V čele sdružení Živá voda úspěšně bojoval za zákaz těžby břidlicového plynu. Nyní chtěl v praxi dokázat, že stavba velkých přehrad jako odpověď na sucho je prý velký omyl. Přestože se Jiří Malík probil přes nejrůznější povolení a správnost jeho argumentů potvrdila i poměrně čerstvá studie ministerstva životního prostředí nazvaná Adaptační opatření pro snižování dopadů klimatické změny, tuhý byrokratický aparát jeho projekt „semlel“.
Na začátku byla myšlenka na revitalizaci toku Bučnického potoka v Kladském pomezí. Sdružení si říčku vybralo jako učebnicový příklad toku zničeného umělým narovnáním a spoutaného betonovým opevněním.
Cílem bylo nejen vytvořit podmínky pro vznik tůní, ale hlavně vrátit potok do původního stavu včetně meandrů a zlepšit schopnost krajiny zadržet vodu.
Pokus i přes velmi slibný rozjezd skončil špatně. Sdružení si vydupalo stavební povolení, dotace od kraje i Operačního programu životního prostředí i souhlas vlastníků půdy, ale když převod odkýval i stát, pozemkový fond veškerou snahu zničil roční lhůtou na přenos půdy.
„To byl konec, protože za tu dobu by nám například propadlo stavební povolení. Ta akce je nyní v šuplíku. My s tím sice ještě něco zkusíme udělat, ale nutnou podmínkou je, aby stát zjednodušil administrativu. Ten proces je tak neuvěřitelně náročný, že je skoro nemožné jej dotáhnout do konce,“ říká Jiří Malík, někdejší zástupce vedoucího Správy Chráněné krajinné oblasti Broumovsko.
Projekt předběhl dobu
Paradoxní přitom je, že sdružení svou revitalizaci Bučnického potoka jako by ušilo na míru navrhovaným opatřením státu na boj proti suchu.
„Přírodě blízká opatření, podpora přirozených rozlivů v ploše povodí, budování malých vodních nádrží, pozemkové úpravy a změna zemědělského a lesního hospodaření přispívají nezanedbatelnou měrou k dlouhodobému zvýšení zásob vláhy v půdě. Realizace napomáhají řešit problematiku sucha a současně přispívají podstatným způsobem k řešení problematiky protipovodňové ochrany,“ stojí v manuálu ministerstva životního prostředí (více zde).
Příbuzný projekt kvůli podobným důvodům sdružení nevyšel ani v Horních Teplicích. Také tady byla v plánu revitalizace potoka, avšak návrh prý zůstal bez povšimnutí ležet na Povodí Labe.
„Společnost řeší velké průšvihy a na tyto drobné akce, které jsou přitom klíčové, se nedostává. Měli jsme stavební povolení a skvělý projekt, který by zadržel vodu, jež by tekla celoročně. A dnes? Koryto potoka vysychá,“ konstatuje Malík.
Jeho motivací jsou i plány na stavbu nedalekých přehrad v Babí (60 hektarů) a Fořtu u Rudníku (134 hektarů), které sice existují už řadu desítek let, ale oprášilo je letošní sucho.
Přehrady tlačí betonová lobby
„Když přijde problém se suchem, nebo naopak povodněmi, vynoří se betonová lobby, která brojí za přehrady nebo alespoň poldry. Přitom by to mělo být naopak a nejdříve by se měla revitalizovat krajina. Největší zásobárnou vody na střeše Evropy nejsou vodní nádrže, ani řeky či rybníky, ale pokud by to správně fungovalo, byly by to nivy a zemědělská půda. Měli bychom se pokusit vrátit remízy, mokřady na odvodněnou zemědělskou půdu, vytvořit systém menších nádrží a na posledním místě poldry. Ale přehrady v žádném případě,“ zdůrazňuje Malík.
Stoprocentní zastání však předseda sdružení Živá voda nemůže hledat dokonce ani mezi ekology. Tak moc se názory na stavbu přehrad liší.
„Jako ochrana před suchem je příkladní přehrada v Pěčíně, protože má zadržovat velké množství vody především pro Hradec Králové. Chápu argumenty, že kvůli stavbě by se museli vystěhovat lidé, ale nové nádrže budou do budoucna každopádně potřeba, třeba i jako ochrana před povodněmi. Kdyby taková opatření neudělali naši předkové, povodněmi bychom dnes trpěli mnohonásobně víc,“ uvádí hydrolog a ekolog Jiří Klicpera.
„Jestliže chceme vodu udržet, jiné východisko než výstavba nádrží není,“ přidává se na jeho stranu i ředitel Českého hydrometeorologického ústavu v Hradci Králové Zdeněk Šiftař.
