Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Muž, který naučil Hradec tančit. Kvůli opraveným sálům se soudí dodnes

  8:40aktualizováno  8:40
Jaroslav Krtička patří k výrazným osobnostem hradecké kultury. Na parket přivedl několik generací tanečníků a vybudoval největší taneční školu v Hradci Králové. Sály v bývalém kině Střelnice však musel opustit a se sociální demokracií se soudí dodnes.

Taneční mistři Jana a Jaroslav Krtičkovi. | foto: Tomáš Hejtmánek, MF DNES

Dost možná, že každý druhý obyvatel Hradce Králové prošel tanečními kurzy manželů Krtičkových. Jaroslav s nimi začal už ve svých dvaceti letech a v taneční škole nedávno načal pátou dekádu. Před několika lety ho však postihla srdeční příhoda, po níž se z kurzů stáhl a nyní trénuje už jen seniorské taneční páry.

Jaroslav Krtička

Taneční mistr Jaroslav Krtička se nyní věnuje hlavně soutěžím, do Hradce...

  • Narodil se v roce 1954 v rodině s pěti dětmi. Všichni sourozenci se věnovali tanci.
  • Jeho bratr založil v Hradci Králové taneční klub, který Jaroslav později převzal a po revoluci transformoval v Taneční školu KROK.
  • Od mládí vyučoval v tanečních kurzech v několika městech na Hradecku, Náchodsku i Rychnovsku. Později se omezil na Kostelec nad Orlicí a hradecký sál na Střelnici.
  • Po uzavření kina Střelnice získal nájemní smlouvu a vybudoval tam taneční centrum se třemi sály a zázemím. V objektu měl zůstat 20 let, ale vlastník ČSSD mu neprodloužil smlouvu. Neshodli se v uznání výše investic do oprav objektu.
  • Při sporu právníka Zdeňka Altnera s ČSSD zažaloval stranu o proplacení neuznaných investic, čímž ji vystavil riziku insolvence. Sociální demokracie kontrovala žalobou za neuhrazené nájemné. Kvůli soudním sporům nakonec jeho taneční dostaly výpověď i ze sálu na Střelnici. S ČSSD se soudí dodnes.

Tančíte od dětství?
Od páté třídy. V té době ještě nebyl tanec populární, vlastně byl spíš zavrhován a na základní škole to bylo zakázáno. Tak jsem tančil potajmu.

Jak jste se tedy k tomu dostal?
Nejstarší bratr začal tančit a byl velice úspěšný. Můj druhý bratr se v tom zhlédl a protože mě měli hlídat, musel jsem tréninky vytrpět. Pak jsem se začal na parketu pohybovat také. Vlastně jsme se snažili být jeden lepší než druhý. Byli jsme čtyři bratři a jedna sestra a všichni jsme tančili. Já jsem u toho vydržel nejdéle.

Váš nejstarší bratr založil v Hradci i taneční klub.
Amatérský taneční klub fungoval od 60. let. Byl hodně velký, měl několik divizí a když jsme jeli na soutěže, jely třeba dva autobusy. V roce 1990 přešel klub na soukromou taneční školu. Dali jsme jí název Krok, protože to je základní jednotka pohybu a také jakási zkratka Krtička OK.

Kdy jste začali vyučovat taneční?
Dělali jsme je už ve velice mladém věku, začali jsme v roce 1975. Byly to ale těžké podmínky, řekli nám, že hopsat se naučí každý. Museli jsme si udělat konzervatoř a teprve pak nám to povolili. Začínali jsme v Novém Městě nad Metují a v hradecké Koruně, kde jsme dělali taneční pro učiliště ČKD. Postupem času jsme toho po okolí nabrali strašně moc a pak jsme to museli rozdat sourozencům a přátelům. Zůstali jsme věrní už jen Kostelci nad Orlicí a Hradci Králové.

Učili jste ještě nedávno, vaší školou tak prošlo několik generací Hradečanů.
Když do tanečních přijde váš absolvent a říká: „Dobrý den pane Krtičko, já vám vedu svoje děti,“ to je úžasné. Zažili jsme to několikrát a velice nás to potěšilo.

Na pódiu jste dva, v sále je dětí několik set, pamatujete si některé tváře?
Občas ano, výrazné typy si pamatuji dodnes a jsem schopen si je vybavit. Samozřejmě u všech to nejde.

Jak se lidé v Hradci Králové za ta desetiletí změnili?
Když jsem s tanečními začínal, byly takové povinnostní, trendové. V revoluční době přišel jakýsi útlum - vše zahodíme, všechno bude jinak. Pak se ale začala klientela vracet. Taneční byly zajímavé, tanec patří do společenského vzdělání a ta skupina, které říkala, že to nepotřebuje, se pak začala vracet v pětatřiceti a výš. Jsme tomu rádi. Oni zjišťují, že jim dorostly děti, že se mohou věnovat sobě, a přicházejí tančit. Chtějí se naučit, co vidí v televizi. Je to něco, co jsme tu dřív neznali. Obdivovali jsme to v zahraničí a teď to můžeme vidět i u nás.

Asi nejslavnější éru jste zažili na Střelnici. Kde jste učili předtím?
Po Koruně jsme byli v Adalu a na Střelnici jsme šli v roce 1999. Pak za námi přišli, že se tam zavírá kino, tak jsme do něj z Malšovic přesunuli taneční centrum. O kurzy na Střelnici byl obrovský zájem, byly absolutně vyprodané. Většinou se říká, že chlapců bývá méně, ale nám se roky stávalo, že jsme měli převahu chlapců a děvčata dobíhala.

Fotogalerie

Kvůli sálu bývalého kina jste později měli poměrně ostré spory, dokonce jste se i soudili.
Když jsme tam šli, říkali nám, že si to srovnáme a máme sál. Ty úpravy ale trvaly dva roky, prostor byl neskutečně zchátralý. My jsme do něj investovali několik milionů a měli jsme tam působit 20 let. Po deseti letech nám však vypověděli smlouvu a dodnes se to řeší soudně. Vzali jsme si velké úvěry. Banky nám věřily a zachovaly se velice vstřícně, takže úvěry doběhly v normálním režimu.

Přesto vás Střelnice nechala dělat taneční dál?
Ještě několik let, než se zjistilo, že ten soudní spor vrcholí a jsme tam nežádoucí. Pak jsme se přesunuli do Aldisu. Je to nesrovnatelné prostředí, jak prostorem, tak možnostmi.

Vy jste byl v obrovském zápřahu: taneční, v týdnu tréninky, o víkendech soutěže. Kdy přišel ten zlom?
Postihla mě nenadálá a velice závažná srdeční příhoda. Byl jsem na soutěži v zahraničí a už tam mi bylo trochu nevolno. Nejspíš mě dorazila cesta zpátky. Vracel jsem se dvanáct hodin po dálnici a doma jsem nevystoupil z auta. Po těch dálnicích se mnou snad jeli všichni andělé. Musím poděkovat hradecké nemocnici, okamžitě mě operovali a vrátili zpátky. Byl to takový zdvižený prst: Pozor chlape, chceš tu být do 160, tak brzdi! Člověk se ohlédl a zvážil, jestli to může jít takhle dál a co upřednostnit. Po operaci jsem byl v lázních a dcera mi zařídila rehabilitaci ve Spojených státech. Tam jsem byl tři měsíce a to mě nakoplo zpátky.

Pak jste začali předávat školu, co jste si ponechali?
Trénujeme velice skvělou partu seniorských tanečníků, kteří jsou druzí vicemistři České republiky. Je tam věkový průměr 46 let a to je práce, která je i nás baví. Byli jsme požádáni, abychom v Hradci dělali manželské kurzy. Uvidíme, jak dlouho budeme moci. Je to příjemná věková kategorie, vědí, co chtějí, a přicházejí, protože je to baví.

Jezdíte teď častěji za vnoučaty?
Otočili jsme trochu ten systém. Dříve jsem hodně věcí odmítal, protože jsem měl školu a taneční. Teď využívám pozvání do zahraničí a dvakrát měsíčně porotuji soutěže. Člověk by si měl uvědomit, že každá etapa života má strašně krásné chvíle a že je škoda je promeškat a neužít si je.





Hlavní zprávy

Domácí malinový sirup
Domácí malinový sirup

Vyrobte si vlastní sirup bez éček a konzervantů.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.