Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

RECENZE: Výborné herečky na sebe slyší, ale text Nikdy je zrazuje

  16:05aktualizováno  16:05
Divadlo má mít v popisu práce rouhání, kázání by mělo nechat povolanějším. Vymění-li palčivé otázky života za jediné z mnoha možných řešení, slábne v účinku. Jan Frič zrežíroval v hradeckém Klicperově divadle drama Lenky Lagronové Nikdy.

Divadlo vsadilo na tři osvědčené herečky. | foto: Patrik Borecký

Přemýšlím-li nad důvodem, proč dramaturgie hradeckého Klicperova divadlo po jednom dramatu rodičů a tří sester, tedy po výborném americkém Srpnu v zemi indiánů, nasadilo s takřka stejnými protagonistkami komorní hru Lenky Lagronové Nikdy, která je také „třísesterskou pitvou“, napadá mě jediný: Tři velké herečky, jež nemohou selhat. A ve vstřícné a citlivé režii Jana Friče také neselhávají.

Lenka Lagronová: Nikdy

Klicperovo divadlo Hradec Králové.

Premiéra: 5. prosince 2015

Režie: Jan Frič

Hrají: Martina Nováková, Kamila Sedlárová, Zora Valchařová-Poulová

Hodnocení: 60 %

Obdivuhodná souhra a „nasebeslyšení“ Kamily Sedlárové a Martiny Novákové v rolích sester Joly a Bohumily okamžitě vtáhnou do děje i osudu, ač je půdorys až příliš modelový.

Obě po smrti rodičů uvízly v mauzoleu truchlení a nehybnosti, kde všechno zůstává tak, jako by otec s matkou žili. Tomu odpovídá i zaharaburděná scéna, plandavé manšestráky a košile po tátovi, příliš mnoho symbolů na komorním jevišti studia Besedy.

Jako z jiného světa, což je úmyslné, vstoupí do pokoje třetí sestra, tajemná Věra v podání andělské i potrhlé Zory Valchařové Poulové. I ona vzpomíná, ale jako by stesky sester, smíření jedné a pochyby druhé, neslyšela.

A venku pořád prší a před divákem se tři bytosti skládají v jednu. Nejde však o psychologické drama ztrát, naděje i nevyhnutelného dědictví po předcích. Vynikající je i zesilovaný déšť se spíše tušenou křehkou muzikou Davida Smečky, tu však oslabuje doslovnost Golgoty za okny, duhy či papírové holubice.

Text Lenky Lagronové má skvělé otevření i pozvolnou gradaci, nemluvě o jazykové bohatosti umocněné děděnými, důvěrně známými rodinnými mantrami, a nezapře svůj rozhlasový původ.

Divák se však v třetí třetině může cítit zrazen, neboť subjektivní, ač je ve hře milosrdenství, se nestává obecným, nýbrž z vůle autorky návodným, pohříchu až agitačním.

Fričova režie se všem těmto úskalím snaží vyhnout, neodpustí si ani ironickou minitečku v závěru, ženy jsou skvělé, přesnost v ironii i smutku u Novákové i Sedlárové, které se neumějí opakovat, se stává úlevnou ozdobou celé inscenace.

Snad má v Besedě Nikdy nahradit nedávno derniérovaný po všech stránkách vybroušený šperk Žárlivost. Zůstalo však jen svatým barvotiskem po farské kuchařce, sice velice zručně vyvedeným, ale nic víc.

Autor:




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.