Přemýšlím-li nad důvodem, proč dramaturgie hradeckého Klicperova divadlo po jednom dramatu rodičů a tří sester, tedy po výborném americkém Srpnu v zemi indiánů, nasadilo s takřka stejnými protagonistkami komorní hru Lenky Lagronové Nikdy, která je také „třísesterskou pitvou“, napadá mě jediný: Tři velké herečky, jež nemohou selhat. A ve vstřícné a citlivé režii Jana Friče také neselhávají.
Lenka Lagronová: NikdyKlicperovo divadlo Hradec Králové. Premiéra: 5. prosince 2015 Režie: Jan Frič Hrají: Martina Nováková, Kamila Sedlárová, Zora Valchařová-Poulová |
Obdivuhodná souhra a „nasebeslyšení“ Kamily Sedlárové a Martiny Novákové v rolích sester Joly a Bohumily okamžitě vtáhnou do děje i osudu, ač je půdorys až příliš modelový.
Obě po smrti rodičů uvízly v mauzoleu truchlení a nehybnosti, kde všechno zůstává tak, jako by otec s matkou žili. Tomu odpovídá i zaharaburděná scéna, plandavé manšestráky a košile po tátovi, příliš mnoho symbolů na komorním jevišti studia Besedy.
Jako z jiného světa, což je úmyslné, vstoupí do pokoje třetí sestra, tajemná Věra v podání andělské i potrhlé Zory Valchařové Poulové. I ona vzpomíná, ale jako by stesky sester, smíření jedné a pochyby druhé, neslyšela.
A venku pořád prší a před divákem se tři bytosti skládají v jednu. Nejde však o psychologické drama ztrát, naděje i nevyhnutelného dědictví po předcích. Vynikající je i zesilovaný déšť se spíše tušenou křehkou muzikou Davida Smečky, tu však oslabuje doslovnost Golgoty za okny, duhy či papírové holubice.
Text Lenky Lagronové má skvělé otevření i pozvolnou gradaci, nemluvě o jazykové bohatosti umocněné děděnými, důvěrně známými rodinnými mantrami, a nezapře svůj rozhlasový původ.
Divák se však v třetí třetině může cítit zrazen, neboť subjektivní, ač je ve hře milosrdenství, se nestává obecným, nýbrž z vůle autorky návodným, pohříchu až agitačním.
Fričova režie se všem těmto úskalím snaží vyhnout, neodpustí si ani ironickou minitečku v závěru, ženy jsou skvělé, přesnost v ironii i smutku u Novákové i Sedlárové, které se neumějí opakovat, se stává úlevnou ozdobou celé inscenace.
Snad má v Besedě Nikdy nahradit nedávno derniérovaný po všech stránkách vybroušený šperk Žárlivost. Zůstalo však jen svatým barvotiskem po farské kuchařce, sice velice zručně vyvedeným, ale nic víc.
