Pražské Uměleckoprůmyslové muzeum (UPM) sice loni oznámilo, že svou pobočku ruší ke konci března 2017, avšak nakonec uzavřelo smlouvu s českoskalickým Muzeem Boženy Němcové o bezplatném zapůjčení zmenšené expozice až do konce letošního roku, s možným dalším prodloužením.
Z pobočky se už odváží sbírky, které se nevystavovaly. Do pražského depozitáře UPM putovala rozsáhlá knihovna a nyní i textilní vzorníky. Stěhovat se budou i textilie, oděvy, nářadí, nástroje i stroje.
„Větší část zůstane v České Skalici přinejmenším do konce letošního roku, i když v trochu omezené formě, protože část věnovaná textilním závodům, výtvarníkům a africkým Koptům by měla být odvezena. Ve Dvoře Králové mají zájem o část expozice zaměřenou na bavlnářské podniky a závody Tiby, protože ta měla ve Dvoře ředitelství. Zájem mají i o expozici strojů pro textilní tisk, které zatím vystavujeme v našem přízemí, což je perotina, rytecké stroje, válcový potiskovací stroj a další,“ přibližuje šedesátiletý vedoucí Muzea textilu Vlastimil Havlík.
Podle něj to vypadá, že do Dvora, kde Marius Stadler položil základ sbírky v roce 1936, by se mohla přemístit polovina skalické expozice do roka či dvou.
Co se odtud stěhuje?
Do pražského depozitáře už jsme převezli unikátní a bohatou textilní knihovnu o víc než 8 tisících svazcích. Nyní se odváží kolekce víc než 9 tisíc vzorníků potištěných a tkaných vzorků textilií z Čech, Moravy, Slezska i zahraničí, kde je zastoupena hlavně dvorská firma Sochor, která za první republiky patřila k nejvýznamnějším výrobcům potištěného textilu. Pak se budou odvážet textilie tkané i tištěné z různých firem a států.
Jsou tu i takové vzácnosti jako textilie Koptů, křesťanských potomků starých Egypťanů, nebo tisky ze Senegalu nebo z jihovýchodní Asie, z Číny, Japonska. Máme zde i oděvy a oděvní součásti, lidové textilie, krajky či výšivky. Naší specializací je potištěný textil, máme ve sbírce díla umělců spolupracujících s textilní výrobou. Jde o Mikoláše Alše, Josefa Čapka, Aloise Fišárka, Jiřího Trnky a dalších, o nichž třeba není tak úplně známo, že pro textilky navrhovali třeba dezény. Jsou tu zastoupeni i současní uznávaní výtvarníci a pedagogové jako Jan Hladík, Vlastimil Vodák či Emilie Frydecká. Od nich tu máme i nástěnné koberce, gobelíny. Tato pestrá sbírka čítá asi 6 tisíc sbírkových předmětů, ale na počet kusů jich je ještě více. Jeden sbírkový soubor tvoří také nářadí a náčiní od tkalcovských člunků, vřeten k předení, drhlenů, vochlí, tkalcovských stavů, přes formy pro ruční tisk až po velké mnohatunové stroje. Je to spíše otázka pro UPM, co bude dál.
Jak se sem vůbec dostaly koptské tkaniny?
Je to konvolut datovaný od 3. do 8. století, opravdu vzácné věci. Máme jich asi šedesát kusů, většinou fragmentů. Jsou to pohřební textilie. Základ koptské sbírky vznikl ve Dvoře Králové díky Mariu Stadlerovi, zakladateli muzea, u příležitosti Textilní a krajinské výstavy v roce 1936. On získal první koptské textilie z královédvorské textilní průmyslovky.
Vídeňský obchodník Theodor Graf čile obchodoval se severní Afrikou, byl nadšený amatérský archeolog a nechával prokopávat nekropole Koptů, takže objevil řadu textilií. Když zemřel, rodina prodala část sbírky organizaci, která dodávala do škol učební pomůcky. Ta rozdělila část sbírky mezi tkalcovské školy v Rakousku-Uhersku, které se většinou nacházely v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Jeden díl se dostal do Dvora. Když byly sbírky převezeny do České Skalice, oslovili jsme všechny školy a z některých se podařilo vzácné textilie získat.
Proč se taková vzácnost dávala školám?
Byla to zajímavá učební pomůcka. Koptské textilie nebyly nic jednoduchého a primitivního, využívaly se tam různé vazby, někde byly zdobeny výšivkou nebo tiskem. Máme část v expozici, část je v depozitáři.
Rozšířili jste sbírku za doby působení pod Tibou a UPM?
Větší polovina současných sbírek vznikla novými sběry. Tiba ji spravovala v letech 1963 až 2007. Když ji od roku 2008 převzalo UPM, byli jsme přímo pověřeni záchranou dokladů zanikající textilní výroby. Navezli jsme sem obrovské množství textilií, vzorníků, nářadí a strojů hlavně ze severních a východních Čech. Například ze zrušené továrny v Novém Městě pod Smrkem jsme dovezli několik plných automobilů předmětů, podobně z Vrchlabí, Josefova Dolu u Mladé Boleslavi, z bývalé Perly v Ústí nad Orlicí.
Když se rušilo Generální ředitelství bavlnářského průmyslu na začátku 90. let, získali jsme velké množství vzorníků. Částečně je to zpracováno, ale je nás tady málo. Věřím, že se tím někdo bude odborně zabývat.
Bude pokračovat bienále ateliéru textilní tvorby a programy pro děti?
Dny textilních řemesel pořádáme od roku 2003. V říjnu sem jezdí školní děti ze širokého okolí i třeba z Rychnovska, Trutnovska, Pardubicka. Při týdenním programu mají možnost si vyzkoušet různé techniky, jak se zpracovával len, lámal, zbavoval tobolek, jak se vochloval, jak se předlo, tkalo, jak se potiskovaly látky, jak se šilo na klasickém šlapacím šicím stroji. Je o to poměrně velký zájem a i letos se uskuteční, program převezme Muzeum Boženy Němcové, podobně jako bienále ateliéru textilní tvorby. Na něm spolupracujeme s vysokými školami, kde se studuje textilnictví, a letos se koná podesáté. Když něco funguje, je o to zájem a je na to síla, tak proč od toho ustupovat.
Co budete dál dělat vy?
Chtěl bych se věnovat odborné práci, která se vztahuje zejména k dějinám textilu. Mám externí úvazek na Univerzitě v Hradci Králové na katedře výtvarné kultury a textilní tvorby, kde učím předměty věnované dějinám textilu a textilnictví. Muzejní sféru také nechci úplně opustit, ale teprve se rozhoduji.
Zná někdo zdejší sbírku lépe než vy?
S hrůzou jsem zjistil, že jsem tu již 38 let. To je od počátku, kdy se sem začaly svážet sbírky z různých míst, kdy se začaly rekonstruovat budovy a tvořit muzejní expozice. Tady bývala ubytovna pro textilní dělnice. Není to vychloubačné, ale opravdu tu není jediný předmět, který by mi neprošel rukama, ať už při stěhování, evidování, ukládání v depozitářích nebo přípravě na výstavy. Je to kus života. Textilem jsem se dříve nezabýval, vystudoval jsem dějiny umění, takže odbornost jsem teprve musel získat. V 80. letech jsem se musel doučit problematiku, jezdil jsem po závodech textilních podniků. Rozhodně mi to rozšíření vědomostí nevadilo. Historie textilní výroby je neobyčejně zajímavá a v českých zemích má obrovskou tradici.
Zaujala mě vaše knížka o architektu Dušanu Jurkovičovi, připravujete něco podobného?
To jsem rád, tehdy to vzniklo z iniciativy Nového Města nad Metují, když se uvažovalo o zápis Jurkovičových staveb a přestaveb na Náchodsku na seznam UNESCO. Jurkovičova stopa je významná. Dost mě to zaujalo, byl to pozoruhodný člověk a Slováci ho dosud považují za svého nejvýznamnějšího architekta, i když nová generace už asi ne.
V týmu lidí, které Jurkovič získal ke spolupráci na novoměstském zámku, bylo hodně těch, kdo se zabývali užitým uměním, ať už keramička Helena Johnová, textilní výtvarnice Marie Teinitzerová, Franta Anýž, který vyráběl mimo jiné svítidla. Asi před dvěma lety mě oslovili z Nového Města, abych toto téma zpracoval. Na to jsem neměl zatím vůbec čas, ale docela by mě to zajímalo.
