Ruský rozpínavec Medvěd v podání Jana Vápeníka a jeho kýčovitá fiflena...

Ruský rozpínavec Medvěd v podání Jana Vápeníka a jeho kýčovitá fiflena Medvědice Kristýna Kociánová. | foto: Klicperovo divadlo Hradec Králové

RECENZE: Kabaret Český les? Spíše marné čekání na nápad

  • 2
Patrně nejočekávanější premiéra, jediný autorský počin uměleckého šéfa Davida Drábka ve 130. sezoně Klicperova divadla, dopadla - v kontextu veleúspěšného dramatikova hradeckého díla - jako „stokrát vylouhovaný čaj pro pohanské psy“.

Český les není ani bestiálním kabaretem, jak slibuje anotace, ani apelem, ale jen satirickou prvoplánovou bajkou. Chcete-li definovat jevištní formu, nejblíže je dětinská besídka.

Ve srovnání s kabaretem Noc oživlých mrtvol, jenž už na premiéře překvapoval, provokoval a vršil gagy až marnotratně, vystřílí Český les ty nejlepší na začátku, i když jde o recyklaci nápadů použitých už v jiných inscenacích. Marné je pak čekání alespoň na jeden, který by překvapil a posvětil umístění inscenace na hlavní scénu. V Besedě by řídko a prázdnota umocněná kostýmy a statickou scénou tolik neduněly.

Kde dříve býval cit a komediální eskamotérství plné poezie mnoha kalibrů, které okamžitě vtáhlo a silně rezonovalo, tam vládne síla, křeč, vulgarita a hlavně laciná doslovnost. Zpívá-li Lišák v podání Vladimíra Polívky už popáté „Kurva, já jsem mazák největší“, musí být trapně i dlaždičům.

Kvůli čtyřem nikterak výrazným písním Darka Krále a Tomáše Belka stojí na jevišti neustále nová živá kapela, otázkou však je, proč Drábek nepřizval zavedený, rockový a hlavně divadelní Mastix, když většina hlavního kádru muzikantů v Lese účinkuje. Pak odsouzení kapelníka Mastixu Davida Smečky do role takřka němé hraničí až s podezřením na záměrné trestání.

Herci a hlavně herečky zachraňují, co se dá. Martina Nováková s ohromnou grácií a pochopením pro věc učiní z bezdomovecké Tchořice skoro hlavní a nejdojemnější postavu, kouzelná je Natálie Holíková jako hyperaktivní Myška, která nezahodí jedinou pointu, i Marie Poulová v roli neustále „sjetého“ Motýla, dokonalého vypravěče absurdních anekdot. To je Drábek, jak ho známe a ctíme.

Početný ansámbl, jemuž není dovoleno moc hrát, jen své role staticky odříkávat, neselhává, Kristýna Kociánová, Jan Vápeník, Zora Valchařová Poulová, Isabela Smečková Bencová, Jan Bílek, Jakub Tvrdík, Lubor Novotný či Jiří Panzner dávají do hry ohromnou energii, ale kde je sucho, ždíme se špatně. Vlkovu pochlapení se chybí patos westernů, zasypává-li bruselský Taťka Šmoula odhodlané odbojáře dotazníky, málem listujeme zažloutlým Dikobrazem. Citace odjinud včetně Jen počkej, zajíci! padají do prázdna, bonmoty zanikají, zasvítí toho vskutku málo, třeba zmínka o Čtyřlístku či manželská poradna Kudlanky.

Zpráva o českém lese má jednoduchou zápletku: blíží se nenažraný ruský medvěd, zvířátka nejdřív chtějí bojovat, aby ho ve výsledku poníženě uvítala. Myšák se vrhne na odboj, ale je sám. Situace stará jak lidstvo samo má být Davidu Drábkovi záminkou k pranýřování české povahy. A to je nejspornější moment celé inscenace, jako by se dramatikovi-moralistovi „udělal“ malý Thomas Bernhard, mistr žlučovitého pohrdání Rakušany, nebo básník Ivan Diviš, jenže ten vždycky začínal u sebe.

Každé zobecnění bývá vratké, ale z úst Šmouly padají do hlediště kazatelské ostny, jak jsme my Češi podprůměrní, nemužní, zkrátka otravný ksindl rovnocenný komárům. Ale ve srovnání s kým? S Poláky, Francouzi, Švýcary? Nebo s autorem samotným? Kam se poděla ona unikátní nadsázka a empatie, díky níž byla dosud každá z Drábkových her událostí? Po sobotní premiéře jsem chtěl napsat, že čestná by byla - z respektu k hercům i publiku - tichá derniéra, první repríza v úterý už posbírala více smíchu. Ale i ten mívá svou jakost.