Kvůli dluhům sdružení Pro-Centrál, které kino provozovalo před vámi, jste před rokem začínali s nejistotou, zdali vám distributoři budou vůbec půjčovat filmy. Je po roce už všechno zažehnáno?
Ještě stále jsou nějaké pochybnosti. Protože se v této branži pohybuji už dlouho, dohodli jsme se relativně rychle a situace se stabilizovala. Stejně nám občas přijde faktura nebo upomínka pro bývalého provozovatele. Závazek ještě stále máme k Metropolitní opeře, kde je dluh veliký a nevyřešený. Máme ho tedy s vykřičníkem. Většinu věcí se ale za rok podařilo vyřešit a v tuto chvíli nejsme zásadně programově limitováni.
Pomohla i změna názvu z kina Centrál na Bio Central?
To vůbec ne, s ekonomickými záležitostmi to nemá nic společného, kino má stále stejnou adresu, takže dopis nebo upomínka nám vždy dojde. Obzvlášť ti menší distributoři změnu nestačili zachytit, takže mi třeba po půl roce volali, a já je musel odkazovat na insolvenčního správce.
Předsálí Bia Central v Hradci Králové
Proč jste tedy kino přejmenovali?
Ze dvou důvodů: chtěli jsme definovat novou éru, která se změnou názvu nabízela. Druhým bylo, že v mezičase, než jsme kino převzali, jsme chodili po archivech a pátrali po co nejvíce informacích. V historických pramenech nás Bio Central zaujalo. Moc se nám líbilo, tak jsme s tím začali pracovat.
Když jste kino rozjížděli, řekl jste, že správné zaměření dramaturgie se projeví až po roce. Nyní slavíte první narozeniny...
Snažíme se reagovat na to, které projekty se osvědčí a které ne. Rozjezd byl pomalejší, než jsme čekali. Kino nějakou dobu pořádně nefungovalo. Kvůli snahám splatit dluhy se začal náš předchůdce orientovat více komerčně a obzvláště artoví diváci se odnaučili chodit. Když celý rok shrneme, výrazně se blížíme limitu návštěvnosti, který jsme si určili pro záchranu, abychom byli na nule.
Jste tedy spokojeni?
Vyzkoušeli jsme si, co funguje. Ve složení diváků a v tom, na co chodí, spokojeni nejsme. Cesta návratu publika na artové filmy a projekty bude ještě chvíli trvat. Chodí se totiž stále na mainstream, byť kvalitní. U artových věcí je návštěvnost výrazně nižší, než jsme očekávali.
Co s tím?
Od příštího roku budeme výrazně rozšiřovat projekce v malém sálu. Teď jsme je dělali nepravidelně ve videokavárně, ale plánujeme malou přestavbu jedné místnosti, kde by bylo studio, které by hrálo pravidelně každý den menší filmy, u kterých nám nebude vadit, že na ně přijde pětadvacet lidí. Artové filmy se budou hrát častěji, diváci si budou moci lépe vybrat.
Malá návštěvnost zaráží, když si vzpomeneme, jak před dvěma lety Hradcem hýbala kampaň, při níž tisíce lidí volaly po záchraně jediného artového kina...
Zpravidla se to šíří Facebookem a většina lidí, kteří to odkliknou, nejsou pravidelnými diváky. Nesliboval jsem si, že když petici podepíšou čtyři tisíce lidí, budou všichni pravidelně chodit. Byť je to super číslo, které by nám pomohlo. Samozřejmě se tu ale rekrutuje určitá část nadšených diváků, kteří kino mají rádi a chodí často. Ti nám ale nezajistí návštěvnost na celý měsíc. Ve všech artových kinech v republice je potřeba s lidmi koncepčně pracovat dlouhodobě. A v situaci, kdy se tady kino na určitou dobu zaseklo, musíme začínat od nuly.
Jakou máte měsíční návštěvnost nyní a jaká by byla ideální?
Deklarovali jsme na začátku projektu, že bychom se chtěli dostat na tři a půl tisíce platících diváků měsíčně, to se povedlo ve dvou nejsilnějších měsících v roce, v březnu a listopadu. Pak jsme se k tomu číslu přiblížili v srpnu, kdy jsme pořádali Hradecké filmové léto. To se ale hrálo za výrazně nižší vstupné. Víme tedy, že se toho čísla dá dosáhnout. Aby kino mohlo dobře prosperovat, chtělo by to čtyři tisíce. To už je obrovská meta, která nejde naplnit po roce.
Ještě za zlatých časů Centrálu bylo kino v celorepublikovém žebříčku artových kin v návštěvnosti na třetím místě. Víte, jak na tom jste teď?
Myslím, že jsme někde kolem padesátého místa.
To jste se opravdu tak propadli?
Kino v té době mělo návštěvnost opravdu neskutečnou, ty poslední roky už ale takové nebyly. Spousta kin se navíc zlepšila, protože tenhle žebříček byl sestavován ještě před digitalizací. Myslím si, že se na vyšší pozice zase vrátíme.
Nebudete muset dělat ústupky třeba častějším zařazováním komerčních filmů na úkor artových?
Máme rádi artový, tedy umělecký film, ale víme, že kamenné kino v Hradci se jen tím uživit nemůže. Profilujeme se proto jako kino kvalitních filmů, které jsou i v komerční sféře. Vymezujeme se zejména proti špatným snímkům, které divákům ukazovat nechceme. Na takové by měli chodit do multiplexů. Češi mají hodně rádi české filmy, podíl na sledovanosti je kolem 30 procent, což je obrovské číslo i v kontextu celé Evropy. Máme ale jasně nastavenou hranici.
Tak třeba Tomáš Magnusek nemá šanci?
Samozřejmě nemá. Také neměly šanci ani Babovřesky, ačkoliv proti tomu filmu nic nemám, jen to není naše srdcová záležitost. Možná je to lehce iracionální, protože bychom na nich vydělali hodně peněz, ale máme svoji hranici a nechceme se zpronevěřovat divákům, se kterými se snažíme pracovat dlouhodobě.
Uplynulý rok v Centralu byl přímo nabitý různými akcemi a festivaly. Na který z nich jste nejvíc pyšný?
Byl jsem třeba strašně pyšný, že se nám podařilo uskutečnit festival Mental Power, který mi přijde jako jeden z nejzajímavějších vůbec. Věnovali jsme mu obrovskou pozornost. Byl to víkendový projekt, ale přišlo na něj jen čtrnáct lidí, což byla neskutečná katastrofa. Mám ale velkou radost, filmy se mi moc líbí a považuji za důležité je propagovat. Lidi s hendikepem, kteří jsou schopni natočit vlastní film, jsou úžasní.
Připravujete na příští rok nějaký nový festival?
Úplně nový ne, bude jich i tak docela dost. Intenzivně se ale chceme věnovat festivalu Jeden svět, který jsme vrátili do Hradce. Je to jeden z nejzásadnějších festivalů v republice, už proto začínáme s kampaní.
