domů nešlo sklepy postavit kvůli spodní vodě. Sídliště stojí na bývalých lužních loukách, kterými procházely potoky z hor. Ty museli stavbaři zatrubnit. Sevřená v betonu skončila také Rtyňka, která vede přímo pod náměstím.

„Mokřady tam byly. My jsme měli ve sklepě díru na odtok vody z prádelny a když tekla voda z hor, chrlila se z ní voda. Měli jsme proto takový kolíček, kterým se ta díra vždy ucpala,“ popisuje Maxmilián Wich.

Kdo nevzal lopatu do ruky, zaplatil

Na úpravách sídliště pracovali i místní lidé. V roce 1949 museli všichni muži mezi 18 a 60 lety odpracovat povinné hodiny, jinak za každou zaplatili 20 korun. Tolik tehdy stály třeba čtyři bochníky chleba.

Do roku 1952 vznikly na sídlišti také tři internáty, kde bydleli mladí horníci nebo mladé rodiny čekající na přidělení bytu. Zatímco v ostatních domech byly byty dvou- nebo třípokojové, v internátech byty 1+1 nebo samostatné pokoje. V suterénu prostředního internátu byla také kotelna a jídelna, kde se vařily snídaně, obědy i večeře. Ta se v roce 1956 přesunula do přízemí protějšího domu, kde dnes funguje Malý kulturní sál. Další bytové domy rostly v sídlišti až do roku 1958, kdy se přistavěl poslední objekt směrem k železnici. Naproti němu stála prodejna potravin.

Budování sídliště pamatuje Jaroslav Kašpar, který na stavbu spolu s otcem vozil písek z jejich písníku. Kašparovi kvůli tomu koupili menší náklaďák Praga AN zvaný Andula a otec dostal v dolech volno, aby šlo zásobování pískem rychleji.

„Tehdy ještě nebyla rozvinutá těžba říčního písku. U nás byl křemenný písek, takže se vozilo od nás. Pak k nám přišlo asi pět lidí z jámy, kteří nám chvíli pomáhali. Stavitel pan Kühnel si vždy určil, kdy ho máme dovézt. On to celé projektoval, maloval plány a řídil stavbu. Přitom si nekoupil ani auto a pořád jezdil vlakem,“ vzpomíná Jaroslav Kašpar.

Byt v sídlišti dostali i političtí vězni

Do nových bytů se nestěhovali jen nově najatí horníci z celé republiky, ale i ti současní, kteří do té doby bydleli v podnájmu v místních chalupách. Byty mohli získat také vězni z Tmavého dolu, později nazvaného Zdeněk Nejedlý II. Ti totiž museli při výkonu trestu pracovat v dolech, měli zkušenosti, a tak jim po propuštění firma nabídla místo a byt ve Rtyni.

„Původně tam byli zavření Němci, většinou wehrmachťáci, a kolaboranti. Pak tam byli kněží, majitelé a živnostníci, tedy političtí vězni. Ti nuceně pracovali v dolech a hodně jich tu potom zůstalo v novém sídlišti. Přišlo sem také několik rodin Čechů z rumunského Banátu,“ vysvětluje Ludmila Nývltová.

V první etapě vznikaly domky se čtyřmi vchody. Místo sklepů mají dřevníky.

Prostor mezi čtyřdomky je rozdělený ploty, lidé tam mají své zahrádky.

„Při nástupu do dolů jsme podepsali dohodu, že když tam zůstaneme dělat deset let, byt bude náš. Pracovníci dolů jezdili po školách v celé republice a dělali nábor do hornictví. Nabízeli hlavně odpuštění vojny a byty, které jinde nedávali. V dolech byly navíc na tu dobu podstatně vyšší výdělky než v jiných fabrikách,“ říká bývalý předseda odborů ve VUD Milan Romančák, který v dolech pracoval od roku 1976.

Kromě bytových domů mohli někteří horníci získat i samostatné rodinné domky. Ty se už v 50. letech stavěly v lokalitě V Koreji, která později dostala název Malé hornické sídliště. V roce 1951 tam vyrostlo šestnáct menších domů.

„Prý to byli protekční lidi, alespoň se to říkalo. Ale nevím, co je na tom pravdy. Podobné domy se stavěly v Malých a Velkých Svatoňovicích, tam jich je asi šest,“ vzpomíná Wich.

Po revoluci zůstala část horníků doma

Později se malé sídliště rozrostlo o další domy horníků a stavěly se i takzvané řadovky. Podle Romančáka na ně zaměstnanci dolů získávali výhodné bezúročné půjčky. Další byty pro horníky stály také ve Svatoňovicích, Úpici a Trutnově. Tam už šlo o klasické paneláky.

Stejný systém přidělování bytů fungoval ještě v osmdesátých letech. Zlom nastal až v roce 1990, kdy z ekonomických důvodů začal útlum těžby. Pro Rtyni v Podkrkonoší to byla velká rána, brzy poté skončila i místní textilka a město se muselo vypořádat se stovkami lidí bez práce.

„My jsme byli první v republice, kdo za nového režimu stávkoval. Z jámy nevyfáralo 180 lidí. Nakonec spousta z nich odešla do invalidního důchodu. Podle nového zákona už nesměli fárat, protože měli dlouhou expozici v prašném prostředí. Za totality se to tolik nesledovalo a nemoci z povolání se moc nepřiznávaly,“ popisuje Romančák.

Horníci navíc mohli do starobního důchodu už v 55 letech. Někteří našli místa v okolních firmách, část začala podnikat. Rtyně těží i z blízkosti Náchoda a Trutnova, kam mohou lidé za prací dojíždět. Přesto je uzavření dolů v městečku patrné dodnes.

„Díra tu určitě byla, ale práce se tady nakonec našla. Rtyně má výhodu železničního spojení s Trutnovem i Hradcem Králové. Později navíc vyrostla průmyslová zóna v Červeném Kostelci,“ dodává tajemník Pavel Semerák.

Byty v hornickém sídlišti v devadesátých letech přešly na město a většinu si odkoupili obyvatelé. Původnímu účelu slouží jedna ubytovna. Ve druhé je část bytů v režimu pečovatelské služby.