Středečním ceremoniálem začne v Londýně pro borce z Frýdku-Místku, který však léta závodí za SK Nové Město nad Metují, čtvrtá kapitola setkávání nejlepších hendikepovaných sportovců světa. "Přál bych si vylepšit světový rekord. I když už mám nějaké roky, pořád cítím, že na to mám," netají devětatřicetiletý Radim Běleš cíl, s kterým odjel do Velké Británie.
V české paralympijské reprezentaci už platíte za matadora. Jak vstřebáváte to, že kolem vás je tolik mladých sportovců?
Starý ještě nejsem, ale nejmladší už také ne. Nevnímám to ani tak, že je v nominaci tolik mladých. Prostě si uvědomuji, že musí nastoupit. Potřebují sportovat. Vidíte to, po Pekingu jsem si říkal, že skončím, a jsem zase tady. Po Londýně už vrcholového sportování možná nechám, ale teď ještě neříkám konec.
Doma máte dvě medaile z Atén. Zlatou z disku a stříbro za hod kuželkou. V Pekingu jste měl smůlu, co očekáváte od paralympijského Londýna?
Do Číny jsem jel fantasticky připravený, bohužel mi závod nevyšel. Vážně jsem přemýšlel, že atletiky nechám, ale nakonec jsem se rozhodl, že se do boje o Londýn ještě pustím. Vyšlo mi mistrovství světa a forma tu je. Přál bych si vylepšit svůj dosud platný světový rekord. Pořád cítím, že na to mám.
Co vám dodalo motivaci?
Mé děti. Když jsem s nimi probíral sportovní kariéru, řekly mi: Taťko, ještě sportuj. Zkusil jsem to, zakousl se do tréninku, ale přiznávám, že příprava už je náročná a bolí. Je to docela mazec.
Zato vás drží myšlenka na světový rekord.
Nemusí vyjít, ale letos se zatím při závodech na podobný pokus vůbec nesešly podmínky. Vyhovuje mi chladnější počasí a už vůbec mi nevadí, když mě na stadionu skrápí déšť.
Co jste paralympiádě obětoval?
To se nedá tak říct. Mám spoustu aktivit, hlavně pracovních, které se musí skloubit. Co mě však těší, je, že se o mě teď stará trenér, kterého jsem celou závodní kariéru neměl. Dobře poradí a skladba tréninku je dobrá. Jde o alfu a omegu úspěchu. Našel jsem i díky tomu další motivaci.
Jak bude závody prožívat rodina?
Povzbudí mě na stadionu. Těším se. Vybudí mě to, a jak jsme se bavili o těch mladých, tak bych jim mohl ukázat, že nepatřím do starého železa.
Ať už paralympijský závod dopadne jakkoliv, budete se atletice věnovat alespoň rekreačně i potom, co ukončíte reprezentační kariéru?
Určitě ano, mám rád širokou škálu sportů. Neříkám, že si půjdu diskem zaházet každý den, ale pokud atletiku pověsím na hřebík, budu se jí věnovat alespoň pasivně.
Vaši známí říkají, že byste zasloužil medaili už jen za to, že pomáháte dalším hendikepovaným.
Vrací mi to energii. Ti, kterým pomáhám, jsou lidé, kteří ani sportovat nemůžou, mají těžký hendikep. Motivuju je, protože se o sebe ani nepostarají, zdravotní stav se jim zhoršuje, a přitom si na svůj život nestěžují. Proto si jich moc vážím. Takové lidi mám okolo sebe rád a udělám pro ně cokoliv.
