RECENZE: Neviditelná režie vede Zemí indiánů s jistotou

Když je divák hned na premiéře zasažen výbornou hrou, která zasáhnout má, a navrch ještě výbornými hereckými výkony, je až hříchem hledat chyby.

Ceněná a mnoha divadly i filmem prověřená americká hra Tracyho Lettse Srpen v zemi indiánů v překladu Julka Neumanna je až učebnicovou ukázkou dokonale napsaného dramatu, které přesně dávkuje humor sarkastický i černočerný, něhu, city i tragédie, aby publikum elegantně dovedlo až k těm nejhorším z možných pravd.

Autor se nepokrytě hlásí k Tennessee Williamsovi i s vědomím, že čechovovský model tří sester nemůže selhat. Inscenace připomíná i Albeeho Tři velké ženy.

Režisérka Tereza Karpianus, která se už u Absolventa ve studiu Beseda s důvěrou opřela o herce, věří v text a nové inscenaci hradeckého Klicperova divadla nepotřebuje násilně vrývat svůj monogram.

Takřka neviditelná režie jemně vede situaci od situace přesně podle nálad a emocí. Škoda že s tím nesouzní statická a převidličkovaná scéna Jan Štěpánka včetně totemu, jenž je zbytečně doslovným ornamentem. Může vadit i příliš mnoho tesilu v kostýmech a výtvarné „přestřelení“ některých mužských figur.

Hudba je místy víc než slova

Co by zasloužilo samostatný rozbor, je muzika Davida Smečky, který zraje každým úkolem. Vyšel ze scénářem předepsaného Erika Claptona, ale složil svébytnou rockovou variaci s ohlasy Petera Gabriela či Robbieho Robertsona, která slouží vypravěči i náladám. Jsou chvíle, kdy hudba je víc než slova.

I indiánka Johnna ztělesněná Marií Kleplovou, na jejíž vyrovnanost a prastarý řád neustále naráží globální depresí 21. století stižená rodina z Oklahomy, je nejsilnější tam, kde mlčí. Stačí pohled, udivený či chápavý, a publiku zatrne.

Drama čerstvé vdovy závislé na barbiturátech a jejích tří dcer, z nich jedné vztah končí, druhá se vrhá do špatného a třetí miluje, leč špatně, je strhujícím extraktem civilizačních chorob, starých i nových křivd a bezbřehého sobectví. A také šancí pro herce či spíše pro herečky.

Tracy Letts: Srpen v zemi indiánů

Klicperovo divadlo Hradec Králové

Premiéra: 31. října 2015

Režie: Tereza Karpianus

Hrají: Zora Valchařová-Poulová, Kamila Sedlárová, Jan Sklenář, Natálie Holíková, Isabela Smečková Bencová, Petra Výtvarová Krausová, Filip Richtermoc, Martina Nováková, Lenka Loubalová, František Staněk, Josef Čepelka, Marie Kleplová, David Smečka

Mužských rolí se civilně a věcně zhostili Jan Sklenář, Filip Richtermoc, František Staněk i David Smečka, jenž z miniúlohy šerifa vytěžil maximum včetně zvláštní něžnosti. Josef Čepelka jako podceňovaný a introvertní Čačínek však působil až retardovaně.

Dámy to vzaly vskutku velkolepě od Lenky Loubalové v roli bodré tety Mattie Fay přes Isabelu Smečkovou Bencovou jako nejmladší Ivu až po Natálii Holíkovou, která má úlohu vnučky Jean promyšlenou do posledního gesta jako vzdorovitou a nešťastnou pubescentku bez jistot a opor.

Lepší entrée si kdysi domácí a nyní hostující Petra Výtvarová snad nemohla přát. Vpád její prostřední Karen na pohřební hostinu připomíná gradované rockové sólo, stylizovaná do „Pin-up girl“ slepě a sobecky lpí na zastydlých dívčích snech a žene se do maléru. V něm už je, ač si to snaží nepřipouštět, nejstarší dcera Barbara, další vrcholný výkon Kamily Sedlárové.

Jako Atlas drží rodinné křivdy, je všem vrbou a přitom stále neví, proč ji opouští manžel, a do toho ji atakuje neustále zdrogovaná matka Violet. Kolik elegance a vášně, přitom strachu, úzkosti, jízlivostí i hysterie se jí vejde do jedné věty, jediného odseknutí, nemluvě o uvěřitelnosti a suverenitě.

Lehce zastíní i jinak herecky vděčnou matku Violet. Ta není v podání Zory Valchařové Poulové efektní semetrikou budící hrůzu, sotva vstoupí do místnosti, ale spíše prášky i rakovinou zmatenou, přízračně osamělou bytostí. S o to větší razancí její jed zabíjí vše živé.

To vše neviditelná ruka režisérky vede bez falešných tónů nejen přes úskalí smutečního oběda celé rodiny či přes holčičí dýchánek, ale i v nenápadně komorních dialozích, v nichž však emoce hrozí vybuchnout silou ekrazitu.