Od středověku milíře zajišťovaly pomalé hoření dřeva za minimálního přístupu vzduchu, ale při relativně vysoké teplotě. Je to velká hranice dřeva, kterou uhlíř zvenku utěsní hlínou.
V hliněném obalu je na počátku několik otvorů, aby mohl vnikat vzduch při jeho rozhořívání. Poté však uhlíř otvory utěsní. Přísun vzduchu je tak minimální. Milíř poté několik desítek hodin doutná a uvnitř probíhá za vysoké teploty karbonizace dřeva.
Zbytek milíře na pálení dřevěného uhlí v Měsíčním údolí u Lánova.
Pak se nechá milíř vychladnout a po jeho zbourání uhlíř vyjímá vzniklé dřevěné uhlí. Z metráku dřeva jej lze získat asi dvacet kilo.
V českých zemích se užíval stojatý milíř, uprostřed kterého stála silná tyč nebo svazek tyčí, nazvaná "král".
Byl vysoký asi tři metry. Těsně kolem krále bylo klestí či jiný, snadno hořlavý materiál. Pak následovaly vrstvy silných, na výšku postavených kusů dřeva, opřené o krále a pak o sebe. Tak vznikla plochá hromada. Tu uhlíř zakryl vrstvou chvojí a poté svrchní vrstvou směsí hlíny, popela a mouru.
Výroba dřevěného uhlí v milířích postupně zanikala, neboť lidé využívali stále více hnědého a černého uhlí. V 50. letech minulého století se však používal tento výraz v české literatuře pro jaderný reaktor, patrně podle německého Atommeiler.
Dnes je už možné zahlédnout milíře ve skanzenech, například ve skanzenu výroby dřevěného uhlí u obce Lhota na Kladensku.
