Puškař Miloš Skrbek z Vysoké nad Labem. | foto: Lukáš Urban

Puškař vyrobí tureckou šavli i kulomet. Umí všechno, co střílí

  • 4
Soustruhy, frézy, vrtačky, pilníky a další nářadí. Pracoviště Miloše Skrbka z Vysoké nad Labem na Hradecku se na první pohled ničím neliší od klasické zámečnické dílny – nebýt pušek a pistolí na zdi a v regálech. Jeho řemeslem je puškařina. Vyrobit dokáže prakticky všechno, co střílí. A to z jakékoli doby.

Na ponku má právě rozpracovanou kolečkovou arkebuzu, kterou vojáci měli v 17. století. Vedle je opřený těžký kulomet, na zdi visí terčovnice z poloviny 18. století. Přestože jeho velkou zálibou jsou předovky, vyrábí a opravuje všechny zbraně, včetně tureckých šavlí a balkánských dýk.

A to pro sběratele, kluby vojenské historie, muzea i filmaře, jeho zbraně si zahrály například v historickém snímku Čachtická paní. Prvními flintami, které vyrobil, byly jehlovky z prusko-rakouské války 1866.

„Teď mám období zbraní z třicetileté války. Měl jsem období sedmileté války, hodně jsem dělal pušky s křesadlovým zámkem. Abych se uživil, musím dělat všechno. Baví mě zbraně, které dělám poprvé,“ říká rázovitý řemeslník, zatímco na ukázku vytahuje z pouzdra dvouhlavňovou pistoli kombinovanou s nožem. V 19. století ji měli ve výbavě francouzští námořníci.

Nevelkou dílnu, v níž většinu místa zabírají frézy a soustruhy, má hned u rodinného domu, kde žije. I proto je v práci skoro pořád, v dílně tráví i 14 hodin denně. Pracuje na několika zbraních současně. Výroba každého kusu zabere řadu týdnů, někdy i měsíců. Vždy dělá jeden kus navíc do depozitu.

„Někdy přijde zákazník, má peníze, ale neví, co by chtěl. Může si tak vybrat z modelů, které mám,“ poznamenává Miloš Skrbek.

Bez pilníku ani ránu

Všechny repliky jsou funkční, po dokončení je kontrolují experti Českého úřadu pro zkoušení zbraní a střeliva a výrobce každou zbraň testuje na střelnici.

Kromě toho vyrábí i zbraně zvané expanzní, například samopaly, na střelbu slepými náboji. Jeho profese kombinuje zámečničinu a uměleckou truhlařinu. Všechny komponenty, včetně dřevěných součástí, si Miloš Skrbek vyrábí sám. Dřevěné pažby vykládá kovem, hovězí kostí, rohovinou, ale také třeba perletí.

„Jako puškař pořád taháte pilník,“ prozrazuje, co má v ruce nejčastěji. Jako předloha mu většinou slouží originály zapůjčené z muzeí nebo od sběratelů, podle dochované dokumentace vyrábí zbraně jen zřídka.

„Když dělám modernější zbraně, třeba pušky z války 1866, součástky jsou vyměnitelné s originálem. U starších zbraní je to složitější, ty nejsou tak přesné. Každá je vlastně trochu jiná, i když jde o stejný typ,“ vysvětluje.

Miloš Skrbek se vyučil strojním zámečníkem, zkraje 90. let si udělal rekvalifikaci na puškaře v Uherském Brodě. Ke zbraním ho to táhlo už v mládí, v 80. letech se věnoval historickému šermu, později byl u vzniku skupiny Corporal. Právě pro šermíře vyráběl první zbraně. Pro puškařinu nadchl i svého otce.

Za 20 let vyrobil 480 zbraní

„Když jsem to tady rozjel, zalíbilo se mu to taky a občas si tady hraje,“ poznamenává řemeslník a ukazuje na maketu kulometu, kterou má otec rozdělanou.

Za 20 let vyrobil 480 zbraní. Některé i hodně netradiční, třeba protitankovou velkorážní pušku pro likvidaci slabších obrněných cílů. Vysoustružil také kopii husitské píšťaly z 15. století, která patří mezi nejstarší ruční palné zbraně vůbec. Nejtěžším kouskem byl kanon vážící 200 kilogramů.

Ne vždy ale vyjde přání zákazníkům vstříc. „Lidi mají někdy trochu zvrácené choutky. Jednou za mnou přišel zákazník a chtěl vyrobit střílející sekyru. To jsem odmítl,“ dodává. Mezi další nezvyklá přání patřila supermoderní odstřelovačská puška Falcon. „Když jsem dotyčnému řekl, kolik by to stálo, vykulil na mě oči a rozmyslel si to,“ říká Miloš Skrbek. Cena zbraní, které vyrábí, začíná na 15 tisících korunách.