Jiří Šimůnek na své farmě na Sagasserových boudách v Krkonoších.

Jiří Šimůnek na své farmě na Sagasserových boudách v Krkonoších. | foto: Tomáš Kučera, MF DNES

Vydělal peníze, pak si splnil sen a vybudoval farmu v Krkonoších

  • 5
Jiří Šimůnek si splnil sen. Před dvaceti lety koupil historickou usedlost, která je součástí osady známé jako Sagasserovy boudy a obnovil tradici budního hospodářství. Vybudoval jednu z největších krkonošských farem nad hranicí jednoho tisíce metrů nad mořem.

Když je pěkně, Jiří Šimůnek od svého domu v nadmořské výšce 1121 metrů nad mořem vidí do Lvího dolu, na Pěnkavčí vrch i k Šímovým chalupám. To by však nesmělo sněžit jako teď. Proto sotva dohlédne do ohrady, ve které znuděně přežvykují mohutná zvířata s nezvykle dlouhou srstí a mohutnými rohy. Takovými, ze kterých se pije na Kavkaze víno.

„Je to skotské náhorní plemeno Highland Cattle, které je charakteristické menším vzrůstem a odolností vůči klimatickým podmínkám. Proto jim to tady svědčí. Nevyhledávají prostory, kde by se schovali. Stačí jim strom. Žijí celoročně venku. Je to masné plemeno,“ říká pětašedesátiletý Jiří Šimůnek.

V ekologickém režimu chová jednapadesát kusů tohoto plemene. V Krkonoších jich nikdo jiný více nemá. Farmaření se v horách věnuje přes patnáct let.

Ve východních Krkonoších je do deseti farmářů, kteří hospodaří v nadmořské výšce nad jeden tisíc metrů. Šimůnkova farma na Sagasserových boudách je však nejvýše položenou farmou malé až střední velikosti v oblasti. Nejblíže jsou třeba farmy na Růžohorkách nebo na Děčínské boudě.

Jiří Šimůnek s manželkou koupili jednu ze Sagasserových bud v sedmadevadesátém. Patří k nemnoha lidem, kteří v 90. letech začali v Krkonošském národním parku hospodařit, navázali na tradici původních horalů a hlavně - zůstali. Hodně farmářů, kteří se v 90. letech v Krkonoších s nadšením vrhli do podnikání, nevydrželo a odešlo.

Papírování a byrokracie horaly ubíjí

„Být v Krkonoších farmářem je docela fuška a není to kvůli extrémním klimatickým podmínkám. Nedovedete si představit, jak je hospodaření v Krkonoších složité. Jde o byrokracii,“ začíná Šimůnek v útulné světnici u kachlových kamen.

Na stěně za ním visí kožešina z krávy. Je tak velká, že pokrývá skoro celou jednu stěnu.

„Hlavním důvodem problémů je každoroční nárůst administrativní činnosti, která je v mnoha směrech zbytečná a šikanózní,“ říká.

Drsné klimatické podmínky na hřebenech Krkonoš jsou pro farmáře, kteří by bez státních dotací nepřežili, výhodou v podobě ekologického zemědělství, ale i nevýhodou. Negativa prý umocňují nesmyslná nařízení úřadů.

Jiří Šimůnek na své farmě na Sagasserových boudách v Krkonoších.

Skotské náhorní plemeno Highland Cattle, které na farmě Šimůnek chová.

„Málokdo z úředníků si uvědomuje, jak to v těchto specifických klimatických podmínkách komplikuje farmářům práci. Vezměte si, jak krátké je vegetační období na hřebenech Krkonoš. Krávy dostaneme na pastvu v květnu a už v září je stahujeme zpět. Mezitím musíme ještě usušit seno a obstarat všechny louky. Do toho nám během krátkého léta může přijít až 36 kontrol! Jen loni jsem jich měl čtrnáct. Když počítám na každou kontrolu den přípravy a další den tady jsou, tak to dělá celkem 30 pracovních dní strávených pouze nesmyslnou byrokracií, která nikomu nepomůže, naopak. Máme přátele v zahraničí, jak na britských ostrovech, ve Francii, tak ve Skandinávii. Když se přijedou podívat a řekneme jim, jak to u nás chodí, mají jedinou otázku: „Proboha, kdy děláte tu farmářskou práci, my máme kontrolu jednou za pět let?“ říká Šimůnek.

Hospodaření na Sagasserovkách, podobně jako na ostatních farmách vysoko v Krkonoších, patří k nejobtížnějším v republice. Šimůnkovi v létě vstávají před šestou, aby zaopatřili dobytek, a chodí spát před půlnocí.

Není to jen starost o dobytek, který musejí během sezony postupně převážet z pastviny na pastvinu, ale i péče o louky. V zimě, když je klidněji se zvířaty, je zase problém se na farmu vůbec dostat.

„Když navíc hospodaříte v národním parku, je někdy nemožné všechny zájmy hráčů skloubit. Své zájmy má pochopitelně KRNAP, představitelé obcí a do toho vstupují ještě směrnice Evropské unie ze strany ministerstva zemědělství a v neposlední řadě k tomu všemu mají rozdílné potřeby farmáři. Jediné štěstí máme, že KRNAP, na rozdíl od jiných národních parků a chráněných území v Česku, k tomu přistupuje celkem seriózně. Díky vedení KRNAP jsme na tom v otázce střetu různých zájmů a byrokracie ještě dobře,“ tvrdí Šimůnek.

Hory nejsou jen sjezdovky a bary

Největší problém však spatřuje v myšlení návštěvníků hor, kteří si zaplatí dovolenou a nechtějí pochopit, že Krkonoše nejsou jen sjezdovky, luxusní hotely a bary, ale i farmáři.

„V Krkonoších nejsou rekreanti zvyklí, že třeba při změně tlaku na farmě zavání hnůj. Jsou případy, že si stěžují a pak máme problémy. Třeba nedávno jsem byl ve Švýcarsku, kde kejda vytekla farmáři přes náměstí a dostala se až pod balkon hotelu Holiday Inn. Nikdo se nad tím nepozastavil. Uklidí se to, dá do pořádku a jede se dál. Nikomu to nevadí. A takových příkladů bych mohl uvést bezpočet. U nás by to byla katastrofa a pro farmáře téměř likvidace,“ říká farmář.

Šimůnek obnovil na Sagasserových boudách tradici budního hospodářství

Šimůnkovi farmaří na 110 hektarech horských luk ve východních Krkonoších, od Rýchorské boudy po Portášky, a to včetně Malé a Velké Úpy a části Pece pod Sněžkou. Většinu luk mají v pronájmu. Kromě toho nabízejí několik lůžek k ubytování a mají malou hospodu.

Podobný systém hospodaření - kombinaci farmaření a pohostinství - provozovali celkem úspěšně ještě před sedmdesáti lety mnozí horalé v krkonošských boudách. Také původní farmáři v Krkonoších nevystačili s vysokohorskými pastvinami kolem bud, aby svá stáda vůbec uživili, měli je na letních pastvinách daleko od svých domovů.

„Chovali dobytek a v létě dělali v lese. Už před sto lety tady Sagasserovi poskytovali ubytování a pohostinství. V této boudě jsem vlastně obnovil jen to, co tady před druhou světovou válkou bylo: budní hospodářství, zemědělství a pohostinství,“ říká.

Z krajiny mizí voda

Na zasněžené pláni kolem Sagasserových bud není více než čtvrt metru mokrého sněhu. Na to, že je konec února, je to zoufale málo. A horalé si toho jsou vědomi. Nedostatek vody v krajině je nový problém, který byl ještě před několika lety něčím nemyslitelným.

„Prameny a potoky, které jsme na jednotlivých enklávách využívali k napájení dobytka, vysychají. První známky nedostatku vody v Krkonoších se začaly projevovat rok po orkánu Kirill a od té doby je to rok od roku horší. Voda se musí na pastviny dovážet ve velkoobjemových napáječkách, což je neekonomické a zvyšuje to náklady na chov,“ popisuje Jiří Šimůnek konkrétní problémy, které sucho spouští.

Sagasserovy boudy v Krkonoších.

V noci z 18. na 19. ledna 2007 se také přes Krkonoše přehnal orkán Kirill a nechal za sebou tisíce pokácených a polámaných stromů. Nejhůře dopadly východní Krkonoše, kde jen lesní správy Pec pod Sněžkou, Horní Maršov a Svoboda nad Úpou nahlásily tolik kalamitního dřeva, co dřevorubci vytěží za celý rok. Došlo ke zničení velké části lesa, voda se tam neudrží.

„Sucho souvisí i s mírnými a na sníh chudými zimami. Poslední čtyři roky nebyla pořádná zima. Před tím bývaly kolem chalupy běžně tři metry sněhu. Ale teď?“ ukazuje ze zápraží do okolí.

„Moje matka, která byla ze středních Krkonoš z oblasti Poniklé nad Jizerou, říkávala: Špatných zim za sebou je vždy sedm, pak se to napraví. Znalosti předků, které se předávají z generace po generaci po staletí, jsou podle mě daleko přesnější než současné předpovědi a analýzy. Proto si myslím, že ještě není vše ztraceno,“ říká Jiří Šimůnek.

Záhada Messnerovo údolí

Sagasserovy boudy v sedle mezi Pěnkavčím vrchem a Růžovou horou jsou odnepaměti spjaté s farmařením a hlavně lesnictvím. Podle zjištění krajinného ekologa a znalce krkonošské historie Pavla Klimeše přišli Sagasserové do východních Krkonoš při dřevařské kolonizaci v 16. století.

„Sagasserovy boudy vznikly bez regulace s tichým souhlasem lesmistrů na konci 16. nebo začátku 17. století. Tehdy vše organizovali lesmistři zřízení královskou komorou, tedy stát reprezentovaný císařem a zároveň českým králem,“ říká Klimeš.

Zajímavé je i to, že jedna zdejší rodina Sagasserů, která obývala chalupu Šimůnkových, nebyla na rozdíl od mnoha jiných na základě Benešových dekretů odsunutá. Vysvětlení je prosté.

Richard Sagasser, který ráno svezl po mokré trávě bandasky s mlékem do Velké Úpy na saních rohačkách, aby je po práci i se saněmi vynesl prázdné na Sagasserovy boudy.

„Richarda Sagassera potřebovali pro dřinu v lese. Hospodařil na části Sagasserových bud i s problémy komunistických předpisů až do sedmdesátých let a přitom pracoval v lese a pak na pile v Horním Maršově. Jenže si nemohl vyvlastněnou chalupu někdejšího souseda Brauna koupit a byl jen v nájmu, tedy v chalupě patřící státním lesům. Jeho níže položenou rodnou chalupu již tehdy vlastnili chalupáři z města,“ říká Klimeš.

Krátce po náhlé smrti Richarda Sagassera v roce 1976 rodinu i přes její odpor lesníci vystěhovali do provizorního bytu v údolí.

„A chalupu si koupil za pár tisíc tehdejší ředitel lesního závodu. Sagasserovi jim křivdu nikdy neodpustili,“ doplňuje Klimeš.

Rod dřevařů Sagasserů pocházel nejspíš z rakouských Korutan, tedy z Alp, stejně tak, jako některé další starobylé krkonošské rody, které daly jméno místním usedlostem a lučním enklávám: Hoferové a Bergerové (Jižní Tyrolsko), Wimmerové (Štýrsko), Gleissnerové (asi Tyrolsko) nebo třeba Messnerové.

A právě posledně jmenovaní - Messnerové jsou v Krkonoších obestřeni asi největším tajemstvím. Po tomto rodu je pojmenován celý Messnerův důl, který se táhne pod Sagasserovými boudami. S největší pravděpodobností je to v Česku jediné místo, které nese jméno rodu Messnerů.

„Kromě k roku 1644 vázanému místnímu jménu Messnerklause, to znamená Messnerova plavební přehrada ve Lvím dole, nemáme jediný doklad o jejich setrvání v Krkonoších,“ upozorňuje Pavel Klimeš.

Nabízí se spekulace, že tato část Krkonoš by mohla být spojena s životem předků slavného italského horolezce Reinholda Messnera, jehož rod pochází z alpského údolí Villnöss v Jižním Tyrolsku. Tedy z oblasti, ze které do Krkonoš přicházeli kolonisté. I touto myšlenkou se Klimeš při své badatelské činnosti zabýval.

Farmář chová v ekologickém režimu jednapadesát kusů skotského náhorního plemene.

„Část krkonošských kolonistů prokazatelně přišla z nejjižnější části rakouského císařství. Třeba úpské rodiny Hoferů, Bergerů či Bruneckerů se přistěhovaly do Krkonoš hned ze sousedního údolí Pustertal nedaleko údolí Villnöss. Postupně jsem si uvědomil, jak velmi nepravděpodobné je spojení Messnerů od Brixenu s údolím pod Sněžkou. Ale taky je možné, že Reinhold a všichni další Messnerové z Alp vůbec netuší, jak jeden z jejich předků kdysi vykonal služební cestu do Krkonoš. Slíbil jsem známým a kamarádům, že se Reinholda Messnera na tuto krkonošskou záhadu zeptám,“ usmívá se Pavel Klimeš.

„Jo, taky jsem to slyšel. Co je na tom pravdy, ale nikdo nedokáže říci. Kdo ví, třeba tady nějaká souvislost s rodem slavného horolezce je,“ míní Jiří Šimůnek. Pochází z Harrachova a mládí prožil v Krkonoších. Od dvaceti let však žil mimo hory a jeho snem byl návrat do rodných Krkonoš.

„Osud mě zavál daleko od Krkonoš. Celý život jsem pracoval ve vojenském a civilním dopravním letectvu i mimo republiku. Když jsem se budil a neviděl kopec, byl jsem z toho nesvůj. V 90. letech jsem dělal s jednou významnou leteckou firmou z Francie. Vydělal jsem si tolik, že jsem konečně mohl v roce 1997 založit v Krkonoších farmu. Tehdy jsem si splnil sen. Byl to návrat ke kořenům,“ dodává muž.