Josef Krofta s cenou Thalie 2013

Josef Krofta s cenou Thalie 2013 | foto: Martin Veselý, MAFRA

Činoherci nás už začnou brát vážně, věří loutkář Krofta s cenou Thálie

  • 1
Bývalý dlouholetý umělecký šéf hradeckého divadla Drak Josef Krofta získal jako první loutkář prestižní Cenu Thálie za celoživotní dílo. "Loutkové divadlo vychovává budoucí diváky činohry. Musí se proto brát smrtelně vážně," říká.

Po dvaceti letech, kdy herecká asociace uděluje Ceny Thálie nejlepším na poli činohry, baletu nebo opery, se mezi tuto pomyslnou divadelní elitu dostali i tvůrci loutkového divadla.

Spolu se Spejblem a Hurvínkem získal v sobotu 23. března Thálii za celoživotní dílo zakladatel katedry alternativního a loutkového divadla na DAMU a bývalý umělecký šéf divadla Drak Josef Krofta, který už třetím rokem působí jako náměstek hradeckého primátora a který příští týden oslaví 70. narozeniny.

Josef Krofta

Narodil se 30. března 1943 v Uherském Hradišti. V 60. letech studoval katedru loutkářství na DAMU - obor režie a dramaturgie, kvůli označení za politicky nežádoucího získal vysokoškolský titul až dodatečně v roce 1989. O rok později byl habilitován docentem, v roce 1994 byl jmenován profesorem.

Do královéhradeckého Divadla Drak přišel v roce 1971 jako režisér. V létech 1981 – 2008 tam působil jako umělecký šéf. Souběžně s tím v 70. až 80. letech působil jako režisér v pražském Divadle Spejbla a Hurvínka, režíroval některé hry také v hradecké Besedě nebo v dánském Odense Theatre. V zahraničí v 90. letech působil i jako pedagog, a to jako profesor konzultant na univerzitách v Norsku a Francii. V Hradci Králové v roce 1993 založil Mezinárodní institut figurálního loutkářství.

Josef Krofta

Tušil jste, že by při dvacátém výročí Cen Thálie mohla jedna přiletět i k vám?
To jsem opravdu netušil. Musím však přiznat, že ze začátku se to ke mně nějakými těmi kanály dostalo, ale pustil jsem to z hlavy. Říkal jsem si, že když je výročí, tak se na loutkové divadlo nemůže dostat, protože ta herecká společnost si svůj Olymp hlídá. No a povedlo se to.

Radost byla asi veliká...
Mám z toho radost především proto, že je to takový první náznak toho, že loutkové divadlo začnou naši kolegové brát vážně.

Doteď nebrali?
Já myslím, že ne. Ono se dost říká: To je pro děti... A přitom když je to pro děti, tak o to by takové divadlo mělo být lepší. Dobrá loutková divadla ve skutečnosti formují budoucí diváky činohry, a to si nikdo neuvědomuje. Je to první setkání dětí s divadlem. Když mají děti smůlu na špatné představení, tak je pak už v dospělosti třeba nenapadne do divadla zajít. Nejhorší jsou divadelníci, kteří mají pocit, že jsou děti idioti a šišlají na ně nebo mají veselé kostýmky.

Jak tedy dělat správné divadlo pro děti?
Děti jsou teď vyspělejší, a tedy daleko náročnější publikum. Navíc mají proti nám dospělým tu výhodu, že mají fantazii. Nás totiž o fantazii definitivně připravily všechny ty hrozné seriály. Pro děti se proto bezvadně hraje a vymýšlí. Můžete opravdu popustit uzdu fantazii, pracovat s metaforami, symboly, znaky.

Jaký je ještě rozdíl mezi dětským a dospělým divákem?
Děti se moc rády aktivně zapojují a to je báječná průprava pro činoherní divadla. Jsou herci, kteří si to uvědomují a mají k loutkovému divadlu velkou úctu.

Jaký je rozdíl mezi dětskou hrou v současnosti a před třiceti čtyřiceti lety?
Tak třeba Zdeněk Nejedlý tehdy rozhodl, že amatérské loutkářské skupiny budou profesionální. To bylo období, kdy se očekávalo, a dokonce to bylo direktivně přikázané, že se má hrát pro děti o hygieně. Tak se hrálo, že si dvě loutky čistily zuby nebo myly ruce. Nevím, jestli pan Nejedlý byl spokojený, nikdy v žádném tom divadle nebyl. Postupně se ale vytvořila skromná loutkářská katedra a je podstatné, že lidé, kteří odtamtud vycházeli, už měli jinou představu. Začali přemýšlet podle mého soudu v té době velmi avantgardně.

V čem je podle vás loutkové divadlo nezastupitelné?
Je blbost, když se s loutkou učíme a snažíme sednout, lehnout, kleknout jako živý člověk. To je snaha o kopii živého herce. Přitom dřevěný panák má takových předností proti člověku, a když se podaří na ně přijít a použít je, je to fajn. Třeba když je v činohře sebevražda, herec si tam většinou strčí bakelitový nůž do podpaží jako teploměr a upadne na zem. To je do komedie, ale ne moc do Shakespeara. Zatímco loutku můžete opravdu rozřezat, rozmlátit a je to daleko uvěřitelnější. Podstatné je vědět, že když dojde k takové tragédii, tak tím člověkem, který nad rozřezanou dřevěnou mrtvolou pláče, už by měl být živý herec. Na to loutky zase nemají. Já jsem se vlastně snažil celý život rehabilitovat loutkové divadlo v očích veřejnosti, a to i odborné, a dokázat, že jsou věci, na které si loutky na rozdíl od činoherců mohou troufnout.

Loutky tedy umí umírat uvěřitelněji?
Určitě. Dělal jsem loutkový film pro Němce, na který jsem měl půjčeny historické loutky z Brna. Jedna ta hrdinka uhořela, proto jsme udělali repliku. A ona fakt hořela...

A to byl film pro děti?
Ano, děti se totiž strašně rády bojí. Fakt jo. Ten film se mnou stříhala paní Helena Lebdušková, která spolupracovala i se slavnými tvůrci loutkových filmů. Já jsem přišel do střižny a když jsme dojeli k momentu se spálenou loutkou, tak byla sekvence pokaždé kratší. Střihačka to prostě neunesla, byl to pro ni tak silný okamžik, že tam na filmu nechala jen dvě okna a my jsme v koši hledali zbytky, protože jí to bylo proti mysli. To jsou taky věci, které svědčí ve prospěch loutky: ten hořící kus dřeva, který je úplně bezmocný, to má silné poselství.

Jaká je podpora divadla v Hradci?
Výborná, radnice podporuje obě zdejší divadla. Když jsem do Hradce před lety přišel, bylo to hodně rudé město. Jeho šťastné období začalo ve chvíli, kdy šli do háje komunisti. Já proto doufám, že se lidi nezblázní a kvůli nějakým třicetikorunovým poplatkům u lékaře se nevrátí rok 1948.

Měli by podle vás komunisté ve vládě vliv na kulturu?
To se ví, že jo. Nejde o to, že nám budou diktovat, ale daj nám míň peněz. Dramatizovat Marxův Kapitál bych fakt nechtěl.

Dalo se i v těch dobách hrát kvalitní divadlo?
Já si vzpomínám, jak jsme tehdy v Besedě, když jsme ji otvírali, dělali představení Voltaira, které se jmenovalo Na Candida. Najednou krajský výbor strany řekl, že si přeje, abychom ve čtvrtek zahráli Candida pro předsednictvo. V sále sedělo asi 27 nějakých opravdu kousků. Žádné reakce, nic, chlad. Hodlali divadlo buď zavřít nebo nám zakázat Voltaira hrát. Herci to samozřejmě vycítili a hráli na prd. Vedle zdejšího soudruha Františka Tesaře, což byl tady krajský bůh, seděla Jiřina Švorcová, která byla v nějakém tom výboru KSČ. Když to skončilo a rozsvítilo se, vstala a říká: "Františku, já ti gratuluju. Takovýhle divadlo! Já ti ho závidím." Ona se určitě dopustila nějakých hloupostí, ale musím říct, že Besedu zachránila.

Jakou máte teď po Thálii další metu?
Všechna místa, kde bych mohl něco dokázat, jsem už vlastně opustil. Ve škole jsem vyházel staré učitele a nabral absolventy a předal jim to. To samé v Draku, který by také potřeboval ráznou omlazovací kúru. Pak mám jedno ocenění, kterého si hodně vážím. Od pana prezidenta Havla jsme s Ctiborem Turbou dostali Zlatou ručku. Tu rozdával Karel IV. jako ocenění pro dvorní šašky. Ve spojení s Havlem si toho moc cením.

V divadlech by se podle vás herci měli točit?
Určitě. Ta stálá angažmá jsou nešvar. Divadlo se pak proměňuje v sociální zařízení. Je to krutý, ale myslím, že k tomu musí dojít, protože když se podívám, kolik divadel takhle řízených a dotovaných tahle země má, tak je to buď zázrak, a nebo omyl.

Obrací se na vás ještě někdy bývalí kolegové z divadla nebo fakulty, když potřebují poradit?
Ze školy ano. Jsme v kontaktu, chodím i na jejich generálky. Radit si dnes moc netroufám, protože jsem starej dědek a moje rady by už neměly smysl. Mám ale radost, že se mnou komunikují. Já teď žiju hlavně tou školou, i když jsem ji opustil.