Devadesátiletý Rudolf Malec spojil během svého života medicínu i výtvarné umění.

Devadesátiletý Rudolf Malec spojil během svého života medicínu i výtvarné umění. | foto: Radek Kalhous, MAFRA

Chtěl jsem ke kreslenému filmu, ale Trnka mě odradil, říká lékař Malec

  • 0
Královéhradecký neurochirurg Rudolf Malec oslavil devadesátiny a získal Cenu Dr. Františka Ulricha. Sám hradeckého starostu pamatuje a jako mnoho zdejších osobností i jeho si nakreslil.

Když slyší Nohavicovu písničku Těšínskou, tedy "Kdybych se narodil před sto lety", hořce se usmívá. Neurochirurg a pedagog Rudolf Malec, letos devadesátiletý, maturoval rok po heydrichiádě a sotva se nadechl svobody, přišel Gottwald a Únor.

Přesto se svým učitelem profesorem Rudolfem Petrem proslavili královéhradeckou neurologii, kliniku i fakultu, kde dnes šéfují jeho žáci.

Čerstvý laureát Ceny Dr. Františka Ulricha však nežil jen medicínou, celý život - od patnácti let - totiž kreslí.

"Napřed byli kantoři, protože ty se mi producírovali před očima celé hodiny, i se vším výrazivem. To byly objekty velmi vděčné. Jako prvního jsem nakreslil profesora Talabu - stačil oblouček, knír, brejle a tvrdý límec, další byl ředitel Mazánek, typická hradecká postava. Ten si dokonce mé kresby velice vlídně vyžádal," vzpomíná Rudolf Malec.

Byly to portréty, nebo karikatury?
Karikatury tomu říkám nerad, protože to jde o určitý stupeň zesměšnění. To nechci, ale vtip by to mít mělo. Říkejme tomu portrétní kresby.

Rudolf Malec (90)

Lékař a pedagog. Hradecký rodák se už na gymnáziu pod vlivem profesora Karla Štěrby věnoval kresbě. Po roce 1945 nastoupil na novou lékařskou fakultu, kde v květnu 1950 promoval. Pro anatomický ústav kreslil výukové tabule. Měl zájem o neurologii a neurochirurgii, kterou začal v Hradci rozvíjet jeho učitel Rudolf Petr. V roce 1986 se po něm stal přednostou kliniky. Roku 1993 byl jmenován profesorem. Výtvarnému koníčku zůstal věrný celý život.

Kolik jich už máte?
Stovky.

Maloval jste si na klinice, třeba při poradách?
To ne, dělám to doma. Osobu si prohlídnu a pak začerstva ji doma dám na papír.

Co rozhodlo, že jste se dal na medicínu?
Maturoval jsem za války v roce 1943 a hrozilo nám totální nasazení v říši. Měl jsem štěstí, že jsem se dostal do lékárny v Novém Bydžově, celkem to byly dva dobré roky. Tam jsem se setkal s tiskařem Aloisem Janatou, který mi vydal Šestnáct postav bydžovských jako litografie. Před koncem války jsem mu ilustroval také Svatohorské povídky, ty napsal Otmar Gatschä. Pak byl konec války a já přemýšlel, co dál.

Nechtěl jste zůstat v lékárně?
Měl jsem sice lékárenské zkoušky, ale ta práce mi připadala řekněme, trochu služební - lékař napíše, lékárník připraví. Nevěděl jsem, jestli moje kreslení je na takové úrovni, že bych se tím mohl živit, tak mě napadl kreslený film. Napsal jsem tedy Jiřímu Trnkovi, on mě pozval k sobě domů a výsledek našeho setkání byl, že mě spíš od filmu odradil. Teď to dělají počítače, ale tenkrát se kreslilo políčko za políčkem. Trnka mi říkal: To je mechanická práce, to by se vám nelíbilo. Až dodatečně jsem pochopil, že jestli chce člověk dělat kumšt, musí to dělat naplno a ne se rozmýšlet. Trnka byl své práci a loutkám propadlý a dotáhl to ke světovosti. Moc jsem si jeho rad vážil. Současně jsem ukázal své práce Karlu Svolinskému. Když jsem si pro ně šel, nechal mi u nich lísteček se stručným posudkem.

Chválil vás?
Líbily se mu pohybové studie. Nezapomenu na poslední větu: Dalo by se z vás asi něco dostat. Tehdy se v Hradci začala zřizovat lékařská fakulta, to byl hlavní impulz. Přijímací zkoušky nebyly, ale pozval mě k sobě profesor Fingerland, jeden ze zakladatelů, byl u toho i profesor Hromada. Ten mi podal kost, byla to pažní, abych ji nakreslil. Druhý den jsem mu ji přinesl a on povídá: Beru vás. Sháněl studenty, kteří by kreslili, protože nebylo nic, jen prázdná budova, žádné pomůcky ani atlasy. Z těch, které byly k dosažení, jsme pak obkreslovali obrázky na velké tabule, podle toho, co se zrovna mělo přednášet. Bylo to ohromně užitečné, protože jsme se tak seznámili s anatomií.

Kdy jste se rozhodl pro neurologii?
Ta mě vždycky zajímala, chodil jsem jako volontér na neurologickou kliniku, kam se zrovna vrátil z Ameriky, tehdy ještě asistent, budoucí první docent na hradecké fakultě Rudolf Petr. Tehdy na kočkách v ústavu experimentální patologie dělal výzkum dalších drah trojklanného nervu, tam jsme se seznámili. Jednou mi navrhl: Nechtěl bys dělat neurochirurgii? - Já na to, že nevím, co to obnáší. - Tak se přijď podívat. A tím to začalo.

Dostal jste od Rudolfa Petra nějakou cennou radu, kterou jste říkal i svým studentům?
Byl to šéf velmi náročný na sebe i na své zaměstnance. Nemusel radit, to vyplynulo z práce. Výchova to byla tvrdá, nebylo to tak, že my bychom seděli a on nám něco vyprávěl. Shrnul bych to do: Asistuj, asistuj, študuj, dívej se, poslouchej a pak už to musíš umět tak, abys to mohl dělat sám. Když bylo potřeba, pomohl, ale hlavní bylo: Koukej se a uč se.

Která doba, teď s odstupem, byla pro vás nejlepší?
Určitě roky 1945 až 1948. To jsme byli mladí, byla volnost, dělali jsme majálesy. Na Ulrichově náměstí jsme pořádali koloběžkové závody, koloběžky nám vyrobili v hradecké nábytkárně. Na startu byl děkan Smetánka a profesor Maršálek, kolem plno lidí. Smetánku přemlouvali, tak slíbil, že pojede, vedle stál Maršálek a čekal, jestli ho pozvou. Doma to pak slíznul od ženy, proč před lidmi dělá takové vylomeniny. Bránil se, že v tom nemohl nechat děkana samotného, přitom jsem viděl, jak na to pozvání čekal. To byla krásná doba.

Ale pak přišel 25. únor 1948.
To jsme byli na pololetních prázdninách v Krkonoších, vrátili se na fakultu a děkan Smetánek měl proslov. Pamatuju si, že říkal, že tohle datum bude pro nás významnější než konec války, který se dal očekávat. To bylo jeho poslední vystoupení, pak zmizel do Anglie a jaksi se na něj zapomnělo. Po válce se všichni snažili, aby to bylo pokračování první republiky. Spolek mediků měl levičáky, pravičáky, někdo byl uprostřed, hádalo se to, protože se hádat mohlo. Pak už pravičáci byli odejiti, někteří emigrovali.

Byla to divná doba.
My jsme to vůbec chytli! Vždycky mě zarazí, když slyším Jaromíra Nohavicu, jak zpívá "Kdybych se narodil před sto lety, že by měl před sebou krásné dvacáté století." Verš je to hezký, ale skutečnost? Dvě války, totalita.

Líbí se vám, jak se mění Hradec?
Moc. Původně to bylo malé město, lidi se znali, pamatuju, že u Ulrichova náměstí byly jámy, kde jsme sáňkovali. Za Lipkami bylo pole, kam se chodilo randit. Když tu máme někoho na návštěvě z ciziny, vždycky koukají na Hradec obdivně. My si vážíme Kotěry a Gočára, oni však obdivují třeba tu "předmodernu" na nábřeží k Hučáku, kde jsou domy s věžičkami.

Souhlasíte s pověstí, že Hradec je sice krásný, ale jinak byl vždycky ospalý, chladný a večer prázdný?
Mám pocit, že se to děje spíš teď. Ulrichovo náměstí je večer chcíplé. Za mého dětství bylo centrum na Velkém náměstí, tam byly obchody a vždycky v neděli korzo. Část okupovala mládež, část dospělí. Odtamtud jsem si nakreslil spoustu hradeckých postav. Po válce staré město upadlo, nastěhovali tam nepřizpůsobivé, teprve po roce 1989 to začalo vypadat slušně, jsou tam hospody a živo. A na Ulrichově je teď mrtvo. Co tu bývalo krámů, a teď jsou tu jen samé banky. Mám vůbec strach, že malé obchody v Hradci zajdou.

Prozraďte mi recept na takovou duševní a fyzickou kondici ve vašem věku?
Spoustu času jsem strávil na klinice, jen na čas za vojáků zavedli píchací hodiny, ale pak je zrušili, protože se přišlo na to, že tam trávíme dvakrát víc času, než je určené. Takové věci, že je lékař přepracovaný, že smí pracovat jen tolik a tolik hodin, náhradní volno, to neexistovalo. Pak se toho ujali ekonomové a v poslední době se toho ujímají právníci, a to je další zhouba. Jejich rozhodnutí bývají přitažená za vlasy. Třeba zrušili poplatek za pobyt v nemocnici, ale 30 korun za vstup do ordinace a recept nechali. To dělají lidé, kteří k tomu vůbec nemají vztah, ale rozhodují.

Vraťme se k vaší vitalitě.
Nekouřím, moc nepiju, ač abstinent nejsem, ale asi to mám v genech. Když jsem se narodil, tátovi bylo čtyřicet, ale dožil se šestadevadesáti. A do devadesátky byl fit. Moje babička se dožila také šestadevadesáti. Tam je asi pramen mé dlouhověkosti. Důležité je udržovat se ve formě, mít zájem o okolí. Táta měl jen měšťanku, ale zajímal se o přírodní vědy, o zeměpis. V mládí šel na vandr do světa.

Do kolika let jste pracoval na klinice?
Bez důchodu do čtyřiasedmdesáti, a to naplno i se službami. Pak už jsem byl pracující důchodce.

Jste stále v kontaktu s oborem?
Ano, občas chodím na semináře. Ulrichova cena opravdu patří celé klinice. Petr byl první generace, já druhá a teď už je ve vedení čtvrtá.

Jistě vaši žáci?
Ano, mládí, které už půjde do důchodu.