Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Trénink postiženým hodně pomáhá, říká trenérka stolního tenisu

  7:40aktualizováno  7:40
V osmnácti letech se úplnou náhodou stala sparing partnerem mentálně hendikepovanému stolnímu tenistovi. Práce s postiženými Lucii Francovou pohltila natolik, že se jí věnuje už dvacet let, za což dostala i ocenění od Královéhradeckého kraje.

Oceněnáosmatřicetiletá pedagožka Lucie Francová z Chlumce nad Cidlinou. | foto: Lukáš Urban

Do prvního ročníku soutěže Zlatá koruna, jímž chtěl kraj ocenit dobrovolníky pracující s mládeží ve volném čase a většinou bez nároku na honorář, přišlo 59 přihlášek. Korunu získalo patnáct z nich, mezi nimi i osmatřicetiletá pedagožka Lucie Francová z Chlumce nad Cidlinou, která už dvacet let pracuje s mentálně postiženými.

Trénuje je ve stolním tenise a dotáhla to s nimi až na mistrovství Evropy. „Děti s mentálním postižením jsou hrozně upřímné a vděčné, dokážou dát najevo, že jsou rády, když s nimi někdo je,“ říká trenérka.

Jak jste se dostala k trénování postižených?
Stolní tenis jsem aktivně hrála už od dětství. Mentálně postižení přišli k nám do oddílu na trénink a jejich trenérka pro ně hledala sparing partnery z běžné populace. Tehdy mi bylo asi šestnáct. Moc lidí se tehdy s nimi do tréninku nehrnulo, já jsem ale neměla problém a zahrála si. Dohodli jsme se pak na další spolupráci, já jsem šla studovat dál speciální pedagogiku a zůstala u toho doteď.

Na školu jste šla proto, že jste s nimi chtěla pracovat dál?
Dělala jsem mateřinku, takže jsem ve školství už byla. Chtěla jsem jít studovat dál, setkání s hendikepovanými při tréninku pro mě bylo impulzem pro výběr oboru speciální pedagogika.

Kolik hodin denně se práci s hendikepovanými stolními tenisty věnujete?
Teď je to trochu složitější, protože jsem na rodičovské dovolené. Začínala jsem ale se dvěma tréninky týdně, pak se nám to ale rozjelo, že děti trénují každý den, takže už nestačí jen jeden trenér, působí nás u nich mnohem víc. Spoustu času s dětmi trávím i na soutěžích, na které s nimi jezdíme zejména o víkendech, ale třeba i na letní soustředění, kde už máme několikafázové tréninky. Ač je to práce s hendikepovanými sportovci, snažíme se maximálně přizpůsobit frekvenci tréninků, jaká je u běžné populace.

Pozorujete na svých svěřencích, že jim stolní tenis pomáhá v rozvíjení schopností, k nimž by se jinak nedobrali?
Nevím, jestli přímo stolní tenis, ale obecně sport a trénink jim určitě pomáhá. Pravidelný trénink a rutina jsou u lidí s mentálním postižení moc důležité. Je na nich vidět obrovský pokrok, a to především v kontaktu se společností. Jakmile se nenajde příležitost, ve které by se našli nebo dělali něco, co by je bavilo, zůstanou většinou jen doma s rodiči a chybí jim ten kontakt se společností. Když se ale realizují, získávají přátele a kolektiv. Při speciální škole v Hradci Králové, kde učím, máme klub nazvaný Integra, kde se snažíme právě pro stolní tenis angažovat jak postižené děti, tak jejich rodiny, sourozence a jejich zdravé vrstevníky. Dokonce se k nám hlásí i lidé z ulice, kteří mají zájem se zapojit. A to našim dětem dává hrozně moc, protože v jednom týmu jsou třeba se svými rodiči, trenérem a pak ještě s někým novým. Všichni fungují jako jeden tým, a to jim dává hodně: to, že je člověk vezme mezi sebe a neizoluje je.

A vás to uspokojuje jak?
Dává mi to super pocit. S hendikepovanými už pracuji dvacet let a za tu dobu jsme to dotáhli tak daleko, že fungujeme všichni dohromady: mladí, staří, hendikepovaní, zdraví, malí, velcí. A vidím, jak si všichni na sebe vezmou stejný dres a všechno jde. A děti s mentálním postižením jsou hrozně upřímné a vděčné a dokážou dát najevo to, že jsou rády, že s nimi někdo je, že je jejich činnost baví. Jejich vděk a radost mě nabuzuje a motivuje k další práci.

Zapojujete i svoji vlastní rodinu?
Ano, když jsme pořádali třeba mistrovství Evropy, byla jsem hodně vytížená a rodina zafungovala skvěle. Mám bráchu šikovného přes počítače, tak nám pomohl, rodiče mi pomohli s mými malými dětmi, manžel pomáhá zajišťovat technické zázemí.

Hovořila jste o mistrovství Evropy, což je úspěch. Máte ještě další cíle, nebo jste ve své práci už dosáhla vrcholu?
Idealistická vize by byla, ale myslím, že jsou to jen ideje: vytvoření střediska v Hradci, kde bychom umožnili sportovní nabídku nejen našim sportovcům a veřejnosti, ale snažili bychom se do něj stahovat i ty nejlepší hráče s hendikepem a pracovat s nimi ještě intenzivněji než teď. Máme porovnání s evropskými zeměmi a vidíme, že by to ještě šlo posunout o trochu dál. Teď fungujeme ve škole dva dny v týdnu, nejlepší by bylo, abychom měli pět dnů v týdnu i vlastní středisko pro sportovce s hendikepem.





Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.