Osmiletý Toník Burdych se vrací ze školy z Červeného Kostelce. Ač je 30. červen, prázdniny mu ještě nezačínají. Němci totiž v protektorátu zavedli školní docházku do 15. července. Chlapec prochází lesíkem k osadě Končiny. Domů je to jen pár set metrů. Těší se, že mu maminka uvařila knedlíky s borůvkami, které si včera natrhal. Netuší, že už mu je před chvílí doma spořádalo gestapo.
Zaslechne divné rány, myslí si, že na Končinách skládají truhláři fošny. Nemá ponětí, že to u jejich domu střílejí gestapáci. Najednou se před ním zjeví udýchaný protektorátní četník a jestli prý neviděl utíkat člověka bez bot. "Neviděl," říká vyjeveně Toník. Četník zakleje a běží dál.
Jediná společná fotografie rodiny Burdychových.
Pak se objeví Tondův starší bratr Vladimír. Běží za autem, v němž Toník zahlédne dědečka. Dvanáctiletý Vladimír zastaví a sděluje Toníkovi, že táta utekl, že po něm stříleli a že v domě jsou Němci.
Oba chlapci šlapou lesní cestou domů jako v mátohách. Po cestě Toník vidí krev - otcovu. Někde červené skvrny dokonce pění, to jak střely nacistů zasáhly sedmatřicetiletého Antonína Burdycha do plic.
Doma bratři uvidí maminku zhroucenou před domem na dvoře se srdečním záchvatem. Nemůže ani mluvit. Gestapo ji nechá přenést k sousedům, odtud ji odvezou do nemocnice v Náchodě a poté do věznice v Hradci Králové.
Chlapci už ji nikdy neuvidí. S babičkou, dědečkem, strýcem a tetou ji 9. července, tedy dnes přesně před sedmdesáti lety, gestapo na Zámečku v Pardubicích popravilo. Za to, že poskytli poslední úkryt gestapem štvanému radiotelegrafistovi skupiny Silver A Jiřímu Potůčkovi.
Bratr nikdy nepromluvil o tom, co zažil
Antonín Burdych
Vladimír už nežije, ale o tom, co při zatýkání prarodičů doma zažil, nikdy s mladším bratrem nechtěl mluvit.
"Jednou jedinkrát mi to popsal tehdy v lese. Pak už nikdy. Ani po letech když jsem ho přesvědčoval, aby lidé věděli, jak se to odehrálo," říká Antonín Burdych. Jako osmiletý kluk samozřejmě nevěděl, že v tajné skrýši s elektřinou a bez oken jeho rodiče a prarodiče ukrývají několik dnů telegrafistu Jiřího Potůčka.
"Rodiče přitom vypadali v těch dnech bezstarostně, nebyli nijak nervózní. Byli si asi jisti, že v Končinách nemůže nikdo Potůčka hledat. A věděli, že za pár dnů úkryt opustí a odejde do Doubravice, kde pro něj u rybníka chystali v sokolské chatě kvalitní skrýš," pokračuje.
Obcím hrozilo vypálení jako Lidicím a LežákůmObci Bohdašín a osadě Končiny hrozilo v červenci 1942 kvůli ukrývání parašutisty Potůčka vypálení jako Lidicím a Ležákům. Obyvatelé proto měli veliký strach. To potvrzuje i osmaosmdesátiletý Adolf Balcar: "Měli jsme tehdy na Končinách z toho, co se u Burdychů událo, hrůzu. Každý věděl, co Němci dělali v Praze a v Lidicích, jak řádili. Všechny vyšetřovali, spoustu lidí zatkli. Mluvilo se o tom, že Končiny určitě vypálí." Pamatuje si i na osudný 30. červenec, kdy gestapo přepadlo dům Burdychových: "Měli jsme pod lesem pronajaté pole a na něm brambory. Ten den jsem s koněm ty brambory rádloval. Už byly dost velké." Náhle prý uslyšel střelbu a pak viděl spoustu lidí, jak se hnali za utíkajícím otcem Burdychem. "Byl jsem vyděšený a snažil jsem se zmizet. Všichni jsme Burdychovy litovali," vzpomíná Balcar. Tehdejší přednosta náchodského policejního úřadu Jan Chudoba znal hradeckého šéfa gestapa a možná na něj i leccos věděl, a tak ho přemlouval, ať obce ušetří, ať zavolá K. H. Frankovi. Argumentoval, že jiní lidé o ukrytém radiotelegrafistovi nevěděli, a nakonec uspěl. "Kdyby vypálili Bohdašín a Končiny, bylo by to ještě horší než Lidice. Bohdašín měl osmdesát baráků a v Končinách je dvacet šest čísel. To by bylo strašné," míní Burdych. Zvrátit likvidaci dalších dvou obcí pomohly i velké mezinárodní protesty po vypálení Lidic a Ležáků. |
Malý Toník nevěděl ani o skrýši, v níž Potůček přebýval. Tu přitom měli rodiče ve stavení už od 1. světové války, kdy v ní skrývali nedostatkové potraviny.
"Musela to být od rodičů veliká odvaha ve stanném právu po vyhlazení Lidic a Ležáků, v té hrozné atmosféře strachu, ukrýt doma parašutistu i s vysílačkou Libuší. A zůstat tak klidní," říká obdivně a s dojetím vypravěč u domu, který dnes má už jiné majitele a který se stal cílem poutníků po historii heydrichiády.
Nedávno se tu zastavil i český pilot, kamarád Jiřího Potůčka z Anglie.
Odbojáři udělali bohužel osudovou chybu. Když hledali pro Jiřího Potůčka další úkryt, zkontaktovali doktora Viléma Dvořáčka, který měl v rodině Němce z náchodské policie.
Tomu se doktor hned svěřil, že ho navštívil sokol Ladislav Satran. Pro toho si policisté přijeli do školy v Bohdašíně a v Červeném Kostelci z něj po hrozném týrání dostali, kde se parašutista ukrývá.
Otec po šesti ranách vykrvácel
Stavení Burdychových přepadli a rodinu překvapili. A hledali skrýš. Otec Antonín Burdych chtěl parašutistu varovat, proto se gestapákům vytrhl a utíkal. Němci po něm začali pálit a to Jiří Potůček dobře slyšel, stejně jako bourání zdi v místě, kde gestapo tušilo skrýš. Potůček vzal dvě nabité pistole.
Toníkův otec měl po útěku v těle šest kulek a silně krvácel. Českého četníka ještě prosil, ať ho zastřelí, že nechce Němcům nic vyzradit. Avšak na příkaz gestapáků musel otce naložit na vůz a odvézt do Červeného Kostelce k doktorovi místní zemědělec. Antonín Burdych ale při cestě vykrvácel.
Potůček utekl z tajné skrýše bos
Nacisté v domě dostrkali dědečka Antonína Burdycha k poklopu na půdě. Ten byl jediným přístupem do tajné skrýše dlouhé tři metry a široké asi metr a půl. Když dědeček odhrabal seno, poklop se náhle odklopil a Potůček ze skrýše začal pálit. Přitom zasáhl do ramene i dědečka a ten při pádu strhl ze schodů všechny gestapáky.
Poslední živý člen výsadku Silver A spustil nerovný a heroický boj o svůj život. Bos, se dvěma pistolemi v rukou, vyrazil ze skrýše a běžel asi pět metrů po půdě do vikýře pro podávání sena. Seskočil ze tří metrů na zem a rychle vběhl do blízkého žitného pole, porostlého do úrovně hlavy. Němci po něm stříleli, telegrafista však z obou pistolí palbu opětoval. A Němcům zmizel.
Tak vypadal dům Burdychových za války, když se v něm skrýval Jiří Potůčka.
Antonín Burdych před rodným domem, kde se skrýval radiotelegrafista Jiří Potůčka.
Když nacisté odvezli Toníkovu matku, oba bratři zůstali v opuštěném domě. Najednou se ve dveřích objevila babička, která v době vpádu gestapáků pobývala u své dcery, manželky odbojáře Ladislava Satrana. Byla vyrovnaná a klidná, ač už věděla, že se za chvíli objeví gestapáci, kteří i ji v osadě hledali.
"Úplně klidným hlasem se s námi rozloučila. Bez patosu a rozechvění nám dala každému pusu na čelo a řekla Pánbůh vás opatruj. A odjela s nimi," vzpomíná dnes osmasedmdesátiletý Antonín Burdych.
Když Jiří Potůček zmizel Němcům z dostřelu, zamířil do Pardubic. Slabý, uštvaný a v malých botách, které dostal při útěku od manželů Stolínových. Aby v nich mohl chodit, musel jim uřezat špičky. Za dva dny v lesíku v Trnové, kde má dnes pomník, vysílený usnul. Spícího ho tam ráno zezadu zastřelil český četník Karel Půlpán.
Němci otce po pohřbu tajně exhumovali
Toníkovi babičku, dědečka a maminku nacisté popravili. Zastřelili i sestru jeho otce a jejího manžela Ladislava Satrana, kteří skrývali parašutistu Potůčka v bohdašínské škole. Z dalších patnácti zatčených popravili nacisté vždy otce rodiny, děti a ženy nechali žít.
Popel popravených skončil v řece u pardubického Zámečku. Malý Toník se kupodivu mohl zúčastnit přísně kontrolovaného pohřbu svého otce. "Gestapo nařídilo pohřeb tatínka na 3. července v šest hodin ráno bez účasti veřejnosti. Byli jsme tam jen s bratrem a příbuznými, k nimž nás v Červeném Kostelci dočasně na prázdniny umístili," vzpomíná Antonín Burdych.
Až po válce se dozvěděl, že tělo jeho otce už tři hodiny po pohřbu nechali nacisté exhumovat, převezli do Pardubic ke spálení a také jeho popel skončil v Labi.
Zrádný doktor se chtěl otrávit, nakonec léčil tyfus v Terezíně
Toník za války se svým opatrovníkem navštěvoval lékaře Viléma Dvořáčka, který parašutistu prozradil německému příbuznému.
"Když jsem byl nastydlý nebo nemocný, chodili jsme k němu. Klidně si ještě nechal zaplatit. Moc dobře věděl, kdo jsem. Zřejmě si byl jistý, že Němci vyhrají," vzpomíná. Dvořáček se v květnu 1945 otrávil, ale lékaři mu vypumpovali žaludek.
"Lidový soud ho odsoudil na pětadvacet let, ale on se přihlásil do Terezína jako doktor a léčil tam skvrnitý tyfus. Trest mu pak soudci zmírnili. Když si ho odseděl, odstěhoval se do Svratky na Vysočinu, kde nakonec dělal do konce života primáře," popisuje Burdych.
Toník s bratrem čekali, že se maminka s babičkou vrátí
Osmiletý Toník skončil u rodiny druhé dědečkovy manželky ve Rtyni v Podkrkonoší. Jeho bratr Vladimír byl u příbuzných v Červeném Kostelci a pak u strýce v Náchodě. Nakonec odešel jako myslivec do Krušných hor a do Končin už nechtěl jezdit. Antonínovi však vždy hodně chyběl.
Oba bratři odmítali do konce války uvěřit, že jejich babičku a maminku nacisté na Zámečku popravili. "Doufali jsme, že jsou třeba v koncentračním táboře a že se jednou vrátí," říká dnes osmasedmdesátiletý Antonín Burdych.
Ten vychoval tři děti a je stejně, jako byl jeho otec, velký optimista a rád se směje. Letos mu vyměnili kolena a řekli mu, že vydrží několik milionů kroků.
