Inscenace režiséra Jiřího Havelky je poklonou francouzskému kouzelníkovi a filmovému průkopníkovi Georgesu Méliésovi, tvůrci „secesních fantasy grotesek“. Dušan Hřebíček do Draku přešel z činoherního Klicperova divadla, jako Méliés prokazuje každým gestem cit pro pohybovou grotesku i estetiku a naivitu němého filmu, udrží eskamotérskou iluzi a hlavně odehraje silnou lidskou story s ohromným přesahem.
Dušan Hřebíček
|
Na co jste myslel, když jste se o ceně dozvěděl?
Potěšilo mě to a opravdu překvapilo. Ta role je přece jenom beze slov... Ale určitě cena patří i těm, kteří nejsou vidět a vzadu tahají za provázky. Stejně tak i hercům na jevišti. Na všech jsem závislý.
Co vám ještě letělo hlavou?
A taky mě napadlo, že znám několik kolegů, kteří by si podobnou cenu zasloužili taky, a přesto ji nemají. Že jsem měl štěstí. A ještě jsem myslel na svou mámu, která by z toho měla velkou radost.
Co bylo na roli Georgese Méliése nejtěžší?
Nejtěžší bylo nezmrzačit se při zkoušení, když jsem chodil po malinkém jevišti, na kterém byla čtyři propadla, a ještě nikdo pořádně nevěděl, kdy je otevírat a kdy zavírat. Jinak ten pán je mi velmi sympatický, takže je to velká radost – vytvářet jeho postavu na jevišti. A dostal jsem od Jirky Havelky jasné zadání, takže se mi při zkouškách pracovalo skvěle. Jinak co se týče celé inscenace, myslím, že nejtěžší bylo udržet gradaci až do poslední chvíle.
V činohře jste měl nominaci na Thálii, teď máte cenu „bez rozdílu žánru“...
Já to dělení na žánry nijak neprožívám. V dnešní době mi to přijde trochu legrační.
Proč?
To je jako s herectvím. Dobrého nebo špatného herce poznáte vždycky – ať hraje s loutkou nebo velkou činohru. Používá jen trochu jiné prostředky, ale ten základ tam buď je, a nebo není. Dneska se žánry a styly prolínají a vzájemně obohacují a to se mi právě líbí. Nejlepší divadlo, které jsem v poslední době viděl, byl moderní tanec, který už vlastně ani tancem nebyl, bylo v tom hodně herectví, a dokonce i mluvené slovo.
Věříte na ceny?
Jistěže je příjemné, že si mé práce někdo všimne a rozhodne se ji ocenit. Taková odezva je důležitá pro další práci, ale zdaleka to není to nejpodstatnější. Mít možnost být na jevišti a zkoumat přítomný okamžik, pokoušet se o jeho pravdivost – byť v jakékoliv stylizaci - to je pro mě v tomto řemesle asi největší ambice. A zodpovídat se sám sobě.
Jak se vám po tolika letech v činohře hraje v Draku?
Mám pocit smyslu, otevřenosti, vzájemné soudržnosti. Jsem rád za tu možnost poznat tento druh divadla. Je to samozřejmě rozdíl, jak ve způsobu zkoušení, tak i ve výsledném tvaru, hlavně v jeho délce a zaměření na dětské publikum, ale řekl bych, že existuje dost věcí, kterými se mohou oba styly vzájemně obohatit a inspirovat. Mně toho činoherce stejně nikdo neodpáře, takže loutky mi do rukou radši moc nedávají.
Hraje se vám dobře pro dnešní dětské publikum?
Děti jsou upřímnější a otevřenější, ačkoliv je paní učitelky učí, jak se v divadle „chovat“. Zaplaťpánbůh to často ještě neumí. Pokud tedy nejsou už „vychované“, chovají se při představení spontánně, divadelně a na závěr moc netleskají. A ve stoje už vůbec ne. V činohře jsem rád hrál pro studenty. Když je to nudilo, dávali to najevo.
Co vás teď v Draku čeká?
Připravujeme s Ondrou Spišákem a s několika velmi zajímavými hosty Komenského Labyrint světa a ráj srdce. Bude se hrát všude – i venku. Mělo by to být hodně autorské divadlo a zřejmě i velké dobrodružství. Těším se.
