Novinku Dolls, v níž exceluje pět zahraničních herců-artistů, odehrají na festivalu Divadlo evropských regionů ve vlastním šapitó v pondělí, úterý, pak ve čtvrtek, v pátek a v sobotu.
V neděli pak dojde i na věhlasné představení La Putyka, která definovala český pohled na fenomén nového cirkusu. Díky Novákovi.
"Za pět let jsme vytvořili sedm inscenací a všechny potřebují velké divadlo. Snažili jsme se je vždycky dostat na hradecký festival, ale pořád to nějak nešlo, tak jsme to až letos vyřešili, že jsme přivezli šapitó a zároveň naši první a poslední inscenaci, takže patrně bude vidět, jak se naše myšlení v žánru nového cirkusu vyvíjí," říká čtyřiatřicetiletý principál takřka rodinného podniku. Bratr je produkční, manželka kostymérka, bratranec scénograf.
Dvě představení zaštítil festival, pět jich máte ve vlastní produkci...
Jsme závislí na divácích. Vrátili jsme se ke zkušenosti před dvěma lety z Edinburghu, kdy jsme se všichni, tedy herci Dolls, komplet produkce a technika, vypravili do města, chodili po kavárnách, barech, galeriích, knihovnách, rozdávali letáky a osobně zvali. Když pak divák přijde, mnohem víc si ho vážíte. Víc už pro věc s našimi možnostmi udělat ani nemůžeme, peníze na to, aby nám tady jezdila reklama na trolejbusu, nemáme. Myslím, že snaha lidi zvát osobně je silnější, zvlášť v době, kdy člověk lpí na tom, co vidí, jaký je nápis, slogan či která osobnost v tom dělá. Proti křiklavé "první dobré" je těžké bojovat.
V jakém rozpoložení se tedy vracíte do Hradce?
V napjatém, máme sice za sebou silných pět let, nesmírně zajímavých, kdy se opravdu spousta věcí podařila, ale to nic nemění na tom, že stejně musíte mezi lidi s letáky a osobně je pozvat. A šapitó má čtyři sta míst. Zvenku vypadá menší, ale dovnitř se nám vešlo úplně všechno z divadelní verze Dolls včetně pokojíčků a hrazdy. Hrajeme však na půlkruh a víte, v čem je pravé kouzlo cirkusu? Že každý divák vidí trochu něco jiného.
V divadle to vidí všichni stejně?
Ano, rozdíl je jen ve výšce, takhle každý vidí úplně jiné věci. Baví mě chodit na cirkusová představení víckrát, ale pokaždé z jiného místa, protože tak objevuju nové věci. Když jsme připravovali choreografie, věděli jsme, že budou pro půlkruh, takže z jednoho místa jste blíž k bytečkům, vidíte do nich, z jiného zas k hercům. Může být k vám zády, ale vy zas cítíte každý jeho nádech. Jsem zvědavý, jaké kouzlo to bude mít v Hradci.
Dolls měly premiéru nedávno v trutnovském Uffu? Jak vznikl nápad? Nebo byli první aktéři?
Herci byli až druzí, první byl nápad. Prošel jsem si v hledání témat určitým vývojem, v La Putyce byl záměr jít proti smyslu nového cirkusu, který ukazuje těla a jejich ekvilibristiku. Já chtěl ty těla zabalit a jít proti, takže tam byli dva tlustí staří dědci. Šel jsem víc po divadelnosti než po samotných číslech. V Up'End'Down jsem řešil, co bude, až budu na samotném konci, Risk zas vyprávěl o hledání svobody v hendikepu. Na poslední tři projekty se dostavil nápad ve stejnou dobu na stejném místě, což je zvláštní, vždycky to bylo v lednu a ve Francii. Začal jsem si to psát, porovnával už hotové.
A na co jste přišel?
Vrátil jsem se na začátek, k tomu, co mě tehdy nejvíc zajímalo. Typicky české a pro mě nejzajímavější, to byla kombinace žánrů, hlavně práce s loutkou. Poslední projekt, který navazoval na rodinou tradici, bylo představení 8 - polib prdel kosům. Řekl jsem si, že bychom se mohli vrátit k práci s předmětem. Zvažoval jsem Čapkovo R. U. R., to mi rozmluvili, tak jsem se začal zabývat tím, kdy člověk začal napodobovat člověka. A za jakým účelem.
Mnohé momenty z toho jsou v představení...
Ano, třeba to, jak si člověk z hlíny uplácá panenku. Je však statická, tak on vytváří rituální pohyb okolo a čeká, že se něco změní. Přemýšlel jsem i o přípravě dívky na mateřství, vždyť i šimpanzi si hrají s klackem ve tvaru mláděte, o hračkách pro děti. Až jsem se dostal k současnosti, kdy to může nahrazovat vztahy. Nápad byl díky cirkusové technice rozdělit dva páry a dát jim náhražku.
Takže hlavním tématem Dolls jsou vztahy?
Ano, hlavně to, jakým způsobem se začínají nahrazovat a zjednodušovat, že bychom se měli vrátit k nějaké čistotě, jednoduchosti, ke kořenům, které jsou v přírodě okolo nás, ale my nemáme čas se nad nimi ani pozastavit. Nechtěl jsem dělat představení o tom, že si píšeme SMS a neumíme spolu mluvit z očí do očí, ale zjistil jsem, že 20 procent mužské populace ve věku 30 až 40 let v Japonsku žije s nafukovací pannou. A že rodiny mají panenky - reborn babies - jako skutečné dítě. A teď musíte hledat divadelní cestu, hlídat, aby to nebylo patetické. Pořád se ptáme, bylo-li by to lepší, kdyby bylo víc peněz. Potřebujeme na konci, aby tam vyrostl strom? Nebo stačí náznak?
Cítíte v sobě silně rodové kořeny, třeba od dědečka?
To je pro mě moc citlivé téma, zvlášť v Hradci, když tady vidím mého profesora Josefa Kroftu... Je to pro mě strašně zavazující. Všichni mě v Draku znali jako tříletého dědova vnuka, který všechny slušně pozdravil a pak hned je do kotníků okopal botičkou. Byl jsem sígr, šilhavý s brýlemi a andělskými vlásky, ďáblík, ale teď cítím obrovskou zodpovědnost. Už když jsem šel na DAMU, přijímaly mě osobnosti, třeba Vladimír Marek, kteří věděli, že děda ctil tradici, ale snažil se ji někam posunout a že měl úžasné řemeslo. Když jsem hrál v Národním, můj táta, také herec, mi před premiérou Revizora napsal: Nemiluj sebe na divadle, ale divadlo v sobě. A na to myslím často. Rád bych se v příštím projektu vrátil na jeviště. A s loutkou. Cítím, že to je pořád v krvi, stejně jako to, že se ode mě hodně očekává.
Co byste vy rád předal další generaci?
Asi, pokud bude zájem, aby ctila řemeslo. Vzít řemeslo a tradici a pracovat s tím svobodně a volně v rámci té které doby. Ta svoboda je úžasná, ale strašně nebezpečná.
Nedávno v televizi skončila kriminální série Clona, kde jste měl jednu z hlavních rolí. Bylo to odpočinutí od cirkusu?
Byla to nutnost. Těsně po DAMU jsem nikde nedokázal nikde být v angažmá, vystřídal jsem snad sedm divadel od ABC, Minoru, Ponec až po Národní, ale mě střídání žánrů neskutečně nabíjí. Po Risku jsem ale neměl sílu na další projekt, potřeboval jsem hrát. Vtom mi zavolal režisér Tomáš Řehořek, který mi dal první velkou filmovou příležitost v Piku. Dokonce jsem byl nominovaný na Českého lva, ale všechno mi vysbíral můj dobrý kamarád Ondřej Malý v Poutech. Clona znamenala asi padesát natáčecích dnů, ale hodily se mi všechny zkušenosti z Putyky. Řekli jsme si Pojďme na to jinak, postavit si to po svém. Když jsem odlétal do Francie vybírat obsazení do Dolls, na letišti jsem si ulízal vlasy dozadu a ze záchoda poslal Tomášovi fotku, že by takhle mohl vypadat můj kapitán. A on odepsal: Beru. Byla to obrovská zkušenost, která mě přivedla k tomu natočit s La Putykou vlastní film.
Regulérní celovečerní?
Ano, základ je Up'End'Down, hlavní roli bude mít můj táta Rostislav, v srpnu bychom měli začít, chceme točit v Hradci i v Kostelci nad Orlicí. Mělo by to být trochu jako Tančírna, čili minimum slov a hlavní bude vizuál. Clona byla osvobozující, protože jsem byl před tím rok a půl pohlcený projektem, v němž jsem zodpovědný od písma na plakátě po poslední šňůrku na jevišti. Od režiséra jsem dostal přesné mantinely a naprostou svobodu jen mezi nimi.
