Zážitky se na osm hradeckých studentů začaly hrnout ještě dříve, než vůbec v Nikaragui přistáli. Den po 11. září se jich Američané vyptávali, kam letí, už v Amsterdamu.
„Rozdělili si nás na dvě skupiny a vzájemně nás konfrontovali. Jedna skupina řekla, že jsme placeni Evropskou unií, a hned se ptali druhé, jestli je to skutečně tak,“ vypráví student Milan Školník. Při letu do Managuy už byl režim volnější, Nikaragujci nejsou v bezpečnosti zdaleka tak přísní.
Exkurzi do Střední Ameriky vedl proděkan pro zahraniční styky Karel Kouba s pedagogem Ondřejem Plachým z katedry politologie Filozofické fakulty Univerzity Hradec Králové.
„Lákalo mě to z kulturního, ale hlavně sociálního pohledu. Zajímají mě rozdíly v žití, je to úplně jiný kontinent, jiná kultura. Chtěl jsem si prožít to, co tam lidi prožívají každý den,“ vysvětluje student Pavel Cindr.
Žádné knihy, jen telenovely
Splnilo se mu to, šest dní byli ubytováni v rodinách v Leónu. Co zjistil? „Většinu času tráví tamní obyvatelé u televize. Jsou hodně líní. Nemají žádné koníčky. Když nejdou do práce, přes den nic nedělají. Je jim asi takové teplo, že nedokážou dělat nic jiného než sedět a koukat na telenovely,“ říká studentka Barbora Pavlíčková.
To potvrzuje i Ondřej Plachý: „V domácnostech chybí jakákoliv literatura. Ve městech prakticky neexistují knihkupectví. To má pochopitelně negativní dopad na vzdělání.“
V rodinách poznali tradiční nikaragujská jídla, třeba gallo pinto, pokrm z rýže a fazolí. Jedí ho ke snídani třeba s kukuřičnou plackou nebo vejci, vyšší vrstvy si dávají rýži se smaženým kuřetem.
„Napoprvé mi gallo pinto chutnalo, ale po třech dnech se to přejí. Jejich kuchyně je velmi svérázná, ale je to logické, fazole a cukr jsou vývozním artiklem. Cukr dávají téměř do všeho. Některé věci mají naruby, třeba ovoce ráno jednomu z nás posolili,“ vzpomíná Školník. Zalíbení však našli v nikaragujském rumu Flor de Cana.
Nikaragujci moc nespěchají. „Třeba v restauraci jim všechno hrozně trvá, na čtyři cappuccina jsme čekali čtyřicet minut, a ještě si za to dovolí naúčtovat taxu za servis a k tomu čekají, že dostanou spropitné. Dost často se stane, že přinesou něco jiného a hrozně se pak diví,“ říká Pavlíčková.
I na pouhé objednání čekali půl hodiny, jídlo bylo za hodinu a půl, nemluvě o tom, jak velký problém jim činilo počítání. Obchody budoucím politologům ukázaly, jak funguje systém.
Na křižovatce narazíte na fakíra, prodavače kešu nebo žongléra
„V pekařství jeden markoval, druhý obsluhoval, další dva nosili ze skladu. Co v České republice zvládne jeden člověk, dělají čtyři. Je to pochopitelné, nemají žádné sociální dávky, takže člověk je buď chudý, odkázaný sám na sebe, nebo vymýšlí všelijaké způsoby, jak se uživit,“ popisuje Školník.
„Občas se na vás nalepí skupinka dětí, které vás prosí o několik córdob (drobné mince, pozn. red.). Obyvatelstvo se snaží přežít, jak se dá,“ míní Plachý.
„Na křižovatce narazíte na fakíra, prodavače kešu nebo žongléra, ťukají na sklo, že chtějí peníze,“ shodují se studenti. „Jsme pro ně gringos, cizinci, tedy vidina zisku. Vždyť je to druhá nejchudší země Latinské Ameriky,“ dodává Školník.
I přes to jsou Nikaragujci na svou zem hrdí. „Na průvodcích je to vidět, turisty provázejí s velkým nadšením,“ říká Barbora Pavlíčková. „Vzdělaní mladí Nikaragujci, kteří nám dělali průvodce, věděli, že se o nás musí dobře starat, protože nemají moc jiných příležitostí, jak se uživit,“ přidává se Pavel Cindr.
Za čtrnáct dní stihli procestovat velkou část země, Managuu, Granadu, Estelí a Matagalpu i dvě sopky – stále aktivní Masayu a Cerro Negro. „Masaya vylučuje velké množství oxidu siřičitého, kterého jsme se do sytosti nadýchali,“ říká Ondřej Plachý.
Viděli kávovou plantáž i Corn Island, ostrov kreolsky mluvících černochů. „Hodně pršelo, do listopadu je období dešťů, proto nám přes člun narvaný lidmi dali plachtu, kterou jsme si měli sami celou cestu držet. Jeli jsme strašně rychle, ze strany nás bičoval déšť, z vrchu nás mlátila plachta a na moři byly obrovské vlny,“ popisuje Pavlíčková. Na ranveji na Corn Islandu, když zrovna nepřistávalo žádné letadlo, hrály děti fotbal.
Koním koukají kosti
Šok pro studenty znamenala návštěva chudinské komunity poblíž Leónu. „Ta bída je strašná. Mají malinké stlučené domy ze dřeva, z plechu a v jednom bydlí na dvacet lidí. Není to vlastně ani dům, spíš přístřešek. Běžně používají třeba ruchadlo. Zvířata strašně trpí, lidé se nedokáží pořádně postarat ani sami o sebe, dobytku a koním koukají kosti,“ vzpomíná Barbora Pavlíčková.
„Náš průvodce Andrés Herrera Garcia, vedoucí institutu demografie a zdraví z Národní autonomní univerzity Nikaragua, to okomentoval, že chudoba není v nedostatku zdrojů, ale v nedostatku vzdělání. Lidé ve vesnických oblastech často podléhají banálním nemocem, nevyužívají nové postupy v zemědělství a své děti neposílají do školy,“ říká Plachý.
Studenti se shodli, že exkurze, placená z Evropské unie, byla přínosem. „Čekali jsme horší peripetie, ale kromě nějakých civilizačních chorob jako zvracení a průjmy jsme nic horšího nechytili, stran exotických nemocí je to bezpečná země,“ míní Milan Školník.
Navštívit Nikaraguu by však doporučili každému. „Asi si teď více vážíme třeba teplé vody. Na teplou sprchu jsme narazili jedinkrát, a to v hotelu,“ dodává Školník. Jedním z hlavních cílů exkurze bylo, aby si uvědomili, že život není všude stejný.
„Studentům to má poskytnout reflexi jejich vlastního života. Většina z nich si nedokázala představit, v jaké bídě a v jakých podmínkách přežívají někteří lidé. Přínosem pro ně má tedy být to, že se jim otevřou oči a budou schopní lépe hodnotit a vnímat sociální nerovnost a chudobu ve světě,“ vysvětluje Ondřej Plachý. Na výběr měli návštěvy Bolívie a Kapverdských ostrovů, o Nikaraguu však byl zájem největší.
