Režisérka Lenka Wimmerová vedla v roce 2014 v Broumově tvůrčí dílny Filmfárum. | foto: Jitka Klímová

Na Broumovsku zakořenila režisérka víc, než čekala. Stačil jeden rok

  • 1
Televizní režisérka Lenka Wimmerová přerušila svou kariéru a díky grantu „Rok jinak“ odešla na Broumovsko. Vytvořila tam filmové dílny Filmfárum, na nichž učila děti natáčet například v inspirativním prostředí výstavy Play Broumovsko.

Únava z umělého filmového světa dovedla Lenku Wimmerovou z hektické Prahy do odlehlého pohraničí. Našla nové spolupracovníky v neziskové Agentuře pro rozvoj Broumovska, točí dokumenty s pamětníky z poválečných Sudet a připravuje filmové tvůrčí dílny.

Až se v roce 2015 naplno otevře vzdělávací a kulturní centrum v opravené části broumovského kláštera, bude její Filmfárum součástí nabídky zdejších kurzů. Filmařka tvrdí, že má znovu o čem psát.

„Byla jsem na Broumovsku jednou nohou několik let, protože jsem tu koupila statek, ale nikdy bych nečekala, že poslední rok mi tu umožní tolik zakořenit. Práce a poznávání míst, lidí a souvislostí bylo tak intenzivní, že to můj vztah k místu hodně posílilo. Teď je pro mě těžká představa, že bych odtud úplně zmizela,“ říká režisérka.

Posledních osm let režírujete. Přemohlo vás vyčerpání?
Dokumentaristé mají výhodu, že se jim otvírají nové náměty už při jejich práci. My točíme umělé věci a jsme v tomto světě ponořeni tak, že tam nelze uvidět živého člověka. Byla jsem unavená a frustrovaná ze souběhu pěti až šesti různých projektů, protože v dnešní době rozjedete věci, které se nikdy neuskuteční, a průběžně pracujete na několika dalších. Chtěla jsem se soustředit na jedinou věc, ale tak úplně se mi to nepodařilo. I z Broumovska jsem jezdila dokončovat věci, které nabraly zpoždění.

Jak vás napadlo najít si práci v neziskovce v Broumově?
Nechtěla jsem už žít v Praze, protože to je černá díra, která vše soustředí do sebe. Pak jsem hodně točila v Ostravě nebo na Vysočině, ale to jsem si také nepomohla. Přes svou kamarádku z Ostravy jsem se dozvěděla, že Jan Školník dělá na Broumovsku zajímavé věci. Zavolala jsem mu před pěti lety, pak jsme se dvakrát potkali vloni. Tehdy jsem cestou na Kavčí hory viděla na jedné lavičce vylepený plakát na „Rok jinak“. Je na něm otevřená hlava a já si řekla: Ty bláho, Rok jinak! Zavolala jsem spolužačce z FAMU, která už s tím měla zkušenosti, a oslovila jsem Jana Školníka, zda vymyslíme projekt, jenž by se hodil mně i agentuře. A vymysleli jsme Filmfárum.

Kolik se toho děti zvládnou naučit?
Máme pět kamer a dvacet dětí rozdělíme na štáby. Děti by většinou jen mávaly do kamery a pitvořily se, já se je snažím přesvědčit, že netočíme home video, ale umění, příběh, klip. Chvíli trvá, než postaví kameru na stativ a něco zakomponují, musí také něco provést s objekty, které se samy nehýbou. Učí se soustředění a spolupráci, režisér musí vydávat jasné pokyny a ostatní se učí to respektovat, ale ne vždy je to harmonické. Nechávám děti dělat chyby a na nich se učíme. Bořím však dětem iluzi, že film je skutečnost. Část workshopů pořádáme na výstavě Play Broumovsko, kde vedu děti spíš k abstrakci, je to krásná výtvarná záležitost a byl by hřích ji nevyužít.

Mají zájem o kurzy Filmfárum školy?
Zájem měly o pilotní programy na jaře, dokud byly zadarmo. Nejspíš jsme zčásti uspokojili místní poptávku a možná, že školy, které jedou z větší dálky, mají problém s cenou. Zdá se mi, že je tady trh s mimoškolním vzděláváním pokřivený různými dotacemi. Filmfárum může rozkvést, až se v klášteře dokončí i ubytovací kapacita a budou možné delší pobyty dětí. Jednám s obecně prospěšnou společností Enter Free Cinema, která ve filmovém vzdělávání působí už při několika festivalech.

Opravdu věříte, že klášter najde dost zájemců o filmové kurzy?
Vůbec se toho nebojím, po filmovém vzdělávání je hlad. Film je nejmladší umění a pomalu se dostává na úroveň dramatické výchovy, takže myslím, že zamíří i do školních osnov. Je to podmanivé médium a děti velmi baví. Učitelé pak vidí, jak je film mnohovrstevnatý. Když jsme tu s gymnazisty probírali filmový kostým, dostali se k literatuře, historii, dobovým reáliím. Děti hledají na iPadu reference na secesní kostým a ani nevědí, že se vzdělávají.

Díky dokumentům jste se na Broumovsku dostala k zajímavým osudům lidí.
Točila jsem například se sestrou dominikánkou, která pobývala v broumovském klášteře půldruhého roku v 50. letech a pak ještě jednou později. Jeden vzdělávací okruh v klášteře Temná historie kláštera“ by se totiž měl týkat období internace řádových sester v Broumově od 50. do 90. let. Kontaktů na sestry je však poskrovnu, snad se dostanu k dalším. Točím také s pamětníky poválečného osidlování Broumovska, což je sice lákavé, ale zároveň je to dost temná energie. Hodně musíte číst mezi řádky. Lidem, s nimiž mluvím, bylo tehdy třináct čtrnáct let a týkalo se to jejich rodičů. Je to téma, s kterým se Češi dosud nevypořádali. Někteří to téma stále přikrývají, někdo v osmdesáti letech přizná, že se vůbec takové věci děly. Přála bych si mluvit i s lidmi, kteří po válce odešli. Možná budu volným tempem pokračovat s Petrem Bergmannem v příštím roce v Německu.

Lenka Wimmerová

Pochází z Prahy, je jí 43 let. Vystudovala režii na pražské FAMU, působí jako filmová režisérka a scénáristka. Natočila seriál Terapie II, spolupracovala na úspěšné sérii televizních filmů Soukromé pasti, získala ocenění ELSA za nejlepší film roku 2010 Nespavost. Letošní rok se věnuje práci v neziskové Agentuře pro rozvoj Broumovska, kde připravila Filmfárum, sérii dílen pro děti od 5 do 18 let.

Vrátíte se k režisérské práci?
Během „Roku jinak“ se vám otevřou nové světy a záleží, zda do nich vstoupíte. Teď už mám zase o čem psát, i když jsem si ještě nezformulovala, zda to budou scénáře. Mám ve Vernéřovicích polorozpadlý statek, takže visí ve vzduchu, že bych mu měla věnovat několik dalších let. Je mi líto, jak mizí z krajiny původní architektura. Polovina statků broumovského typu tady vzala za své, leckdo se zbavuje špaletových oken a zateplí dům. Jenže ráz Broumovska netvoří jen klášter a kostely, ale také statky a chalupy. Lidi bude těžko lákat, aby se sem přijeli podívat na plastové domy. U filmu se pohybuji od 90. let a tuto proměnu sleduji v celé republice. Řekla jsem si, že nebudu hartusit a zkusím opravit jeden dům, ale bude to velmi nákladné.

Začnete někdy prodávat své marmelády, jak píšete v blogu?
Po malých krocích se k tomu stále přibližuji. Líbí se mi, jak to funguje v Anglii, kde každá kavárna má dorty od nějaké místní paní. Jenže tady narážíte na hygieniky, na ochranu spotřebitele, na řadu omezení. Já jako pidivýrobce nemám šanci, v takových věcech se u nás přestává používat zdravý rozum a ubíjí to tvořivost a pestrost. Já vařím zatím jen pro přátele například povidla či marmelády z místních druhů ovoce, redukované pomalým varem a z devadesáti procent bez pektinu. Na své zahradě mám chemicky neošetřené maliny, ostružiny, angrešt či rybíz, takže výnosy se každoročně liší. Od Poláků jsem nakoupila jahody, od Karešů z Ostroměře beru jablka, švestky a hrušky, používám také kdoule, které se teď vracejí do Čech. Je mi proti mysli, že bych měla mít výrobky pokaždé se stejným složením a množstvím cukru. Ovoce je každý rok jiné a já chci marmeládu udělat tak, aby dobře chutnala.