Nenápadný podnik za Červeným Kostelcem je spolu se závodem ve Velkém Poříčí u Náchoda součástí nadnárodní společnosti Saar Gummi, která je dnes evropským lídrem mezi výrobci dveřních těsnění do aut.
Loni dosáhl český závod této firmy poprvé v historii dvoumiliardového obratu a patří mezi největší podniky v Královéhradeckém kraji. Zaměstnává také desítky tělesně postižených pracovníků i vězňů. Její šéf Jan Tichý tvrdí, že úspěchu firmy trochu paradoxně pomohla krize.
V září 2011 jste měli nejvíc objednávek v historii. Pokračuje tento trend?
V prosinci už jsme měli zakázek o něco méně. Zdá se, že dvouroční růst automobilového průmyslu se začíná mírně obracet k horšímu.
A příčiny?
Zatím mohu jen spekulovat. Buď se hlásí další krize, nebo jsou všichni naši zákazníci tak přepracovaní jako my. Pro nás byly poslední roky náročné, jeli jsme neustále nepřetržitý provoz. Ale zcela otevřeně - naší firmě propad automobilového trhu o deset procent moc vadit nebude.
To jste na tom tak dobře?
Když před třemi lety přišla krize, či spíše předkrize, výroba Saar Gummi Czech spadla krátkodobě o čtyřicet procent. Ale za pár měsíců se nám podařilo získat spoustu nových zakázek, takže od léta roku 2009 jedeme nepřetržitý provoz. A to i přesto, že jsme nabírali nové lidi, investovali zhruba dvě stě milionů do nových linek, do infrastruktury a přestavby skladů na další výrobní prostory. Ze 54 milionů eur v roce 2007 jsme zvýšili obrat na letošních 85 milionů.
Krize vám tedy pomohla?
Podařilo se nám převzít některé zakázky od konkurence. Ale krize, která tady byla v letech 2008 a 2009, byla menší a nebyla fatální, takže se většina firem na trhu udržela. Někomu pomohla k růstu, někdo se zmenšil. Ale to, co je před námi, bude asi delší. A nikdo neví, jestli to nebude horší.
Čekáte krizi po krizi?
Myslím, že západní svět se bude muset naučit, že může sníst jen to, na co si vydělá. Dluhy už nebude kam přepumpovat. Při první krizi jsme je přepumpovali z podnikatelské do státní sféry. A nevím, kdo by chtěl tyto dluhy v další krizi zaplatit.
V Evropě zaznívají hlasy, že západnímu světu by mohla v krizi pomoci Čína. Třeba tím, že koupí některé podniky, jako to udělala na jaře roku 2011 v případě Saar Gummi.
Můj selský rozum mi říká, že když Čína má obrovské devizové přebytky, musí se samozřejmě zamýšlet, jak je využije pro podporu své budoucnosti. A na příkladu naší firmy je vidět, že jednou z možností pro Čínu je kromě nakupování státních dluhopisů kupovat zcela konkrétní byznysy a know how, které jsou perspektivní a pomohou její růst zabezpečit.
Co čínský majitel pro firmu znamená?
Nás koupil čínský koncern CQLT, který kromě textilu či osvětlovacích těles vyrábí i pneumatiky, volanty a teď s námi i těsnicí systémy pro automobilový průmysl. CQLT je kapitálově silná firma a pro Saar Gummi to znamená další růst i získání dalších pozic na trhu. A protože automobilový průmysl v Evropě je velký, stabilní, ale bez velkého růstu, je jasné, že s čínským vlastníkem chceme dobýt dnes největší a nejperspektivnější trh - a tím je Čína. Silné Saar Gummi a silný čínský majitel dávají naději, že se během pěti let můžeme stát v našem oboru světovým lídrem.
Které automobilky zásobujete?
Vyrábíme vnitřní těsnění dveří, kapoty a kufru pro všechny tradiční německé a české výrobce automobilů. Jsou to všechny značky Volkswagenu, tedy třeba Škoda, Audi a Porsche a dále Opel, Mercedes, BMW a dnes i evropská část Fordu. Nedodáváme ale asijským a francouzským výrobcům. Zatím.
Zaměstnáváte hodně zdravotně postižených, to se jen tak u firem nevidí. Kolik jich je?
V tuto chvíli u nás pracuje zhruba sto tělesně hendikepovaných zaměstnanců. Dělají spíše jednodušší práci, často je to práce vsedě a pracují jen na dvě směny. Myslím si, že to je vzájemně prospěšné, jak pro tyto zaměstnance, tak pro naši firmu. A také pro stát, který jim nemusí vyplácet podporu v nezaměstnanosti.
Pracují u vás i vězni. Není to riskantní?
Máme sto metrů dlouhé linky. Pracují na nich naši kvalifikovaní zaměstnanci, ale na konci linky je zapotřebí lidí, kteří by odebírali vyrobené polotovary. K této velmi jednoduché práci využíváme vězně. Denně jich u nás pracuje asi čtyřicet. Vozí je k nám z věznic v Odolově a v Hradci Králové. Jsou to lidé, kteří mají nižší tresty. Pro nás to je v podstatě laciná pracovní síla a oni neztrácejí, nebo dokonce získávají pracovní návyky. A nějaké peníze si také přivydělají.
Co říkáte současné české politice? Řada lidí je z ní otrávená a bojí se reforem.
Když se zeptáte lidí, jak jsou spokojeni s českou politikou a státem, drtivá většina vám odpoví, že jsou nespokojení, že se všude krade. Lidé se nechtějí účastnit úsporných procesů, protože vidí, že se tu rozkradou desítky miliard korun ročně. Říkají si: Proč já bych si měl snížit svou životní úroveň o pět set korun měsíčně, když jiní kradou miliony? Ale na druhé straně ani oni nechtějí nic moc sami napravovat. Většina z nich ještě nepochopila, že demokracie neznamená jen jít každé čtyři roky k volbám. Typický český člověk sedí prostě doma a na všechno nadává. A neuvědomuje si, že pokud si sám nevyhrne rukávy a nebude na to, jak to tady vedeme, jen koukat, lepší to nebude.
Vyhrnování rukávů už tady ale bylo, ne?
Tak jsem to nemyslel. Bohužel spousta lidí je právě z dřívějších časů zvyklá, že se o všechno postará stát. Jenomže stát jsou vždycky konkrétní lidé a určitá část těch lidí se často za naše peníze nestará o nás o všechny, ale hlavně o sebe. A pokud lidé budou umožňovat lumpům, aby se starali místo o nás hlavně o sebe, tak se moc nezmění.
Mohou to změnit mladí? Dnes už tu přece máme generaci, která není zatížena komunistickým režimem.
Měli bychom to měnit všichni. U mladých vidím jeden problém. Mnozí z nich mají pocit, že učitel a celý svět jsou tady pro ně. Že učitel by jim měl být vlastně vděčný za to, že chodí do školy. Pak tyto děti, které si mohou ve školách všechno dovolit, přijdou do fabriky a my je musíme převychovat. Nebo je také vůbec nepřijmeme. Měli bychom se naučit chápat, že vzdělání je investice do našich dětí a do nás samotných a že na ní bychom se měli podílet.
Není dnes vysokých a středních škol moc? Zato řemeslníků je naopak velmi málo a odborných učilišť a škol jako šafránu.
Inflace vzdělání je opravdu velká. Vzdělání u nás ztrácí na hodnotě. Přitom populace dnešních osmnáctiletých není chytřejší než těch před dvaceti nebo padesáti lety. Dnešní mladí jsou zhruba stejně chytří, jen každý druhý dnes končí na vysoké škole, protože škol je mnohem víc a všechny potřebují studenty, aby nezanikly.
