Zrakově postižená Tereza Svobodová při testu MF DNES v ulicích Hradce Králové.

Zrakově postižená Tereza Svobodová při testu MF DNES v ulicích Hradce Králové. | foto: Jan Strouhal, MAFRA

Slabé označení přechodů vyváží ochotní lidé, hodnotí Hradec slabozraká

  • 1
Redakce MF DNES nechala třiadvacetiletou ženu s vážným postižením zraku otestovat pohyb po Hradci Králové. Výsledek? Podle školního známkování za dvě. V Hradci je málo ozvučených přechodů, ale lidé jsou ochotnější pomoci více než třeba v Praze.

"Můžu se vás chytit?" ptá se Tereza Svobodová, která má jen zbytky zraku. Než stačím odpovědět, už se mě drží za pravý loket a vysvětluje, že je lepší, když se mě bude držet sama.

"Nemám ráda, když mě někdo převádí přes ulici tak, že mě chytí za ruku a vede před sebou. Je lepší, když se chytnu sama a jdu o krok pozadu, abych z pohybu průvodce vycítila třeba schod," vysvětluje.

Naše první cesta směřuje k ní domů, protože si tam ráno nechala bílou hůl. Divím se, že si troufne do ulic i bez ní, ale s klidem mi vysvětlí, že ráno ji vezla maminka autem do nemocnice a když jde po známé trase, hůl nepotřebuje.

Rozezná aspoň stíny na ulici

Má štěstí, na rozdíl od úplně nevidomých trochu vidí na jedno oko, takže rozeznává alespoň siluety budov a stíny na ulici.

Jen známé trasy

Tereza Svobodová chodí sama jen po naučených trasách, v Hradci jich prý pravidelně používá asi 15. Ale zná jich třikrát tolik, dostane se bez problémů k lékaři, na úřady, na nákup nebo na návštěvu k přátelům.

Dvě zastávky se svezeme autobusem, ale když hledám peněženku, abych si koupila lístek, zastaví mě: "Mám průkazku a jezdím zadarmo, ani můj doprovod nemusí za autobus platit."

A k tomu připojí dotaz: "V kolik pojede naše sedmička?" Drobné písmo jízdních řádů totiž nemá šanci přečíst, takže je závislá na pomoci kolemjdoucích.

Doma najde bílou hůl a vyrážíme od hradeckého magistrátu do historického centra města. Většinou se snaží držet podél zdi a hlasitě holí tluče do země i fasád domů.

Největší problém? Reklamní tabule na chodnících

Míjíme reklamní tabule před obchody, které jsou pro nevidomé a slabozraké snad největší zlo, protože je majitelé obchodů umísťují pokaždé na jiné místo.

"Za touhle cedulí musím přejít na druhou stranu chodníku, protože tady vlevo bude kolo," překvapí mě, protože opravdu zrovna míjíme bicykl, který si tam někdo z personálu restaurace nejspíš obvykle zamyká.

V Žižkových sadech hrozí na každém kroku nepříjemné překvapení od čtyřnohých miláčků, uprostřed cesty je nešikovně umístěný odpadkový koš.

Vystoupáme po schodech ke Kavčímu plácku. Schody jsou nepravidelné a točité, což Tereze dělá menší problém, ale na Malém náměstí už se může držet vydlážděného pásu, který vede diagonálně k Velkému náměstí.

Kostky sice nejsou ideálním terénem, ale nejhorší je úsek ze Zieglerovy ulice do ulice V Kopečku, kde úplně chybí speciální dláždění a všude jsou nastraženy bariéry v podobě reklamních tabulí a letních zahrádek.

Zatímco většina lidí chodí prostředkem náměstíčka a neustále se vyhýbá autům, zrakově postiženému člověku nezbývá než se držet podél domů a celé náměstí raději obejít.

Široko daleko není ani žádný ozvučený přechod, ale Tereza naštěstí ví, že se od konkrétního sloupu stočí mírně vlevo, napočítá určitý počet kroků a stojí na přechodu. "Tady je to nepříjemné, ale třeba na Ulrichově náměstí nebo u vědecké knihovny jsou nové pásy a tam se chodí dobře," říká dívka.

Přejít silniční okruh? Jedině s doprovodem

Když přejdeme Ulrichovo náměstí, kde jsou zbrusu nové naváděcí prvky pro nevidomé, Tereza znejistí a pevně se mě chytí.

Bezbariérové trasy

Bezbariérové cesty začalo město budovat v roce 2008. První tři jsou blízko historického centra, nedávno vznikla i trasa D, která usnadňuje pohyb mezi starou budovou pedagogické fakulty, novým kampusem hradecké univerzity, areálem Gočárových škol, poliklinikou I a kulturním domem Střelnice.

"Tady to moc neznám a okruhu se bojím. Tudy radši jezdím autobusem a když jdu pěšky, tak jen s mamkou," vysvětluje a není se čemu divit: čtyři proudy rychle jedoucích aut a přechod, kde chybí zvuková signalizace.

"Nejhorší je to před Foerstrovou ulicí u Bavlny. Když vystoupíte z autobusu, tak tam vůbec není označen přechod. Naštěstí vím, že je od zastávky přesně deset kroků, jinak bych ho hůlkou nenašla."

Tereza v Hradci žije už jedenáct let. Vyrůstala v Náchodě, devět let studovala v Praze a rok v Brně, takže může porovnávat. A Hradec v dostupnosti pro hendikepované vůbec nevychází špatně.

"Hradec bych hodnotila tak na dvojku. Praha má mnohem víc ozvučených přechodů, ale zase tam nejsou tak ochotní lidé. Stávalo se mi tam, že jsem někoho požádala o doprovod, a on mě odbyl, že nemá čas," líčí dívka.