„Pokud si neuvědomíme své kořeny a nebudeme znát historii Krkonoš, nepřestaneme být vykořeněným krajem. Žijeme v době, kdy ještě existuje šance převratná léta poloviny 20. století zaznamenat. Pamětníků, kteří nám mohou poskytnout cenné informace, rychle ubývá. Čím více takovýchto svědectví shromáždíme, tím bude pohled na historii objektivnější a plastičtější. Pokud to promarníme, zbude jen černá díra, jen suchá data z archivů. Paměť Krkonoš není od toho, aby hodnotila, chceme však přispět k nezkreslenému pohledu na minulost,“ říká krajinný ekolog Pavel Klimeš v historické budově v Temném Dole na okraji Horního Maršova a otevírá krabici s desítkami fotografií a pohlednic z první poloviny 20. století. Jsou z pozůstalosti krkonošského rodu Schillerů z polské strany hor.
Za kolik jste to koupil?
To vám neřeknu, abych nepodpořil trh s historií, nechci zvedat ceny. Lidé, kteří na kšeftování se starými dokumenty a fotografiemi chtějí vydělat, přibývá. Překupníci vědí, že o to máme zájem.
Paměť Krkonoš
|
Vytvořit ústav nazvaný Paměť Krkonoš byl váš nápad?
Napadlo to moji kamarádku, organizátorku Evu Hrubou, když se dozvěděla, že se řadu let věnuju sběru informací, příběhů, fotografií, pohledů. Řekla mi: Dotáhneme to do konce, jen tak badatelská činnost lidí jako ty nepůjde vniveč. Považuji to za skvělý nápad, protože minulostí Krkonoš se tu věnuje řada lidí. Sbírky ale většinou končí ve skříních. Aby dostaly význam, musí se popsat, roztřídit a uvést do širších souvislostí. Stárneme a pokud s tím něco nezačneme dělat, skončí přesně takhle i naše dosavadní práce. Zůstanou jen fotografie bez souvislostí. To byl prvotní impuls k vytvoření profesionální instituce, která by to uchopila a začala systematicky dávat dohromady. Zakladatelů Paměti Krkonoš je pět a postupně se na nás nabalují další. V současnosti se snažíme uchopit východní Krkonoše, tedy kraj pod Sněžkou, kde žijeme. Bylo by skvělé záměr rozšířit na celé Krkonoše, včetně polské strany hor.
Vznikne zřejmě rozsáhlá databáze, jak bude v praxi fungovat?
Paměť Krkonoš má dva hlavní pilíře. Chceme vytvořit historický adresář propojující dům či drobnou stavbu s konkrétní osobou, rodinou, organizací, spolkem, profesí, lokalitou nebo výraznou událostí, zkrátka ke každému číslu popisnému přiřadit maximum informací. Druhým je sběr, profesionální archivace a odborné zpracování dokumentů, listin, fotografií, pohlednic, filmů, orální historie. Když se budete chtít něco dozvědět o domě, kde sedíme, zadáte do aplikace číslo popisné a dostanete škálu informací od jmen původních majitelů až po stavebně historický vývoj. Prokliky budete moci sledovat celé rody i na jiných místech Krkonoš, podle toho, kam se dostaly. Bude to živé prostředí, kam i vy, pokud se budete chtít podělit o svá zjištění, budete moci vkládat nové informace, tedy něco jako Wikipedie.
Kde sháníte peníze?
Zatím vkládáme vlastní, ale ucházíme se o dotační programy na přeshraniční spolupráci. Dostali jsme se do stádia, kdy už na to nestačíme. Projekt máme připraven, ale teď potřebujeme vytvořit kvalitní počítačovou aplikaci, abychom mohli data třídit a uspořádat. Abychom naši vizi posunuli, potřebujeme peníze. Práci musíme profesionalizovat a odborníky potřebujeme zaplatit.
V čem je historie Krkonoš specifická?
Byla to dlouho periferie, hlavní hřeben tvořil přirozenou hranici, a to formovalo tento kraj. Než se na přelomu 19. a 20. století začal ve východních Krkonoších rozvíjet turistický ruch, byl region po staletí izolovaný. V údolích se vytvářely rodinné propletence, postupem staletí byl každý příbuzný s každým. Specifikem bylo i to, že se chudý odlehlý kraj v krátké době zásadně proměnil, z desítek hospodářů se přes noc stali hoteliéři. V západních Krkonoších, hlavně v oblasti Špindlerova Mlýna, to bylo v druhé polovině 19. století, ve východních v podstatě až na počátku 20. století.
Jak byste popsal Krkonoše v době, kdy je začali objevovat lidé z měst?
Hory lákaly vzniklou střední třídu, která toužila po dobrodružství a nevšedních zážitcích, a to tehdy Krkonoše vrchovatě nabízely. Svět svérázných horalů představoval divočinu stejně, jako pro nás je dnes třeba Nepál.
Kde se vlastně původní německy hovořící obyvatelé Krkonoš vzali?
Nebyli to většinou Němci, jak je dnes chápeme. Nejstarší německy hovořící osadníci byli původem ze Slezska, z menší poloviny byli horalé původem z alpských zemí, kteří přišli v 16. století. Žili tady i Češi, ale většinou je německy hovořící živel pohltil.
Kdy se v Krkonoších lámala historie?
První mezník nastal, když Krkonoše objevili turisté. Na konci 19. století přestaly být výhradě hornickou, dřevařskou a zemědělskou oblastí a začaly být i turistickou, což nakonec převážilo. Dalším mezníkem byl rok 1918, když se ocitly v hranicích nového demokratického Československa. Horalé zpočátku neměli k novému státu žádný vztah. Nemohli si vybírat. Stát dosazoval do funkcí ve státních organizacích, ať to byla pošta, okresní soud, nebo četnictvo, své lidi, což byli třeba legionáři, o kterých se vědělo, že masarykovskému projektu věří. Státní organizace byly v Krkonoších prodlouženou rukou centra, potřebovalo si to v Sudetech ošéfovat. Některým se to samozřejmě nelíbilo, jako třeba panu Tippeltovi z Velké Úpy, který pracoval jako pošťák, než ho vyhodili a na jeho místo dosadili Čecha. Na druhou stranu bylo hodně takových, kteří to brali pragmaticky. Panovaly dobré podmínky k podnikání a Československo se stalo ostrovem stability v Evropě. Přesto si to horalé v sobě po celou dobu nesli, což se projevilo v roce 1938. Většinu ale politika nezajímala, neměla dostatek informací, pro ně byla prioritou živnost. V roce 1918 byl položen základ pro budoucí největší průšvih Krkonoš, odsun téměř všech německy hovořících původních obyvatel v letech 1945 až 1946. Dodnes se s tím území nevyrovnalo.
Proto považujete odsun za největší tragédií v dějinách Krkonoš?
Ano. Odsunem jsme se potrestali hlavně my sami. Když se seznamuji s potomky některých rodů, vidím, jak schopní lidé tu žili. Vyhnali jsme bez třídění elitu, nejschopnější. Dokonce i takové, kteří v roce 1938 přispěli na opevňovací práce republiky. Hrubou chybou bylo, že jsme uplatnili kolektivní vinu. Mezi odsunutými bylo hodně těch, kteří byli k republice loajální. Otázkou je, jestli by s těmito lidmi byl vůbec možný nástup komunistů. Nedovedu si představit, že by s německy hovořícím obyvatelstvem v Československu v roce 1946 zvítězili ve volbách. Po válce zmizely z Československa skoro tři miliony lidí! Jen v Malé Úpě zůstalo čtrnáct rodin dřevařů a hospodářů a 250 prázdných domů. Dnes je tu dvakrát tolik domů než trvalých obyvatel. Zdejší osady ožívají na několik dní v roce a kulturní krajinu s vypětím držíme před zánikem.
Odsunem ale historie hor nekončí...
Dalším mezníkem a stejně špatným byl rok 1948. Uvolněné místo zaujali mnozí Češi a Slováci, boudy a živnosti po Němcích dostali národní správci, kteří k tomu často měli vztah. Čekalo se, že je výhodně koupí v privatizaci, což se ale nestalo, přišlo zestátnění všech živností a z lidí se stali zaměstnanci socialistických organizací. Většina národních správců odešla, nedostala příležitost zakořenit. Po únoru 1948 se z velkých bud staly odborové zotavovny ROH a opět přišli noví lidé. Hodně z nich utíkalo před režimem. Do hor nikdo nechtěl, a tak je komunisté tolerovali i ve vedoucích pozicích. Lidé nepohodlní režimu dostali v Krkonoších šanci žít normálně. V Peci pod Sněžkou se v 50. až 70. letech scházeli v hospodě Hvězda, to když jezdili s koňmi a později rolbami na nákupy a čekali na pečivo. Byla to uzavřená společnost boudařů, do které měli komunisté zákaz. Scházeli se tam skoro všichni z vršků.
Za další zlom považujete rok 1968?
Přesně. Když se měnilo vedení podniků, mělo to dopad i na boudaře. Někteří museli odejít s ředitelem, který nad nimi držel ochrannou ruku, ale zdaleka ne všichni. Opět se do hor nikdo nehrnul a podniky potřebovaly spolehlivé správce a zkušené horaly, byť nekomunisty. Mnohem zásadnější se stal trh s chalupami. Před rokem 1968 se v Krkonoších daly pořídit snadno a levně, normalizací se to ale zásadně změnilo. Začalo se hodně chalupařit a cena rekreačních nemovitostí logicky rostla. Po osmašedesátém došlo tedy k další proměně, přišlo hodně chalupářů a z některých se časem stali místní. Zatím posledním mezníkem byl rok 1989. Hodně lidí, kteří léta žili na podnikových boudách a vychovali tam děti, museli odejít. I když tady trvale žili, podniky jim neumožnily mít na horách trvalé bydliště. Potom jim prodali doslova střechu nad hlavou. I to jsou zajímavé příběhy k zaznamenání. Privatizace bud často selhala, přetrhla vazby. Chyběla velkorysost. Kdyby vedoucí bud dostali tehdy možnost za zůstatkovou hodnotu je odkoupit, osídlení hor by se více stabilizovalo. To se nestalo a znovu došlo k vykořenění a dodnes se z toho Krkonoše úplně nevzpamatovaly.
Máte vysvětlení, proč jsou Krkonoše spíše pravicové?
Točí se tady byznys, žije tu trvale více živnostníků a méně zaměstnanců, lidé uvažují svobodněji, starají se o sebe, a tím pádem chtějí mít svobodu, kterou jim levicové a protestní strany nenabízejí. Může to – zjednodušeně řečeno – být i tím, že politický názor formuje v Krkonoších geografie. Vždy se tady museli lidé postarat o sebe, tento kraj nebyl nikdy pro měkkoty.
