Řízková hospoda u Lubinů se chlubí bronzovou kuchyní

Královédvorský hostinec U Lubinů patří už desítky let k těm, které hučí a kterým sluší přízvisko "lidovka". Vždyť se také za první republiky dlouho jmenoval Lidová restaurace U Haků. Udržel si původní vizáž nárožní hospody.

Nejeden fanda starých lokálů možná až zjihne. Vejde totiž starými, oprýskanými, kdysi umně vyřezanými dveřmi. A uvítá ho výčep, který má místo i pro ty, kteří si třeba cestou ze šichty dají pivo na stojáka.

V sále vzpomíná na své předchůdce, sloužící pověstnému klubu karambolistů, kulečník. Kdo přijde v době oběda, může si být jistý, že chuťové buňky geneticky zaměřené na poctivou českou kuchyni neutrpí.

Hostinec U Lubinů získal loni v soutěži mezi šestatřiceti restauracemi ve Dvoře Králové třetí místo. Ne nadarmo se muříká "řízková" hospoda. Specialitou současného provozovatele Zdeňka Větrovského jsou totiž řízky s bramborovým salátem.

Řezník dodával čerstvé párky, jeho žena vyvářela

Hostinec U Lubinů se dnes jmenuje podle hostinského, který podnik převzal v roce 1950 jako pracovník družstva Jednoty a byl dědečkem známého hokejového reprezentanta.

Postavit ho nechal už v roce 1897 první majitel Antonín Taufman. Projektant RobertHeckner už tehdy navrhl dodnes charakteristickou podobu se střídmým, leč malebným štítem do ulice.

Ve 20. letech už měl lokál za majitele Josefa Haka, který byl řezník. A měl dříve hostinec o pár set metrů dál. Koupil nový, protože mu objekt umožňoval v zadních traktech vyrábět uzeniny a zpracovávat poražená zvířata.

František Hak s pomocníky ve 30. letech

František Hak v penzi stavěl dřevěné modely

Obzvláště oblíbené byly jeho čerstvé párečky, které putovaly z udírny rovnou na stoly a do prodejny, která byla součástí hospody. Ostatně Zdeněk Franc v této udírně přeuzuje bůček a koupené uzené dodnes.

Teta současného majitele Anna Haková byla velmi dobrá kuchařka a tak už tehdy byl hostinec manželů Hakových vyhlášený českou kuchyní. Na dochovaných ubrouscích se jí také majitel chlubil jako "chvalně známou domácí kuchyní".

Pod kulečníky hledali dárky, ráno jako kluk dopíjel likéry

Řadu archivních materiálů, mezi nimi i mnohé plány různých úprav, bedlivě střeží prasynovec Josefa Haka Zdeněk Franc. Když Josef Hak v roce 1937 zemřel, převzal hostinec jeho syn František a provozoval ho až do roku 1950.

"Neměl děti a my jsme sem vždycky jezdili na Vánoce, aby nebývali o svátcích sami. Pamatuji si proto na hospodu od malička," vzpomíná Zdeněk Franc.

Už jako dítě věděl, že tu začal žít ve městě první klub karambolistů, což byl kulečníkový klub.

POCHOD KARAMBOLISTŮ

Zdeněk Franc zdědil v pozůstalosti i pochod karambolového klubu, stejně jako úpravu této oslavné písně pro orchestr.

"My jsme hoši ze Dvora, tágo je náš znak, / každý oči otvírá, když dostal na frak / Ať domácí, nebo cizí, z tabulky jim body zmizí, / když se na ně přiženem jako bouřný mrak. / Jestli někdo nevěří, ten ať s námi síly změří, / my si to s ním rozdáme, až mu přejde zrak.

Když ti děvče kvinde dá, vyjasni hned líc / když ti žena vynadá, nedbej na to nic. / Najdeš vtip a legraci v té Hakově restauraci, / tam se svěř kamarádu, on ti dá radu / co užijem, mít budem, za sto let tu nebudem, / proto zvedni svůj pohár. Karambolu zdar!

Karambolu zdar, leť heslo naše v dál, / nechť závistí teď zbledne, kdo se dříve smál. / Karambolu zdar, toť heslo naše je, / ten, kdo nás nyní poznal, už se nesměje.

"Strýc měl několik kulečníkových stolů a já jsem se stal dokonce zakládajícím členem, protože jsem se tehdy v roce 1935 zrovna narodil. Kulečníky si pamatuji od dětství, pod nimi jsme se ségrou vždy o Vánocích hledali vánoční dárky," říká Franc.

Vzpomíná si také na to, že jako šestileté dítě chodil ráno, ještě než hospoda otevřela, do lokálu dopíjet po hostech ze skleniček zbytky likérů.

Nevěstinec měl mít šest pokojů, za zdí měl ateliér Gutfreund

František Hak byl podnikavý, i když mohl být ještě víc. "Teta mi vyprávěla, že byl velký hráč hazardu. Když mu došly peníze, vrátil se domů, vybral babičce kasu a šel zpátky hrát," říká Zdeněk Franc.

Na druhé straně jeho strýc přistavěl velkou dřevěnou kůlnu a zřídil ve dvoře pěknou zahradní restauraci. A pak vytáhne jeden projekt z roku 1948, který už strýc neuskutečnil.

"Chtěl zvednout jeden objekt hostince výše a udělat v něm nevěstinec, šest pokojíků s koupelnou a místností pro bordelmamá," ukazuje projekt.

O tom, že byl František Hak pěkné číslo, svědčí i historky, jak byl schopen zavřít hospodu a protože měl málo, vzal si basu piv do ložnice a pod postel nočník. "A pokračoval, než usnul," usmívá se Zdeněk Franc.

Štamgastem býval určitě také slavný český sochař Otto Gutreund. V domě, který sousedí s hostincem, míval od roku 1920 do své tragické smrti utonutím ve Vltavě v roce 1927 ateliér. Ten dosud stojí, ale slouží jako sklad.

Otto Gutfreund je známý sousoším babičky a dětí v Babiččině údolí. Vytvořil také Úzkost, kterou odborníci považují za první kubistickou sochu.

Strýc odevzdal hospodu lidu, prohlédl až po srpnu 1968

Teď by mělo přijít na řadu líčení těžkého období a popis zločinného znárodňování, při němž František Hak o svůj hostinec přišel. Přichází ale překvapení.

"Můj strýc byl zarytý komunista a svůj hostinec vlastně v roce 1950 dobrovolně předal komunálnímu restauračnímu podniku ve Dvoře Králové. S mým otcem měli kvůli politice dlouhé roky pře a svojí ženě, která byla věřící, zakazoval chodit do kostela. Trvalo to až do roku 1968, kdy se táta a strýc po okupaci vojsky Varšavské smlouvy opět začali přátelit. Tehdy strýc asi definitivně prohlédl," říká Zdeněk Franc.

Hostinec U Lubinů těsně po restituci

Právě jemu strýc ve své poslední vůli před smrtí v roce 1976 hostinec odkázal a zapřísahal svého synovce, aby hostinec, pokud ho jednou získá zpět, udržel.

A tak se i stalo.

Zdeněk Franc požádal po listopadu 1989 o vrácení hostince a v roce 1991 se stal jeho majitelem. Tehdy nesl jméno Královédvorská pivnice.

"Z domu sice padala omítka, ale podnik Restaurace a jídelny na něm zanechal novou střechu," říká Franc, který navrácenou hospodu postupně zrekonstruoval.

"Nejkomičtější bylo, že když nám Restaurace a jídelny vrátily hostinec, za týden do něj přišla kontrola z hygieny a nařídila nám ho zavřít. Třicet let jim přitom stav lokálu nevadil," vzpomíná.

Dříve chodili dělníci z textilek, dnes už jen ti stavební

Dříve sloužil hostinec U Lubinů především zaměstnancům textilek, které byly poblíž. Ale i dnes je tady spousta hostů a štamgastů v montérkách.

Hostinec u Lubinů ve Dvoře Králové

"Hlavně chodí na oběd. To je tak osmdesát procent lidí v montérkách. Chodí sem prostě dělnická třída," říká provozovatel hostince Zdeněk Větrovský, který vrátil hostinci kvalitní kuchyni.

Kromě řízku boduje u hostů také dobrým gulášem, omáčkovou kuchyní a pečeným masem. "A samozřejmě nízkými cenami," říká muž, který už podnik provozuje asi patnáct let.

Až nyní pozoruje, že večer je hostů v hospodě méně. "Je to horší a horší. Lidi už nemají peníze. Po té krizi se to zvrtlo. Tady v okolí zavřeli fabriky a dělníci zmizeli. Chodí už jen ti stavební," říká s povzdechem Zdeněk Větrovský.