Odpusťte mi následující srovnání, ale sepnulo mi prostě zcela samovolně, skoro bych řekl proti mé vůli. V nedávné silvestrovské televizní křeči druhořadý, leč hojně obsazovaný herec hlasitěji než třeba líčil, jak si natrhl pr... Než jsem ho stačil ovladačem zmizet, okamžitě mi v hlavě naskočil jiný herec, na rozdíl od toho všemi kanály protaženého výborný, který na jevišti hradeckého Klicperova divadla hlásá, že „není pr... mít druhou pr...“. A pro sichr hned několikrát.
Nejsem puritán, ctím Haška i McDonagha, ale tady šlo o veřejnoprávní televizi a divadlo vedené jako obecně prospěšná společnost, obojí tedy futrované penězi daňových poplatníků. Nemůžu totiž začít roční bilanci kdysi čtyřnásobného divadla roku, které má po odchodu dlouholetého principála Ladislava Zemana od léta novou ředitelku v ekonomce Evě Mikulkové, než největším zklamáním.
Ruský rozpínavec Medvěd v podání Jana Vápeníka a jeho kýčovitá fiflena Medvědice Kristýna Kociánová.
Snad je to tím, že se dlouho čekalo na událost, a také bylo proč čekat, neboť inscenace uměleckého šéfa, dramatika a režiséra Figarova svatba, Richard III., Jedlíci čokolády a jejich pokračování Velká mořská víla právem náleží k diváckým hitům. Jenže kde je opulentně rozpoutaná mnohovrstevnatá Figarova svatba a kde Drábkův bestiální kabaret Český les?
Figarovu svatbu jsem viděl třikrát z lásky, už kvůli Jiřímu Zapletalovi, Les dvakrát. Kvůli recenzi, protože poprvé jsem nevěřil vlastním očím (o inscenaci jsme psali zde).
Besídková doslovnost a vtipy hodné Babovřesk bez jiskry a nápadu měly být ráznou satirou, snad bajkou o zvířátkách, která se mají postavit ruskému medvědu. Snad by prošla studentům, těžko už profesionální scéně silného renomé. Sporné je i hodnocení české povahy, kdy autor porušuje první přikázání dobré satiry, jež zní: my. Zvedá-li někdo prst a opovržlivě tvrdí Vy jste špatní, nebo dokonce sahá po goebbelsovském oni, tedy Češi, měl by se jevišti i humoru vyhnout obloukem.
Dumasovský étos dostal na frak
Druhým zklamáním roku je zatím poslední prosincová premiéra, bohužel také v režii uměleckého šéfa. Tři mušketýři mají kouzelnou scénu, kostýmy, muziku a skvělé herce, kteří se však jak baron Prášil musí za vlastní cop vytáhnout z moře totální prázdnoty, byť sebeefektnější (recenzi čtěte zde).
Na frak dostává i dumasovský étos s celou romantikou. Co tím chtěl básník říct, dosud nevím, jen jsem si vzpomněl na dvě rady divadelních Mistrů. Na Jana Grossmanna, jenž říkal, že „není těžké dostat nápad, ale daleko těžší je se ho zbavit“, a na Josefa Kroftu a jeho radu studentům: „Postav se ke vchodu a až budou vycházet diváci, každému řekni: Tohle jsem režíroval já.“
Tři mušketýři v Klicperově divadle.
Hradecká autorská éra Radoky puncovaného dramatika Davida Drábka, který jak pravil kritik Jan Kerbr, umí odezírat době ze rtů, je nesmazatelná a unikátní, ale oba ryzí průšvihy vyvolávají obavy o další vize a umělecký názor Klicperova divadla.
Možná slovy Ivana Vyskočila se Hradeckým „přihodil úspěch“, jehož lícem je plné hlediště a výborné kritiky. Rubem však mohou být i obě nové inscenace, ale nechci domýšlet.
Stále hlavní město divadla?
Před rokem nové vedení Klicperova divadla mluvilo o tom, že mezinárodní festival Divadlo evropských regionů nepokrytě stagnuje, paradoxem však je, že v červnu při 21. ročníku byla činohra nejslabším článkem divadelní fiesty.
„Festival zaznamenal v minulosti ročníky, kdy neznělo nadsazeně tvrzení, že se Hradec Králové stal na deset dní hlavním městem divadla. I s korekcí, že opět nebylo v silách jedince vidět ani zdaleka všechno, by se to letos dalo tvrdit jen těžko. Platí to jak o vlastní divadelní produkci, tak o celkové atmosféře „na zámku“ (viz společenské dění na návrší i terase Klicperova divadla) i „v podzámčí“ (ve stanech v parku i na přilehlých pláccích a ulicích, kde též nebyl zdaleka takový cvrkot jako kdysi), ostatně i v hledištích hlavních scén zelo dřív nemyslitelné množství prázdných míst,“ uvedl velký ctitel hradeckého divadla, kritik a teatrolog Vladimír Just.
Program velké scény zaváděl k domněnce i podezření na „kamarádi sobě“ a postrádal zřejmé i tušené kulturně společenské souvislosti, které v minulosti dovedl k dokonalosti Ladislav Zeman. Odříznout se od jeho vizí je patrně snadnější než na ně navázat.
Moliére, Puškin a Zem indiánů
Loňský rok, kdy se u Klicperů lámaly 130. a 131. sezona, má však i nesporné vrcholy, oba se objevily i v anketě Divadelních novin o inscenaci roku. Překladatelka Alena Morávková nominovala Moliérovu Školu pro ženy v režii Mariána Amslera (recenzi najdete tady).
Moliérova Škola pro ženy s excelentním Zapletalem.
„V inscenaci dominuje brilantní výkon Jiřího Zapletala v roli Arnulfa, který by si zasloužil Cenu Thálie,“ uvedla.
Dramaturgyně Kateřina Rathouská zmínila Puškinova Evžena Oněgina v úpravě a režii dua SKUTR.
„Slavný román ve verších adaptovali originálním způsobem, z původního díla převzali jen části nebo útržky, přesto se před očima diváků otevírá velký poetický příběh,“ zdůvodnila svou volbu (o Oněginovi jsme psali zde).
Taťána je také poslední hradeckou rolí výjimečné Pavlíny Štorkové, nyní členky pražského Národního divadla. Oněgin sice šetří verši, ale nikoliv poezií, ať už nejtišší lyrikou, až tělesně vášnivou, čistě výtvarnou, nebo křehce klaunskou, to v ní přetéká jak rozbouřená Něva v Puškinově Měděném jezdci. Jako by se malíř Repin s burlaky i krvavým Ivanem Hrozným stal moderním impresionistou i milovníkem grotesky.
5 nej Klicperova divadla v roce 2015
|
Třetí parádní inscenací je hra Tracyho Lettse Srpen v zemi indiánů v režii Terezy Karpianus, která se s důvěrou opřela o herce a „jen“ věřila ve skvěle napsaný text (recenzi najdete zde). Září tu Natálie Holíková, Isabela Smečková Bencová, kdysi domácí a nyní hostující Petra Výtvarová a hlavně Kamila Sedlárová.
Její Barbara jako Atlas drží rodinné křivdy, je všem vrbou a přitom stále neví, proč ji opouští manžel, a do toho ji atakuje neustále zdrogovaná matka Violet. Kolik elegance a vášně, přitom strachu, úzkosti, jízlivostí i hysterie se jí vejde do jedné věty, jediného odseknutí, nemluvě o uvěřitelnosti a suverenitě.
Sedlárová je také požehnáním pro komorní drama Lenky Lagronové Nikdy, největší dramaturgický omyl, kde září s neméně skvělou Martinou Novákovou. Jejich hra i souhra nejen v režii Jana Friče by proměnila ve strhující zážitek i Kutnohorské havíře (více čtěte tady).
Divadlo vsadilo na tři osvědčené herečky.
Své diváky mají i průměrné tituly, jako jsou rozezpívaní Medvědi, jež jízlivě cizopasí na talentu i naivitě folkových bratří Nedvědů (o hře jsme psali zde), nebo Langerova Periférie, dobrá hra v režii Davida Šiktance s výborným Hynkem Pechem v roli advokáta chudých (recenze zde).
Každý divák nechť si své kolonky vyplní sám podle gusta, kdo je přeceňovaný a kdo podceňovaný. Pravdou je, že takhle vyrovnaný herecký soubor s muzikálními i pohybovými danostmi, který navíc na sebe slyší, je stále velká vzácnost i v Praze. Potřebuje jediné - inspirativní tvůrce a silného, otevřeného a empatického dramaturga. Třeba by se pak i Pavla Tomicová dočkala další velké charakterní role, jako byla Štěpa v Petrolejových lampách. Zasloužila by si ji jako málokdo.
