Interprety na monstrakci, která ve čtvrtek začala ve Festivalparku na hradeckém letišti a potrvá až do neděle, vybíral David Man Maryško už počtrnácté.
„Už jsme urazili kus cesty, začínali jsme se třemi a půl tisíci návštěvníky na pardubické Cihelně a od té doby prošel festival obrovským vývojem. Jsme jedním z největších hiphopových festivalů na světě, ten vzestup je hezky vidět na návštěvnosti. Už na druhý ročník přijelo sedm tisíc lidí, na třetí patnáct tisíc a na čtvrtý dvacet tisíc. Ze začátku to byla brutální křivka,“ říká v rozhovoru pro MF DNES (více o letošním ročníku čtěte zde).
Jak se vám to povedlo?
Jak se zdá, vsadili jsme na správnou filozofii. Snažili jsme se to dělat poctivě. Do každého ročníku jsme dali všechno, ale zároveň jsme si uvědomovali, že za rok musíme být ještě lepší. Nešli jsme cestou velkých jmen, našli jsme si vlastní místo na trhu. Když se podíváte na ostatní podobně zaměřené festivaly po Evropě, můžete si spočítat, že už jen jejich headliner stojí víc než celý náš festival i se záchodama. Na to my nemáme a nechceme s nimi soupeřit. My jsme vsadili na akci, na kterou se budou sjíždět ti praví fanoušci hip hopu z celé Evropy.
Co jste pro to museli udělat?
Cíleně jsme dojednávali kapely z mnoha zemí. Máme tu Američany, Maďary, Poláky, Němce, Rusy, Australany, Jugoslávce a další. I bez velkých prostředků jsme o sobě potřebovali dát vědět, že máme co nabídnout. Při koncertech se nám dařilo vytvářet atmosféru, která sice byla divočejší a živelnější, ale o to spontánnější než na jiných podobných akcích. Doufali jsme, že když nemáme peníze, tak se právě na toto kapely i fanoušci chytnou.
A zřejmě se to vyplatilo...
Jezdí sem přes 25 tisíc lidí, z nichž velká část jsou cizinci. Proto mi přijde smutný, když čtu nějaké přehledy, kde se tvrdí, že jediné tuzemské hudební akce, které mají mezinárodní přesah, jsou Colors of Ostrava a Brutal Assault. Když sečtete zahraniční návštěvníky z obou těchto festivalů dohromady a přidáte i všechny cizince z ostatních festivalů v zemi, nebudete ani na třetině toho, co tu máme my.
Je těžké dojednat interprety zvučných jmen, jako je Macklemore nebo Kendrick Lamar, oba držitele několika Grammy?
Ze začátku, když o tobě nikdo neví, jenom píšeš, obesíláš, oslovuješ agentury, chodíš s prosíkem. Říkáš jim: „Ahoj, jsme malí, máme málo peněz, ale budem se tu o vás skvěle starat, nepřijeli byste?“ Ale s tím jak rosteš, začnou ti agentury posílat, kdo je k mání. Někdo sedí doma v Brooklynu, ty zavoláš jeho agentovi, přičemž princip u Kendricka Lamara je podobný jako třeba u českého rapera Řezníka. Žádný agent na světě ti neřekne, kolik ta kapela stojí, chce po tobě datum a nabídku. Je jen na tobě, jaký máš přehled, žádné převodové tabulky odvislé od velikosti trhu, počtu prodaných desek nebo počtu zhlédnutí klipu na YouTube neexistují. Domlouvání kapel je koňský handl.
Jsou rapeři i v civilu tak drsní jako na pódiu, nebo je to jen součást hry?
Tu bublinu okolo nich často vytvářejí manažeři, samotní performeři v té bublině žijí třeba dvacet let a na reálný život už si ani nepamatují. Dělají úplně iracionální rozhodnutí a ty si říkáš, jak je možný, že je někdo tak hrozně mimo. Jenže on pak přijede a ty si uvědomíš, že jsi součást té bubliny a nadbíháš mu, jako kdyby to bylo veličenstvo britská královna. Nesmíte podléhat iluzi, že když někdo dělá skvělou muziku, bude takový, jakého byste si ho představovali, i mimo pódium.
Jak vnímáte kapely z pohledu dramaturga?
Pro mě je důležité, na jaké úrovni dělají svou práci. Mojí úlohou je zprostředkovat fanouškovi možnost vidět svoji oblíbenou kapelu na pódiu.
Opatření v době Hip Hop Kempu
|
Je to jen zábava, nebo může hip hop sehrát i jinou roli? Často se říká, že dětem z vyloučených lokalit nebo ze sociálně slabších rodin pomáhá rapování vyrovnat se s podmínkami, ve kterých žijí.
Může to být určitý bezpečnostní ventil, aby nevybouchli, ale do určité míry je to zažité klišé. Když to řeknu jinak, pokud jsi debil, rap tě nezachrání a nezachrání tě nic na světě. Nerad bych tvrdil, že když někdo dělá dobrý písničky, tak je dobrý člověk. Často je to obráceně.
Kam se vyvíjí český hip hop?
Dlouho byl problém ve stádovosti. Když někdo přišel s něčím novým, ostatní ho napodobovali. Když přišla kapela Supecroo s komiksovým vyprávěním úplně mimo realitu, měli si to všichni vyložit jako důkaz toho, že mohou zkusit cokoliv nového, a pokud v tom budou dobří, budou mít úspěch. Jenže co se nestalo: místní scéna si to vyložila tak, že toto je jediná správná cesta. Český rap se v tom potom pár let plácal, teď už to ale naštěstí neplatí. Přibylo kapel, vyrostla další generace a s tím přišla i velká rozmanitost.
Jaký by měl být hip hop? Kritici žánru často vyčítají, že je to trapné, agresivní, texty nicneříkající, rapeři arogantní...
Hudba by primárně měla bavit a neměla by radit, co máš dělat se svým životem. To běž za kazatelem. Je v pořádku, když v rapu vznikají věci, na kterých se jen tupě pobavíš. Někdy máš chuť na Schindlerův seznam, jindy na Ramba. Co je na tom špatnýho? Má snad být raději vzorem pro naše děti hajlující fotbalista? Nebo snad Aleš Brichta, který chodí na demonstrace proti uprchlíkům? Spíš takových bych se bál.
