Název Divadlo Vítězného února, který si v roce 1961 hradecká scéna dobrovolně odhlasovala, byl rudý cejch. Hradec měl pověst snaživého prorežimního lokaje.
Ladislav „Had“ Svoboda, šéf techniky Klicperova divadla, byl tehdy kulisákem.
„Už název svědčil o mnohém, stejně jako velká pěticípá hvězda na budově. Lidská paměť je krátká, lidé rádi zapomínají. Tehdy se tu hrály strašně poplatné věci k výročím bolševické revoluce, Února či Lenina. Jinde dávali jednu, tady čtyři. Určitě v tom byl tlak shora i zdejší patolízalství a touha se zalíbit. Každému bylo jedno, jestli je plno, představení koupilo ROH a hrálo se pro tři řady. Kdo by také chodil na bulharskou hru Tady vlci nežijí nebo na Jílkovy slátaniny?“ vzpomínal před časem Svoboda, který v divadle působí už přes čtyřicet let.
Před Listopadem si vykoledoval bezpočet udání, výslechů na StB i zabavení pasu. Stýkal se s undergroundem, šířil Tigridovo Svědectví i knihy z nakladatelství Josefa Škvoreckého.
Na sklonku 80. let se začala atmosféra uvolňovat. „Věděli jsme, že režim mele z posledního a že se bude něco dít, ale nevěděli jsme, co a jak rychle to půjde, mocenské složky byly v pozoru,“ uvedl Svoboda.
Spustili jsme provazový žebřík, aby bylo kudy utéct
Revoluce v Praze okamžitě po 17. listopadu vlétla do všech divadel. „Věděli jsme, že v Praze se stal malér, že divadla mají stávkovou pohotovost a že žádají oblasti o podporu. Když se o tom začalo mluvit, měli jsme dopoledne hrát pohádku. Byla hrozná zima a před divadlem se srocovaly školky. S kolegy z Divadla Drak jsme hned ustanovili stávkový výbor, ale někdo ukázal ven a řekl větu, kterou slyším dodnes: Ty děti za to nemůžou. Bylo nám jich líto, rádi bychom hráli, ale věděli jsme, že nemůžeme,“ řekl Svoboda.
Nastala ostrá debata, zda hrát a zda vůbec stávkovat. „Nikdo nevěděl, co bude. U divadla začaly hlídkovat milice, kolem jezdila podivná auta s pány v civilu, armáda měla pohotovost. Pro jistotu jsme z okna divadla do parku spustili provazový žebřík, aby bylo kudy utéct. Nakonec jsme nehráli, učitelkám se omluvili, děti se ve foyer ohřály a šly domů,“ usmívá se.
Stranická buňka v divadle byla silná a rebelům radila: Dejte si pozor, na to doplatíte, ještě počkejte.
„Jenže už nebylo na co čekat. Měli jsme štěstí, že se k nám přidal Drak, režiséři Josef Krofta a Jan Borna. Byli jsme sice v bolševickém baráku a bez zkušeností, ale už ne sami. Tehdejší ředitel, dnes herec v Pardubicích, měl zlomenou nohu, takže náš stávkový výbor, kde byl i režisér Oldřich Kužílek či herečka Lenka Loubalová, převzal veškerou odpovědnost. Myslím, že ředitel byl rád, že je doma,“ řekl.
Do čtrnácti dnů komunisté v divadle zahazovali stranické knížky
Divadlo se stalo přirozeným centrem dění, zakládalo se tam Občanské fórum, ze Dvora Králové přijel Josef Vágner.
„Když už plac před divadlem nestačil, přestěhovali jsme se ke kašně na Velké náměstí. Ze začátku jsme se hodně báli. Na mítinky však chodilo stále víc lidí, a když na náměstí přišly Škodovka a Gumokov, věděli jsme, že je vyhráno,“ uvedl.
Do čtrnácti dnů komunisté v divadle zahazovali stranické knížky. „Říkal jsem si: Stačí pár dnů a všechno je jinak. To si každý musí srovnat se svým svědomím sám,“ míní Svoboda.
Tam, kde to v Hradci začalo, si herci semknutí v rockové kapele Mastix v pondělí v 18 hodin připomenou dobu tradičním Listopadovým zpíváním před divadlem. Na to naváže koncert Roberta Křesťana a Druhé trávy.
