Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Sledoval jsem, jak střílí do bezbranných, vzpomíná fotograf z Majdanu

  13:04aktualizováno  13:04
Fotograf Igor Gilbo prožil týdny s demonstranty na kyjevském Majdanu během nedávných mohutných protivládních protestů. V Jičíně teď vystavuje své snímky z bouřlivých dnů, které otřásly Ukrajinou.

Fotografie z demonstrací na kyjevském Majdanu vystavuje Igor Gilbo v Jičíně. | foto: Igor Gilbo

Začnu možná banální otázkou, která však musí zaznít: Jak jste se k fotografování dostal a jak dlouho se mu věnujete?
Můj děda byl fotografem v Archangelsku na severu Ruska a otec byl vášnivým fotoamatérem. Od dětství jsem tak měl k fotografování velmi blízko. V roce 1970 jsem začal pracovat jako profesionální fotograf v Kyjevských kinostudiích A. Dovženka. Kromě jiného jsem se věnoval i reportážní novinářské fotografii. Avšak posledních dvacet let jsem opět fotoamatér.

Igor Gilbo

Narodil se 28. 12. 1943 v SSSR, v ruském městě Archangelsku. Prožil v něm bezstarostné poválečné dětství. Když mu bylo sedm, přestěhoval se s rodinou do města Murmansk. Vystřídal řadu profesí, byl zámečníkem, soustružníkem, svářečem, námořníkem, řidičem. Dálkově studoval, 24 let se živil jako profesionální fotograf a v posledních dvacet let působil i jako vydavatel. Více než čtyřicet let žije v Kyjevě.

Fotograf Igor Gilbo žije více než 40 let v Kyjevě.

Jeho snímky lze do 15. srpna vidět na jičínské radnici. Vstup na výstavu a zhlédnutí filmu si lze domluvit na telefonním čísle 493 545 105.

Kdy jste začal fotit na Majdanu?
Byl jsem tam v podstatě denně od 30. listopadu 2013 až do konce února. Toho 30. listopadu tam přišlo mnoho lidí protestovat proti násilně potlačené pokojné studentské demonstraci (za prvopočátek Majdanu je považován moment, kdy především studenti vyšli v listopadu 2013 na náměstí, aby donutili Janukovyčův režim podepsat dohodu o asociovaném členství v EU, pozn.red.). Mnoho zraněných a pomlácených soud poslal do vězení. Také 30. listopadu došlo k drsnému rozehnání shromáždění a 1. prosince k brutálnímu bití protestujících. Tehdy přišel na Majdan milion lidí!

Stal jste se součástí Majdanu. Proč?
Bydlím v centru města a nemohl jsem zůstat stranou. Navíc jsem chtěl pochopit, proč lidé dnem i nocí stojí v mraze, cítit všechny jejich naděje, zklamání a zaznamenat tuto unikátní atmosféru.

Co vlastně Majdan v kontextu událostí na Ukrajině znamená, jak tento fenomén vysvětlit?
Lidé tentokrát přišli demonstrovat nikoli za politickou stranu nebo politiky, ale sami za sebe, za lepší život. Přišli jako ukrajinští občané, jako ukrajinský národ, a to je na Ukrajině zcela něco nového. Majdan, to byl u nás vůbec první tak silný projev individuálního názoru na politické elity a směřování země. Na Majdanu jsme byli svědky fenoménu transformace individuality v kolektivní dav občanů, který spojuje hlavní myšlenka a cíl: skoncovat s polomafiánským, zkorumpovaným režimem ochromujícím zemi a zabránit pohlcení Ukrajiny Ruskem.

Podobně silné demonstrace zažil Kyjev už před deseti lety při takzvané oranžové revoluci. V čem byly jiné?
Hlavní rozdíl byl v tom, že většina demonstrujících chtěla obrazně řečeno nového dobrého cara, který však veškerý potenciál v něho vložený promrhal. V listopadu 2004 hlasovalo proti Janukovyčovi 80 procent Kyjevanů. Kyjevanům a Ukrajině přesto chtěli odepřít jejich volbu, proto lidé tehdy vyšli na Majdan a zvítězili (ve zfalšovaných volbách nejprve zvítězil Jankukovyč, poté byl výsledek zrušen a v druhém kole zvítězil prozápadní Viktor Juščenko, pozn. red.). Ale politici, které lidé zvolili v dobré víře, že stav věcí změní, je zklamali. Pět let ubíjeli v lidech naději na změnu systému. Proto v roce 2010 ve volbách zvítězil Janukovyč. Ukázalo se však, jak hrozné by bylo, kdyby se dostal k moci už před deseti lety. Janukovyč od roku 2010 za tři a půl roku zabil v lidech naději, jak se zdálo, navždy. Celou tu dobu vláda bezostyšně a veřejně nazývala černé bílým, okrádala zemi a nepokrytě dávala najevo, že lidé pro ni nic neznamenají, a opájela se svou beztrestností.

Fotografie z demonstrací na kyjevském Majdanu vystavuje Igor Gilbo na radnici v...
Fotografie z demonstrací na kyjevském Majdanu vystavuje Igor Gilbo na radnici v...

Co jste si myslel, když loni začaly demonstrace?
Ukázalo se, že Majdan roku 2004 nakazil lidi dosud neznámým virem důstojnosti, který je pro sovětského člověka hrozbou. Nikdo neví, kde se tento virus vzal. Prožil jsem v Sovětském svazu mnoho let a další roky na Ukrajině, ale takový stav v myslích lidí, jako tehdy před deseti lety na Majdanu, jsem dosud nikdy nezaznamenal a ani v něj nedoufal. Devět let trvala inkubační doba, až loni virus zázračně překonal zakořeněný stereotyp sovětského člověka, který je tak početný nejen v Rusku, ale stále i na Ukrajině. Nastala pozvolná proměna v Občana s velkým O. Teprve až vznikne silná občanská společnost, vláda bude pod žádoucí kontrolou, což je zásadní pro zdravé fungování státu. Nicméně do rozšíření epidemie, která po devítileté inkubační době obrazně řečeno propukla koncem loňského roku, je stále ještě daleko.

Fotograf představil v Jičíně film i své snímky z Kyjeva

Ženy podávají dlažební kostky mladíkům a ti je metají po policistech z obávaných speciálních jednotek Berkut. Dívka ošetřuje zraněného muže, který po zásahu ostřelovačem leží bezvládně na chodníku. Molotovův koktejl trefil do hlavy jednoho z provládních ozbrojenců. Takových záběrů jsou ve filmovém dokumentu fotografa a filmaře Igora Gilba desítky. Film, který zachycuje protesty v centru Kyjeva od 21. listopadu 2013 do 21. února, nedávno představil v Jičíně a zároveň tím uvedl svoji vůbec první fotografickou výstavu na východě Čech.

Tento sedmdesátiletý rodák z ruského Archangelska nechyběl u žádné důležité události v Kyjevě, když městem hýbaly mohutné protesty, které vedly ke svržení ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče. Během demonstrací Igor Gilbo nasazoval život, aby pořídil také stovky fotografií, z nichž nejlepší jsou až do 15. srpna k vidění ve velké zasedací místnosti jičínské radnice na Žižkově náměstí.

Jak sám říká, chtěl zaznamenat atmosféru revolučních události, které změnily Ukrajinu. "Mám dvě milované země. Ukrajinu a Rusko. Pouze na ty, co vládli a vládnou, nemáme štěstí," říká před svými fotografiemi rozvěšenými po stěnách

Proč jste vlastně začal na Majdanu fotit?
Abych zdokumentoval rozdíl současného Majdanu a Majdanu roku 2004.

Považoval jste se za demonstranta, nebo za nezávislého pozorovatele událostí na Majdanu?
Byl jsem jedním z demonstrantů.

Co vám nejvíce utkvělo v paměti?
Byl to 18. únor 2014, kdy tisíce Ukrajinců přišly, jak se později ukázalo, na poslední boj. Byli to ti nejlepší. Na Majdanu po zásahu speciálních jednotek a hlavně ostřelovačů zůstali těžce zranění a mrtví. Mnoho lidí zemřelo i 20. února, když Majdan uklízeli a snažili se obnovit barikády. Také tehdy ostřelovači pálili do bezbranných lidí (největší pouliční boje mezi demonstranty a elitními jednotkami Berkut se odehrály v noci na 20. února, nad ránem začali do lidí na Majdanu pálit ostřelovači, mrtvých byly desítky, zraněných stovky, později prezident Janukovyč uprchl, pozn. red.).

Popište prosím atmosféru mezi lidmi na Majdanu.
Kdybych měl atmosféru stručně vystihnout, pak asi takto: úsměvy lidí a pocit jednoty. Majdan bylo město ve městě, fungující čisté a bezpečné, s udivující úrovní organizace. Když vznikl jakýkoli problém nejen mezi lidmi, ale i ve fungování toho složitého organismu, během dvou hodin to bylo vyřešeno. Majdan mi dodával v těžkých dnech sílu a naději.

Jakou roli hráli na Majdanu příznivci extrémní pravice?
Extremisté byli na Majdanu v menšině a ani ve společnosti nehrají žádnou výraznější roli, jak ruská strana prezentuje. Je to propaganda, která má Ukrajinu ve světě zdiskreditovat. Žiju na Ukrajině sedmačtyřicet let. Přijel jsem z Ruska, máma byla Ruska a otec Žid. Jsem přesvědčen, že na východní Ukrajině nejde o konflikt mezi Rusy a Ukrajinci. To, co se tam dnes odehrává, je výsledek špinavé politiky minulých let, kdy byl u moci Janukovyč. Vyvolávání extremismu a vůbec napětí na Ukrajině hraje do karet proruským politikům. Obávají se toho, že by ve svobodných volbách neobstáli, což se také nedávno při prezidentské volbě ukázalo. Proruští politici a jejich hry nemají u většinové populace na Ukrajině podporu.

Fotografie z demonstrací na kyjevském Majdanu vystavuje Igor Gilbo na radnici v...

Měla by si střední Evropa vzít z událostí na Ukrajině, nebo přesněji řečeno z postupu Ruska, nějaké ponaučení?
Je to pro mne osobně velmi obtížná otázka, protože Rusko je moje druhá vlast. Všichni příbuzní tam žijí. Uplynulých padesát let jsem do Ruska každý rok několikrát jezdil, a musím zdůraznit, že velmi rád. To se však změnilo. Není to kvůli tomu, že bych se bál nebo dokonce kvůli mým přátelům a příbuzným v Rusku, ale nechci zakusit ten negativní vztah k Ukrajincům. Je to pro mě velice nepříjemné. Proto nechci Rusko navštívit.

Vysvětlete to prosím lépe.
V poslední době cítím, že Rusové začínají být vůči Ukrajincům stále více nepřátelštější. Vedení země za využití propagandy vytváří z Ukrajiny nepřítele a mezi oběma národy kope propast a šíří nenávist. Z průzkumů veřejného mínění vyplývá, že 80 procent obyvatel Ruska schvaluje postup Ruska na Krymu i by podpořilo vojenský zásah na Ukrajině. V kontextu toho, co se děje na Ukrajině, jak Rusko postupuje, a jakou má Putin podporu, je to však velmi znepokojivé, a to i pro země ve střední a východní Evropě. To, co se děje v ruské společnosti je velmi nebezpečný jev, který se dál šíří. Evropa už ve 30. letech něco podobného zažila a dopadlo to katastrofálně.

Chápu to dobře, že problém spatřujete v tom, že jednoduše řečeno: Rusko je Putin?
Přesně tak. Nevidím naději, že by se pacient, tedy obrazně řečeno Rusko, v dohledné době uzdravilo. Naděje je pouze v amputaci nemocné části těla.

Ukrajina má nového prezidenta. Lze očekávat změnu k lepšímu, k zastavení násilí?
Ano, jsem optimista. Ukrajina má miliony lidí, kteří chtějí myšlenku Majdanu dotáhnout do konce. Chceme jen žít v normální zemi a v míru.

Existuje vůbec šance, že by se Ukrajina v současných hranicích zcela vymanila z vlivu Ruska a stala se normální evropskou zemí?
Odtrhnout se od Ruska, to je nejlehčí část úkolu, avšak stát se normální evropskou zemí, to je mnohem obtížnější. S tím nám nikdo zvenčí nepomůže, nikdo za nás tuto práci neudělá. Je to na nás, na našich dětech a vnucích.





Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.