Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Každý národ má parchanty i dobré duše, říká exprimátor, dnes diplomat

  18:50aktualizováno  18:50
Diplomat Martin Dvořák bude v Hradci Králové už navždy zapsán jako první svobodně zvolený primátor po roce 1989. V letech 1990 až 1998 působil na magistrátu ve funkci primátora, pak pracoval v misi OSN v Kosovu, v diplomatické misi v Iráku a v současnosti je generálním konzulem na Generálním konzulátu ČR v New Yorku.

Martin Dvořák s Hillary Clintonovou. | foto: Archiv Martina Dvořáka

Do konce mandátu mu zbývá rok a půl. „V tuto chvíli žádné konkrétní plány do budoucna nemám, snad s výjimkou vize spokojeného důchodu v Hradci Králové. Ale jestli to nastane hned v červnu roku 2020, kdy mi nastane důchodový věk, to teď opravdu neřeším,“ říká v rozhovoru pro MF DNES devětapadesátiletý Dvořák.

Vyměnit klidný Hradec za neklidné Kosovo a Irák je zásadní životní změna. Co vás k tomu vedlo?
Když jsem skončil jako primátor a na radnici nastoupilo nové vedení tvořené koalicí „všichni proti Dvořákovi“, bylo jasné, že si musím najít novou práci. Zřídil jsem si živnostenský list na obor poradenství a nějakou dobu jsem hlavně prodával svoje kontakty a známosti z primátorského období. Po pár měsících ke mně doputoval dopis od Evropské rady, která mě měla z minulých dob v databázi jako komunálního politika. Psali mi, že shánějí do mise OSN v Kosovu někoho, kdo má zkušenost s přechodovým obdobím mezi totalitním a svobodným prostředím a s komunální politikou. Odpověděl jsem skoro obratem, že to beru. K vaší otázce, co mě k tomu vlastně vedlo, musím po letech přiznat, že jsem se také pokoušel trochu utéct od osobních problémů. To se mi sice docela nepovedlo, ale do dneška nelituju, že jsem do toho šel. Mělo to být na šest měsíců, byly z toho více jak dva roky. Byla to asi moje nejúžasnější životní zkušenost.

Fotogalerie

Od října 1999 do února 2001, tedy 28 měsíců, jste pracoval v Kosovu a v roce 2003 půl roku v Iráku. Poznamenalo vás to?
Nemohlo mě to nepoznamenat. Nejen proto, že žijete nějakou dobu v jiné zemi s odlišnou kulturou, a tedy se naučíte dívat i na to, co se děje u nás doma, trochu jinak, s nadhledem a odstupem, který vám potom doma vyčítají, protože „ty tu s námi nežiješ, nemůžeš to pochopit“. Změní vás určitě i to, když jste najednou ve spoustě věcí odkázán jen sám na sebe. A nemůže vás nepoznamenat, jak blízko a často se potkáváte se smrtí, s utrpením a s násilím. Když projdete několik válečných zón, srovná se vám hodnotový žebříček.

Jak vzpomínáte na Kosovo?
Kosovo bylo opravdu nejzajímavějším obdobím mého dospělého života, měl jsem nejčastěji pocit, že moje práce má smysl. Přetočit kormidlem komunistického města, jako byl Hradec, směrem k otevřenosti a svobodě, to byla výzva a úkol, který mě bavil a naplňoval, ale pak jsem v Kosovu přijel do oblasti, kde bylo skoro 80 procent domů vypáleno. Byl říjen a mým úkolem bylo dostat pod střechu co nejvíc lidí dřív, než přijde sníh. To byla úplně jiná jízda! Každý den jsem z takového vršku nad svou „komunou“ sledoval, jak přibývá nových střech, a měl velkou radost. A k tomu ta úžasná možnost pozorovat vlastně ještě jednou to, co jsem před pár lety sám zažil na vlastní kůži, tedy tu bolestnou, ale přitom krásnou etapu, kdy se nám otevřely dveře klece a my jsme se učili žít na svobodě a nést si za svoje rozhodnutí odpovědnost.

Přišlo prozření vzhledem k zjednodušujícímu vnímání Balkánu, které v Česku někdy máme?
Určitě jsem si odtamtud odvezl upravený názor, co se na Balkáně dá očekávat a kde jsou kořeny toho, co se tam děje. Balkán je oblast nasáklá krví, spoustou ukrutností a nade vším vládnoucím zákonem vendety podle po věky fungujících pravidel. Nejde tam najít na jedné straně hodného a u těch druhých zlého. Ale mezi všemi etniky najdete určitě jak ty, kdo chtějí stále jen bojovat za národ, tak ty, kteří pochopili, že tudy vede cesta jen k dalšímu roztáčení nekonečné spirály násilí. Našel jsem tam úžasné lidi a mám tam dodnes plno kamarádů mezi Albánci, Srby, Bosňáky, Romy i Černohorci. Není to tedy tak, že některé národy jsou zlé a jiné skvělé. Svoje parchanty i svoje dobré duše má jistě každý národ. A líp to pochopí ten, kdo se s lidmi z jiných zemí a národů seznamuje, než ten, kdo se zavře na svém dvorku.

Irák byl jiná zkušenost?
Ano. V Kosovu byla tehdejší mezinárodní správa vnímána velice pozitivně. Kosovští Albánci byli vděční mezinárodnímu společenství za to, že je zbavilo nenáviděných Srbů, a Srbové, kteří zůstali ve svých domech, byli vděčni za ochranu, které se jim dostávalo před Albánci. V Iráku jsme oproti tomu byli nechtěnými hosty. Po krátké zkušenosti z Basry, kde vládu drželi převážně Britové, kteří svoji okupační roli zvládali s jistou grácií a zkušeností, jsem se přesunul do Bagdádu, kde Američané dělali pořádek po svém, a to způsobem, který obyvatele spíš ponižoval a urážel. Nezapomenu, jak jsem seděl při obědě v bývalém Saddámově paláci u velikého stolu s dívkou, Iráčankou, která kvalitní angličtinou a s kartou pracovníka okupační správy na krku celý oběd plynule nadávala na Američany, kteří podle ní nemají právo v Iráku zůstávat. Měli by co nejrychleji předat moc místním silám a zmizet. Žádná vděčnost za osvobození od tyrana, žádný respekt k těm, kdo jí dávali výplatu, z které žila ona sama a nejspíš celá její rodina, žádné ocenění toho, že z celého světa proudí obrovská kvanta peněz na obnovu její země, jen čirá nenávist a zloba. A nedělám si iluze, že by v tom názoru byla mezi Iráčany výjimkou.

Musel jste pod vlivem nových zkušeností poopravit nahlížení na dění na Blízkém východě a na politiku Západu?
Ne. Dodnes se vedou debaty, jestli měl vůbec být útok proti Saddámovu režimu, já si myslím, že bylo dobře, že byl svržen. Dodnes se vedou debaty, jestli Američané poté, co vyhráli válku, dokázali „vyhrát i mír“. Není sporu o tom, že mnohé se dalo udělat jinak, a snad i lépe, ale tyhle generálské řeči po bitvě nemusím. Někdy je prostě potřeba zasáhnout i za cenu velkého rizika, pokud v nějaké zemi vládne krvelačný despota, tím spíš, když ohrožuje nejen svoje vlastní spoluobčany, ale také svoje sousedy či zbytek světa. A takovým režimem tehdejší Irák byl. Kdyby pro Blízký východ existovala nějaká jediná správná politika, jistě už by byla dávno nalezena a nastolena. Ale žádné jednoduché řešení není k dispozici a já věřím tomu, že zlu je potřeba se bránit, někdy i násilím.

Kudy vede cesta z Hradce do funkce generálního konzula v USA?
Už jsem to trochu prozradil. Nejprve jsem byl v Kosovu, avšak nikoli jako zaměstnanec České republiky, nýbrž na smlouvu s OSN, česká vláda o tom v té době málem ani nevěděla. Ale v Kosovu jsem se seznámil s Janinou Hřebíčkovou, v současnosti reprezentantkou OBSE (mezinárodní bezpečnostní organizace sdružující převážně evropské státy, pozn. red.) v Černé Hoře, která tam tehdy pracovala pro TV OSN, a ta se po svém návratu do Česka stala vedoucí skupiny expertů, kterou vysílalo do válkou zničeného Iráku už naše ministerstvo zahraničí. Janina mě do té skupiny přizvala, abych pracoval zase jednou na obnově samosprávy, protože i ve válečných a poválečných časech musí někdo odklízet odpadky, musí fungovat školy, infrastruktura. To byl můj první oficiální kontrakt s českou diplomacií. A asi jsem to nedělal tak špatně, protože už při téhle misi mi nabídli, abych v diplomacii ještě chvíli zůstal. Z toho se vyvinulo místo obchodního rady ve Washingtonu a pak přišla nabídka, abych uzavřel smlouvu trvalou. Přijal jsem, stal se ředitelem odboru a odtud už vede cesta k pozicím velvyslanců či generálních konzulů celkem standardně, i když to samozřejmě není úplně stoprocentní pravidlo.

V čem se diplomaté liší od jiných úzce vyprofilovaných profesí, třeba lékařů nebo právníků?
Každá profese má svoje specifika, u téhle je to podle mě asi nejspíš docela rigidní lpění na ustálených procesech a procedurách. Protokol zkrátka žádá své a každé jeho porušení či nerespektování může vyvolat u vašich partnerů údiv, či dokonce zcela nechtěný výklad, protože se v diplomacii často sdělují věci právě pomocí takových jakoby neviditelných signálů. Když v určité pozici odmítnete pozvání na nějakou akci, může to být v mezních situacích vykládáno jako zhoršení dvoustranné relace mezi státy. Když popletete hodnosti a oslovíte někoho, kdo je ve své úrovni nad nebo pod vaším aktuálním rankem, můžete vyvolat posměch nebo pochyby o tom, jestli v naší zemi umíme hrát podle pravidel a vysíláme do takových pozic profesionály. Zkrátka chvilek, kdy úplnou maličkostí můžete bezděky udělat docela velký průšvih, je asi víc než v jiných profesích. Ale na druhé straně máte jistotu, že se budete pohybovat mezi lidmi, kteří mají jistou úroveň vzdělání a rozhledu, s nimiž si určitě najdete řadu společných témat k rozhovoru.

Martin Dvořák

  • V letech 1990 až 1998 byl primátorem Hradce Králové.
  • Od léta 1999 se účastnil administrativní mise OSN v Kosovu (UNMIK), kde působil jako administrátor měst Istog/Istok a Gjakova/Djakovica a krátkou dobu také jako ředitel odboru rozvoje místní samosprávy v regionu Pejë/Peč.
  • Od července 2003 působil v Iráku, kde jako jeden z českých expertů v Přechodné koaliční správě (CPA) pracoval nejprve v jihoirácké Basře a pak byl přizván do administrativního týmu Rady pro mezinárodní koordinaci (CIC) v Bagdádu.
  • Od 1. dubna 2004 je zaměstnancem ministerstva zahraničí ČR. Od ledna 2005 do července 2009 pracoval jako obchodní rada na zastupitelském úřadě ČR v USA ve Washingtonu.
  • V letech 2009 až 2012 byl ředitelem Odboru dvoustranných ekonomických vztahů a podpory exportu/ODEV na MZV.
  • Od září 2012 je generálním konzulem ČR v New Yorku.

Zdroj: Wikipedia

Když se mluví o diplomacii, nejde nezmínit svět špionáže.
Ano, diplomacie a špionáž se skloňuje docela často a musím přiznat, že přetrvávající špionofobie nás trochu poznamenává. Cokoli děláte, může zajímat rozvědku nějakého jiného státu, cokoli zajímá vás, může druhá strana vnímat jako jistý druh vyzvědačství. Takže se sice stýkáme se strašnou spoustou lidí z nejrůznějších zemí a národností, ale skutečné přátelství se hledá velice těžko, pokud je to vůbec možné.

Při pohledu do vašeho životopisu musí člověk nabýt přesvědčení, že se nebojíte radikálních životních řezů.
Asi těžko s tím nesouhlasit. Nikdy jsem neuměl plánovat moc dopředu a vždycky mě bavilo spíš začínat něco nového než jet ve vyjetých kolejích rutiny. Trochu se to časem a věkem mění, ochota začínat znova od nuly se snižuje, ale tahle práce vás zakrnět nenechá, každé dva až čtyři roky musíte chtě nechtě změnit zemi a dost podstatně i styl práce. Zatím mi to vyhovuje, i když to má samozřejmě i svoje stinné stránky, například ve vztahu k rodině a kamarádům tady doma, které člověk potkává třeba jen jednou za rok.

Jak vnímáte nálady v české společnosti spojené s uprchlickou krizí?
Sleduju je velmi zneklidněně, s narůstající hrůzou z toho, jak strašně rychle se situace u nás doma bez zjevného důvodu radikalizuje a jaké podivné existence se na ní snaží přiživit svoji politickou budoucnost výroky daleko za hranicí nejen dobrého vkusu, ale hlavně mimo jakoukoli realitu.

Nejsme si největší hrozbou my sami, voliči?
Ano, my Češi - občané, voliči, novináři, politici... Děsivé je asi pro mě nejvíc to, že se zcela nesmyslně vytvořil černobílý model, jako by byli u nás opravdu jen náckové, kteří jsou proti čemukoli cizímu, a na druhé straně jen „sluníčkáři“, kteří otevírají náruč pro každého vraha, lupiče, násilníka a náboženského fanatika. Skutečnost je mnohem komplikovanější, ale barikáda, kterou jsme si mezi ty dva neexistující tábory postavili, znemožňuje jakoukoli rozumnou diskuzi. A jednoduchými hesly a nálepkami se tohle zvládnout nedá. Neznám jinou zemi a jiný jazyk, v němž by slova pravda, láska, slunce nebo dobro byly slovním základem hanlivých a urážlivých výrazů.

Vidíte v tom riziko pro směřování České republiky?
Ano, vidím velké riziko v tom, kam by mohla směřovat naše země, pokud se rozhodne nebýt součástí Evropské unie, NATO a obecně svobodného západního světa. Dobrých možností mimo tento okruh opravdu moc není.

Čeho se obáváte nejvíc?
Mám velkou obavu z tendencí, které jsou zrovna teď shodou okolností možná nikoli náhodnou aktuální u všech čtyř zemí V4 (aliance čtyř států střední Evropy: Česka, Maďarska, Polska, Slovenska, pozn. red.). Tedy z pokusů poslat nás zpátky z kulturního a ekonomického okruhu západních vyspělých demokracií, kam se pomalu vracíme, zase někam na Balkán či za Ural, kam já rozhodně patřit nechci.

Očekáváte ze strany Ruska další postup, který by vedl k destabilizaci východních členů EU a střední Evropy?
Myslím, že vývoj situace na Ukrajině, stejně jako existenci masivní ruské propagandy v naší zemi a všude kolem, nelze vykládat jinak než jako snahu Ruska udržet si svůj vliv v naší zemi a obecně ve sféře, kterou měl Sovětský svaz díky Jaltským dohodám. Jinou otázkou je, na co ze svých plánů a záměrů či choutek bude mít dost sil vzhledem k současnému ekonomickému vývoji. Ostražitost je ale určitě zcela namístě.

Nemáte chuť aktivně se zapojit do domácí politiky?
Neuvažuju o tom a dokud budu podléhat zákonu o státní službě, ani by to asi nebylo možné. Rozhodně by to nebylo vhodné a vkusné. Do Hradce se naopak chci jednou vrátit, užívat si jeho poklidu a konzervativního ducha, parků, zeleně a toho, že všechno v tom městě je vlastně blízko. Docela se na to na Manhattanu začínám těšit.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Centrum Pece pod Sněžkou se má v příštích letech výrazně změnit.
Krkonoše trápí málo parkovacích míst. Pomoci mohou i parkovací domy

V krkonošských městech je zoufalý nedostatek parkovacích míst. Radnice hledají různé způsoby jak rostoucí počet automobilů uklidit. Pec pod Sněžkou a Janské...  celý článek

Lavice obžalovaných u Krajského soudu v Hradci Králové zůstala prázdná.
Matka je obžalovaná, že dceru bila a nutila k sexu se starším mužem

Ze zločinu obchodování s lidmi se u hradeckého krajského soudu zodpovídají matka a nevlastní otec mladé ženy. Podle spisu ji od prosince 2013 do léta 2014...  celý článek

Řemeslníci na zámku v Novém Městě nad Metují opravují terasy.
U zámku v Novém Městě zpevňují terasy, aby nepadaly

Na zámku rodiny Bartoňů-Dobenínů v Novém Městě nad Metují od června pracují zedníci na obnově kaskádových teras v zahradě. Ve druhé etapě opravují nejvýše...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.