Škarohlídy, kteří říkají, že Češi věrni své povaze příliš za protektorátu netrpěli, možná udiví, že za druhé světové války zemřelo více českých lidí než jich padlo v Belgii, Norsku, Dánsku a Lucembursku dohromady. Tato čísla nedávno zveřejnili historici. I s příběhy, z nichž některé ukazují hlavně na absurdnost války.
Takové příběhy najde čtenář také v knize ředitele Regionálního muzea v Náchodě Václava Sádla Aby se nezapomnělo..., která nedávno vyšla.
Základem je popsání životních příběhů a osudů těch, které nacisté zavraždili kvůli sériím sabotáží na Náchodsku v roce 1941, ale i mnoha dalších.
Autor doslova prohrabal různé archivy, zejména archiv Českého svazu bojovníků za svobodu v Náchodě, a poté vyzpovídal řadu pamětníků na Náchodsku, Hronovsku, Českoskalicku a Policku. Z nich vybral sto třicet příběhů.
Příkladem může být Karel Zadrobílek ze Zbečníka. Vedl poklidný život, ničeho se nezúčastňoval, nikde nebyl organizovaný a žil jen pro rodinu. Někdo ho však udal, a tak si pro něj přišel 30. září 1941 hronovský četník.
Na dotaz, jestli si má vzít na sebe něco teplého, odpověděl četník: "Nikoli, za chvíli se vrátíte." Děti a žena však šestapadesátiletého muže už nikdy neviděly. V únoru 1942 zemřel v koncentračním táboře Mauthausen.
Kniha popisuje příběhy statečných lidí
Proč kniha vznikla? Václav Sádlo říká, že chtěl pomoci zabránit zkreslování výsledků druhé světové války. A v dnešní době vzrůstají mezi příznivci Dělnické strany sympatie k neonacismu.
"Nacistické symboly imponovaly i některým našim vojákům v Afghánistánu. Z našeho muzea někdo před časem ukradl uniformy SS. Mají totiž na trhu pětkrát větší cenu než třeba uniformy našich vojáků ze západní fronty. Ty přitom ležely v době krádeže hned vedle. Knihkupectví zaplavuje literatura o pohlavárech Třetí říše či o jejích elitních jednotkách," říká nespokojeně ředitel náchodského muzea.
"Chtěl jsem na osudech obyčejných lidí ukázat, že obětí zla se ve válce nestávaly a nestávají žádné masy, ale konkrétní lidé. Válka normální život ničí. Proto jsou v knize i osudy těch, kteří s válkou nechtěli mít nic společného, chtěli myslet jen na svou rodinu a válka si je přesto našla," dodává ředitel náchodského muzea.
Kniha popisuje příběhy odvážných českých četníků, například Františka Rajmona z Náchoda. Ten už před obsazením zbytku Československa v březnu 1939 odnesl z četnické stanice v Náchodě lehký kulomet, pušku a pistoli s náboji a zakopal je.
Poté navázal spojení s odbojem a pomáhal živit tři skryté odbojáře. Začátkem dubna 1943 si však i pro něj přišlo gestapo. Obklíčilo dům, ale dovnitř se neodvážilo. Četníka vylákal ven pod služební záminkou jeho nadřízený. František Rajmon pak zemřel 8. července při první, ale i poslední veřejné popravě v Praze-Kobylisích, kterou nařídil sám K. H. Frank.
Popravě muselo přihlížet na sto padesát příslušníků četnických a policejních stanic z celého protektorátu. "To vám dali pěkný úkol, pane plukovníku. Ale hanbu jsme vám neudělali," řekl prý při degradování těsně před popravou svému nadřízenému padesátiletý náchodský četník a válečný veterán z první světové války.
Velitel pražského oddělení zpravodajské a bezpečnostní služby SD Walter Jacobi po popravě v písemném hlášení varoval: "Když Čech vidí jiného Čecha statečně zemřít zastřelením,může mít největší sympatie pro tyto mučedníky, ale nikoliv pro německé katovské komando."
Invalidu zbili jeho holí, gestapáci nosili šaty zatčených
Václav Sádlo popisuje osudy obyvatel Náchodska, které Němci při výsleších sadisticky mučili. Invalidu a ruského legionáře Antonína Dománě z České Skalice úředníci gestapa ztloukli jeho vlastní holí.
"Úředníci gestapa vykrádali byty zatčených a oblékali se do jejich šatů. Například oděv Jana Špreňara, který má pamětní desku na chodbě náchodské pošty, nosil řidič gestapa," vypráví autor knihy.
Vězeňkyně musely ukradené šaty přešívat pro gestapáky a jejich manželky. "Vězni na gestapu v Hradci Králové, později odsouzení k trestu smrti, škrabali brambory pro hradecké hotely," říká Václav Sádlo.
Nechce však oběti nacismu nijak idealizovat.
"Čtenář se například dozví, že mnozí zatčení sadistické výslechy gestapa nevydrželi a promluvili. Přesto imezi nimi bylo mnoho skutečných hrdinů. Například ředitelka chlapecké školy v Hronově Alba Nováková, které bylo v době zatčení už přes padesát let, dokázala při výsleších vydržet to, co nevydrželi mnohem mladší muži. Nikoho a nic neprozradila," říká Václav Sádlo.
Kniha připomíná také velmi mladé oběti. Bývalému studentu náchodského gymnázia Václavu Čejpovi, který padl v poslední den války v Bělovsi, bylo osmnáct let a Oldřichu Lokvencovi z Náchoda, kterého Němci popravili v Pardubicích za heydrichiády, bylo teprve sedmnáct let.
