Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Fotím každého, co když z něj bude prezident, říká Bohdan Holomíček

  17:38aktualizováno  17:38
Trutnovský fotograf Bohdan Holomíček po desetiletí zachycoval kroky Václava Havla. "Fotil jsem ho stejně, jako fotím každého," uvádí na pravou míru označení "dvorní fotograf". Aparát nepustí z ruky, ale to, jak prezident scházel před očima, fotit nechtěl. Teď Holomíček vystavuje v hradeckém divadle.

Fotograf Bohdan Holomíček na snímku s hercem Jaroslavem Duškem. | foto: Ondřej Littera, MAFRA

Jak jste se dostal k fotografování divadla?
Postupně, pomalinku. Myslel jsem si, že by bylo hezké fotit tu a tam v Klicperově divadle. Občas se někdo vyskytl, že mi to zprostředkuje, ale já říkal, že všechno má svůj čas, že to nazraje. První věc, kterou jsem tu fotil, bylo Havlovo Pokoušení v režii Andreje Kroba. Jdu za režiséry, kteří mě zvou, navíc s Andrejem jsme letití přátelé, takže to přišlo automaticky. Daleko podstatnější bylo, bez rozdílu významu, že mě oslovil Vladimír Morávek, abych pro něj nafotil Tři sestry. S těmi snímky jsem byl spokojený, protože to bylo nesmírně fotogenické představení. A tím to začalo.

Máte vůbec čas vnímat děj?
Doufám, že ano, ale ten vír kolem mě baví. Divadlo dělám stejně, jako když fotím na ulici, v kavárnách. Myslím, že mám dar od Pánaboha dívat se kolem, nejenom se ponořit do jedné věci, takže sleduju všechno, co se kolem šustne. Jsem prostého původu a mám rád pracující lid, a tak fotím od vrátného přes kulisáky až po osvětlovače a uklizečky, všechno co patří k divadlu. Myslím, že jiní to moc nedělají, jsou příliš upnutí jen na umění. Já v tom moc rozdíl nevidím.

"Dvorní fotograf? Spíš rodinný..."

Holomíčkově výstavě v hradeckém divadle vévodí největší fotka, která zachycuje první čtenou zkoušku Odcházení, poslední hry Václava Havla. A o fotografovi se často mluví jako o dvorním dokumentaristovi prezidentova života.
"Rád bych to uvedl na správnou míru. S rodinou Havlových jsem se spřátelil, stal jsem jakýmsi rodinným fotografem, ale tak, jak jsem fotil Václava Havla, fotím každého. A že se z něj vyklube prezident? Vždyť to dnes může být potencionálně každý, tak radši fotím každého. Kdyby náhodou," usmívá se Holomíček a přiznává, že mu Václav Havel nesmírně chybí. "Samozřejmě jsme ho oplakali, je to obrovská ztráta. Byl o sedm let starší, nedá se nic dělat, takhle postupně odejdeme všichni. Měl jsem štěstí, že jsem ho potkal, v jeho přítomnosti jsem si neustále uvědomoval, jako bych byl vedle svatého člověka, bylo to až něco neskutečného. Podobný pocit jsem měl, když jsem měl třikrát štěstí se setkat s dalajlámou. Jen pohled a samotná přítomnost byly povznášející. Když jsem měl možnost na sklonku podzimu tu a tam být s Václavem, uvědomoval jsem si každou vteřinu. Víte, člověk nemůže být posedlý za každou cenu a některé věci se fotit nehodí, třeba to, jak mi scházel před očima," říká devětašedesátiletý Holomíček.

Když se na to pak díváte, jakou vám to podává zprávu?
V tom paralelně běží dvě věci - hlavně uchopit představení, každé je jiné a nemůžete ho fotit stejně. A pracující lid kolem je dlouhodobý sběrný materiál, který zdánlivě vypadá, že s představením nesouvisí, ale opak je pravdou. Všechno ukáže až čas, ten to zhodnotí. Byl bych rád, kdybyste se přišli podívat na projekci, to je jednolitý proud všeho, co jsem tady nafotil od Pokoušení včetně festivalů, uklízeček a ředitele.

Co vás přivedlo k promítání snímků?
Nástup digitální fotografie, stačí počítač, připojit projektor a můžete to kdekoliv spustit. Mám rád, když vše jde chronologicky a má to děj. Aby to moc neskákalo, ale hezky teklo. Musí to hezky plynout a nevrzat. V divadle má smyčka půldruhé hodiny a je v ní 9 996 obrázků po třech vteřinách, skupinky mají větší prodlevu, aby se lépe četly. Bohužel jsou bez muziky, když promítám živě, používám hudbu, aby rytmus byl pokaždý jiný. Nemám stálou muziku, takže mě samotného to překvapuje, většinou příjemně, a není to nuda.

Jak často si vás zvou, abyste promítal?
Docela hodně, poslední dobou i několikrát týdně.

A není to v době DVD a všelijakých počítačových vymožeností trochu anachronismus?
Vypadá to tak, ale naštěstí to funguje, protože je to živé. Jiní to dělají tak, že tam šoupnou cédéčko. Podle toho, kam mě pozvou, vyberu muziku i obrázky, můžu to měnit.

Jaká máte témata?¨
Cokoliv. Třeba na pražském Quadriennale přišel scénograf Jan Štěpánek, tak jsem honem vybral fotky z představení, na nichž dělal, a přehrál mu je. A on pak ještě přivedl studenty. Funguje to skvěle. Slouží to i hercům, hned po zkoušce jim to můžu promítnout, celé představení za dvacet minut, což je rychlejší než video. Herci to hned vidí a připomínkují si.

Není fotka přesnější?
Myslím, že je, ale záleží hlavně na fotografovi.

Aparát máte v ruce stále. Říkáte, že fotíte vše. Co vás k tomu nutí?
To nevím, asi je to posedlost, kterou jsem posedlý vlastně od začátku. Fotím pořád stejně, řekl bych, že jsem se s tím narodil. Dostal jsem to jako dar od pánaboha, takže plním jen úkoly, které mi zadal: dělat lidem radost a podělit se s nimi o to, co vidím. Nic cíleně nevyhledávám, svět divadla je nesmírně pestrý, jsem rád, když mě pozvou, člověk se nenudí, vidí nádherné věci zadarmo a ještě tu a tam dostane zaplaceno.

Na vašich snímcích převládají hlavně lidi...
Ano, ale fotím hlavně lidi, které znám a potkávám. Tak se to pomalinku rozšiřuje a nabaluje. Nikoho nepřepadávám, nejsem paparazzi, potřebuju být s nimi v kontaktu, takže je napřed oslovím.

A když jezdíte vlakem?
Tak fotím koleje, lokomotivy, nádraží. Už několik let. A taky průvodčí, většina se nechá. Uvidíme za rok za dva, co z toho bude.

Fotíte i koncerty?
To je také disciplína sama o sobě, kterou mám samozřejmě rád. Všechno, co se někde vytváří, mě baví. Navíc můžu točit videa, tak sbírám kamarády - Garáž, Dunaj, Traband, Dášu Voňkovou. Jak je potkávám, tak je zaznamenávám, tu a tam pro mě i někdo zazpívá, tak si to nahraju jako bonus.

Bohdan Holomíček

Uznávaný dokumentární fotograf se narodil roku 1943 ve Volyni ve městě Senkevičivka, v roce 1947 se s rodiči přestěhoval do Mladých Buků v Krkonoších. Vyučil se elektrikářem a do roku 1968 pracoval v elektrárně v Poříčí u Trutnova. V letech 1968 a 1969 pracoval v trutnovském muzeu, pak v podniku Geoindustria a od roku 1971 jako údržbář ve výtopně v Janských Lázních. Od roku 1995 je na volné noze.

Když jsem říkal našemu fotografovi, že jdu za vámi, úplně se rozsvítil, prý má dva idoly – Kratochvíla a Holomíčka.
To je milé. Kratochvíl je můj kamarád, stavoval se u mě v roce 1982, když odjížděl. Když jsem měl výstavu v New Yorku, byl jsem u něj. Dodneška se potkáváme, ale každý si děláme svoje. Fotografové by spolu neměli moc kamarádit, aby se neovlivňovali, stačí, když se potkají a pozdraví. Přitom jich mám několik tisíc vyfocených, protože je sbírám.

Máte nějakou radu pro začátečníky?
Nejhorší jsou fotokroužky, tam se kazí. Nemám proti nim nic, jen se jim vyhýbám, občas jim něco promítnu, aby viděli, kudy ano a kudy ne, a nazdar. Ať si to každý dělá podle svého a nesnaží se kopírovat. Taky na to není čas. To je největší problém - mít čas. V létě mi bude devětašedesát, hrozně to letí, všechno tak ufrnklo. Rozhodl jsem se, že musím přestat fotit na film, protože nemám do smrti šanci zpracovat archiv. A digitální fotka, to je obrovská nabídka, kterou je škoda nevyužít.

Někteří na ni nadávají a stále fotí na film...
Když je to baví. Vůně komory jsem si užil dost, byl jsem v ní zavřený padesát let. Nevím, proč bych měl furt dokazovat, že ještě umím fotit na film. Kdyby byl digitál dřív, co by byla klasická fotka? Správná je na asfaltové destičce, ta byla první. To je klasická fotka, teprve pak přišly velké formáty, skleněné desky, film. Vždycky jsou zastánci a odpůrci. Mě zajímají ti, co jdou dopředu, co se neohlížejí, takže mě to moc nevzrušuje. Vždyť záleží na tom, jak fotit správně, aby to mělo kompozici, to musíte mít pod kůží, a ostatní už záleží na každém, jak je šikovný. Ve fotokroužcích se můžou vést nekonečné diskuze, co je a co není správné. Správné je chodit a dívat se.

To je vaše rada?
Jistě, fotit a fotit, mít fotoaparát furt u sebe.

Co pokládáte za svůj největší úspěch?
Myslíte společenský? Asi před dvěma lety výstava v Arles ve Francii, kde je každý rok festival. Zrovna jsem se tam sešel s Josefem Koudelkou, který tam přede mnou měl monumentální výstavu. Byli tam od nás Sudek, Koudelka, Funke, dlouho nikdo a pak já. To byl velký úspěch. Výstava měla dvě části, jedna patřila mé volné tvorbě a druhá Václavu Havlovi. Obě tam běžely ve smyčce, většina diváků to viděla nejméně jednou a všichni byli fascinovaní. A já byl fascinovaný, že je to zajímá.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

V Černém Dole pracují na nové čtyřsedačkové lanovce. Na zimu bude hotová. (16....
V Černém Dole protáhli sjezdovku, nová lanovka dostane poslední sloupy

Lyžaře v krkonošském Černém Dole od nové sezony bude vozit první čtyřsedačková lanovka ve středisku. Bude delší, rychlejší i pohodlnější než dosavadní...  celý článek

Unikátní výrobna řas v Mostku na Trutnovsku.
Světově unikátní továrna v Podkrkonoší pěstuje řasy v bioreaktorech

V areálu bývalé podkrkonošské textilky v Mostku funguje unikátní hi-tech závod, kde pěstují sladkovodní řasy. Mikroorganismy 24 hodin denně cirkulují v...  celý článek

Jednaosmdesátiletá Doris Krausse z Trutnova se narodila v lednu 1936 v Liberci...
Příděl potravin? Jen když jsme šli na sovětský film, vzpomíná pamětnice

Jednaosmdesátiletá Doris Krausse z Trutnova se narodila v lednu 1936 v Liberci do rodiny válečného veterána, k její smůle s německým příjmením. Do pokojného...  celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.