RECENZE: Inscenaci Medvědi podle bratří Nedvědů podráží odbyté libreto

Minulý víkend měla v hradeckém Klicperově divadle premiéru inscenace Medvědi na motivy fenoménu bratří Nedvědů, táborákových písničkářů, kteří byli v 90. letech na vrcholu slávy.

Jan Sklenář jako Honza a Jan Vápeník v roli Františka v inscenaci nové hry Medvěd (19. 2. 2015). | foto: Josef Kubíček

Pro intelektuálskou nadřazenost a pohrdání jsou bratři Nedvědové snadným terčem, pro drama zas příliš obyčejní.

Ohromným múzickým talentem obdaření sourozenci a někdejší opraváři telefonů zpívali o lepším v nás s chytlavým hašlerovským sentimentem, ztracenkovskou romantikou, melodickou líbivostí a až s naivní otevřeností, jenže jejich svět lásky, ohňů a kamarádství si je přál vidět lepšími, než jsme my všichni.

Nová hradecká inscenace Simony Petrů Medvědi, již Klicperovo divadlo uvádí v komorní Besedě, má asi cílit na publikum, jež má k Janovi a Františkovi vztah, je zasaženo tábornictvím, trampingem a vůbec zpíváním u ohňů.

S. Petrů: Medvědi v Klicperově divadle

55 %

A které si pamatuje památný Strahov a i dnes cítí stud, že na popularitě dvou chasníků s kytarami cizopasil novácký bavič, jenž všechno, čeho se kdy dotkl, uštkl, ulepil, uřval a udupal.

To vše text hry pojednává letem světem, ale patrně ani sám neví, chce-li být výsměchem, ironií, parodií, či obhajobou nebo příběhem s přesahem. A čert ví, jaký mají k tématu vztah nejen autorka Petrů, ale i režisérka, kterou je v Hradci debutující Anna Petrželková.

Na Drábkovu Kouli Medvědi nemají

V Medvědech není ani stopa po empatii jejího Tichého Tarzana či obrazivosti absurdit z Charmsových Bab, ač scénický nápad umístit vše do jednoho kupé, v němž okno je i strahovským pódiem, zpočátku vůbec není špatný, ale později se ukáže, že je také jediný.

Oba hrdinové mají jedny nepadnoucí džíny a neforemné svetry, trampové, fanoušci či esenbáci a funkcionáři zas příšerné paruky vyhlížející jak z pozůstalosti krále Kazisvěta Martina Růžka.

Medvědi díky žijícím předobrazům nabízejí srovnání s Drábkovou Koulí, ale její rafinovanosti, soucitu i ponoru do dobových souvislosti přihlížejí opravdu z rychlíku. Stejně jako k fenoménu českého trampingu.

Dětství v osadě pod Medníkem u táty, jemuž dal Jakub Tvrdík tuhé chlapáctví batličkovského dobrodruha, vyhlíží chaoticky, rychlé obrazy trnou v křeči, ale nikde ani slovo věnované Foglarovi, táborovým rituálům či starým trampským cajdákům, natož Setonově lesní moudrosti.

Bratry hrají skvělí zpěváci

Bez toho je výklad Nedvědů či spíše kapely Brontosauři úplný asi jako Gočár bez Hradce. A citují-li k ilustraci rozpadu populárního folkového dua titulky bulváru kvůli majetku, nemocem, penězům a rodinným hádkám, jazyk bulvárního cynismu přejímá i samotný text hry.

Chatrná znalost tématu vede mylně i ke konfrontaci s písničkáři kolem Šafránu, patrně šlo o snahu ukázat, že kdysi slavný festival Porta měli svazáci pod kontrolou. Ale hraje se o dnes skoro sedmdesátiletých muzikantech, tak vyprávějme příběh, ale suďme jen jejich muziku. A té je v inscenaci požehnaně, byť hlavní scénický motiv Jakuba Kudláče nápadně připomíná Sluneční hrob.

Zajímá vás dění v krajích?

Za cenu jednoho vydání získáte všechny regionální přílohy.

Naštěstí silnou empatii pro své figury mají hlavní představitelé, oba dobří hudebníci a skvělí zpěváci.

Jan Vápeník hraje Františka nenápadně zdrženlivě jako toho věčného vzadu, váhavějšího a nedůvěřivého vůči showbyznysu, ale s kytarou naprosto srostlého chlápka, s nímž je dobré usednout k ohni.

Jan Sklenář svého Honzu, ač by asi posbíral o hodně smíchu víc, nekarikuje, nejde po vnějších znacích včetně typické dikce, přesnou míru udrží i v expresivnějších scénách opuštěnosti, sebelítosti a opilství, přesto v něm každý pozná emotivního, okamžikům podléhajícího bezelstného mentora i naivního mudrlanta.

Inscenaci nechybí humor

Miniatury indiánky - erotické zasvětitelky či průvodčí nesmírně sluší Martě Zaoralové, Vojtěch Dvořák zas typickými rozmachy vystavěl naslizlého „baviče roku“ a Zora Valchařová Poulová přesně naznačí vztah matky s otcem, morální autoritou, jehož motiv se bohužel z děje vytrácí. Smysl i přirozenost mají i dětští představitelé bratrů.

Inscenaci nechybí ani humor, třeba bratrská hádka stylizovaná do skutečných medvědů v kleci, hitový Podvod v angličtině či mokré kalhotky posluchaček, mistrovským číslem však zůstává spirituál Mlýnský kámen v chlapském trojhlasu, byť ve skutečnosti nejde o sólové číslo Nedvědů.

Prostředky i aktéři by tedy byli, snad i story, ale odbytá koláž a nejistá režie nedovolí, aby se šlo hlouběji, aby se dotklo věčnosti kýče, rýmů sen-den, soudnosti, sebeklamu, útěku z reality, cestě vzhůru či autorské zodpovědnosti. A třeba i toho, že tím posledním, kde můžeme čekat spravedlnost, je dar talentu a umění s ním nakládat.