Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

RECENZE: Tragické účtování a labutí romantika v Klicperově divadle

  14:04aktualizováno  14:04
Minulý týden uvedlo hradecké Klicperovo divadlo dvě premiéry: O'Neillovo drama Cesta dlouhým dnem do noci a činoherní verzi Labutího jezera podle dua SKUTR.

Inscenace Labutí jezero v Klicperově divadle v Hradci Králové. | foto: Klicperovo divadlo Hradec Králové

První premiéry 129. sezony hradeckého Klicperova divadla důstojně vrátily do čtyřnásobného divadla roku klasickou americkou dramatiku i britskou crazy komedii. Sestup Orfeův a Soudce v nesnázích s nespornou inscenační kvalitou, byť ne bezvýhradnou, mají šanci na diváckou trvanlivost.

Fotogalerie

I další "dvoják" se způlky drží amerických "majstrštyků". Mladý režisér David Šiktanc uvedl ve studiu Beseda Pulitzerovou cenou puncované drama Cesta dlouhým dnem do noci od slavného štvance rodinných traumat i vlastního irského temperamentu Eugena O´Neilla.

Po něm následovalo na velké scéně Labutí jezero, v němž režijní tandem SKUTR ve své první práci pro zdejší činohru stvořil na motivy ruského baletu a německé pohádky svébytný černobílý svět, v němž romantiku nedusí patos, zlo má masku tragéda a kontrolka lásky trhavě bliká v červeném.

Whiskou nasáklé peklo

První i druhá premiéra Cesty dlouhým dnem do noci v komorní Besedě naznačily, že s každou další reprízou bude drama nabírat na kvalitě, neboť Zora Valchařová-Poulová v roli matky, morfinistky Mary, působila v prvním uvedení trochu nejistě, což lze přičíst na vrub zbytečně zdrženlivého režijního diktátu.

Jiří Zapletal jako otec James Tyron obdivuhodně zvládl návrat od dobře zavedeného drábkovského komediantství k psychologickému osobnostnímu herectví.

Se smyslem pro až filmový detail ví, že jedno pousmání je mnohdy víc než hřmotné rozkopávání interiéru, ubrat se dá i v opileckých scénách, kdy se navenek vážená rodinná autorita drolí do malicherného lakomce k politování. Z talentu nadějného shakespearovského herce zbyly jen šmíráckou komercí rejžované peníze na pozemky, každý zatížený hypotékou.

Zatím nejjistěji, kromě výtečné miniatury služky v podání Natálie Holíkové, si počínají Jakub Tvrdík v roli staršího suveréna Jamieho a hostující Marek Adamczyk v roli mladšího Edmunda, tedy samotného dramatika.

Jejich společné scény patří k přirozeným vrcholům (i lekcí přirozené jevištní konverzace) dusné inscenace v masivní scéně uzavřeného domu. Vynikající text, citlivě pokrácený (byť by se ještě dalo škrtat lecos včetně nekonečné karetní scény).

První půlka vtahuje a svírá, jedno rodinné trauma stíhá a přebíjí další – nemoc syna, závislost matky, osamělost, smrt dítěte padají jak Maryiny šaty ze skříní. Druhá drásá whiskou nasáklým peklem, z něhož není nikdo schopen se vyhrabat.

O´Neillovo autobiografické a psychoterapeutické zúčtování si zaslouží diváckou přízeň, aby mohlo zrát do civilní přesnosti, pak by i výbuchy exprese byly účinnější a katarze silnější.

Souzvuk emocí a čas

David Šiktanc měl velkotext prověřený časem, to duo SKUTR – Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský – pro svou premiéru v Klicperově divadle jen pár načrtlých stránek, herce, scénu a nápady. Ty hlavně, protože vyhledávaní žáci nezapřou svého mistra, hradeckého divadelníka a pedagoga Josefa Kroftu.

Jejich Labutí jezero je dokladem inspirovaného vyimprovizovaného moderního divadla, kde jedno ego nepřetlačuje druhé, ale násobí se a slouží nadžánrovému celku. A hlavně smyslu.

Libreto Čajkovského baletu spojili s německou pohádkou Labutí proud i se Čtyřmi kvartety T. S. Eliota, básnickou meditaci o bytí v čase, jíž, jak praví encyklopedie, "prostupuje motiv nezachytitelnosti přítomného okamžiku".

Poezie spontánně chrlená v milostném zaskočení zní nesmírně přirozeně bez falešných tónů, jichž se nedopouští Jan Sklenář v roli prince Siegfrieda ani Pavlína Štorková ve skvostné dvojroli bílé Odety a černé Odilie. Jsou-li partneři v dobré režii, divadlo má rázem tři trumfy: každého z nich a je dva dohromady.

Souzvuk jejich emocí je nejkrásnějším subtilním akordem celé minimalisticky laděné inscenace, v závěru už duní jak chrámový sbor. Sklenářův princ je kluk páchající demonstrativní sebevraždy v akváriu, odcizený své matce Nyole uvízlé v desetiletém smutku vdovy (půjčeno z Radúze a Mahuleny) v sošně krásném podání Isabely Smečkové-Bencové.

Kromě pohybu, promyšlených gest, prostoru, světel, skvělých kostýmů Simony Rybákové, hudby Petra Kalába s citacemi Čajkovského i bluesovými improvizacemi a labutích tanců je důležitou figurou čas, jeho relativita, i když se občas zdá, že se dílo zpomaleně ustrnuje samo nad sebou.

Balet a hlavně humor přichází s Miroslavem Zavičárem, trochu podvodníkem, trochu učitelem tance a hlavně nedobrovolným kumpánem v princově snově roztouženém vesmíru. Vděčný glosátor Beno s nohama na zemi je úplným protipólem mysticky chladného až tragického Rudovouse Ondřeje Malého, byť v plesové scéně mimoděk víc než jako démonický intrikán vyhlíží jako páter Koniáš.

Labutím jezerem se, doufám, povede uspokojit konzervativnější abonenty i strhnout zpočátku zaskočenou mládež. Patrně nebude citlivé duše, která si inscenaci nezamiluje. A ani nemusí vědět proč...

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

V ulici Březhradská v Hradci Králové havarovala s felicií 25letá žena....
Řidička nabourané felicie nadýchala tři promile, vezla tříletého syna

V Hradci Králové najela se Škodou Felicia do příkopu pětadvacetiletá řidička, která nadýchala 3,07 promile alkoholu. Až později policie zjistila, že na zadním...  celý článek

Malířský plenér na Kuksu (17.8.2017).
Malíři hledají genia loci hospitálu, plenér na Kuksu vrcholí výstavou

Výstavou na Kuksu zítra vyvrcholí 7. ročník mezinárodního malířského plenéru, kterého se účastní třináct výtvarníků z různých koutů Evropy. Tématem je Kuks,...  celý článek

Jednaosmdesátiletá Doris Krausse z Trutnova se narodila v lednu 1936 v Liberci...
Příděl potravin? Jen když jsme šli na sovětský film, vzpomíná pamětnice

Jednaosmdesátiletá Doris Krausse z Trutnova se narodila v lednu 1936 v Liberci do rodiny válečného veterána, k její smůle s německým příjmením. Do pokojného...  celý článek

Rozhovor s Vítězslavem Ivičičem: Nikdo nechce číst, že je buran
Rozhovor s Vítězslavem Ivičičem: Nikdo nechce číst, že je buran

Člověk, který vybočuje nejen svým osobitým stylem, ale také svými kritickými názory.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.