Rodák z Náchoda se jako řada dalších kutilů chytil vlny, která nyní snad po celém světě přeje lokálním producentům a malým živnostníkům. Před třemi lety začal ve staré stodole v Dolní Radechové vyrábět designové pásky z kůže a ze začátku vůbec netušil, jestli se chytne.
„Seděli jsme s kamarádem na zahrádce a rozbil se mi pásek. Byl jsem tak naštvaný, že jsem se rozhodl, že si zkusím udělat vlastní. Sehnal jsem si kůži a přemýšlel, jakou udělám sponu. Zkusil jsem dřevěnou. Pásek jsem pak začal nosit, a protože se líbil, začali mě kamarádi prosit, jestli bych jim taky nějaký neudělal a zájem rostl. Celé to tedy začalo jen díky tomu, že mi jednoho dne málem spadly gatě,“ směje se Jan Králíček, který vystudoval fakultu tělesné výchovy a sportu.
Než udělal svůj první pásek, sotva věděl, jak na to. „Našel jsem si na internetu nějaké články, na YouTube sledoval videa a podle nich svou práci zdokonaloval, hodně jsem se o to zajímal. Ta kůže mi navíc začala hrozně vonět. Taky jsem docházel k jednomu brašnářovi, kterého jsem se ptal na věci, u nichž jsem si nebyl jistý, že dělám dobře. Spojil jsem se s kamarádem Vojtěchem Vavřínem, který se věnuje webových stránkám, marketingu a administrativě a pásky jsme začali nabízet i na internetu,“ vypráví.
Na svých výrobcích pracoval ve stodole nejdříve s nástroji, které měl zrovna po ruce. „Protože pásky chtělo čím dál víc lidí, musel jsem si pořídit nové věci. Sehnal jsem například krásné staré nářadí po nějakém ševci, který už nežije,“ vzpomíná.
S nářadím jsme vymýšleli ptákoviny
Vztah k řemeslu měl už jako malý kluk, kdy trávil u babičky a dědy v dílně víkendy a prázdniny. Kladivo měl v ruce pořád: „S nářadím jsme vymýšleli ptákoviny, předělávali jsme si různá vozítka, se kterými jsme pak jezdili jak blázni z kopce.“
Než se vrhne do práce, nakoupí kůži, tu v dílně nařeže na šířku pásku, seřízne, nabarví a čeká, až uschne. Dřevo shání okolo Náchoda.
„Věnuju tomu spoustu volného času. Něco dělám v dílně, něco v Praze v bytě po práci. Je to pro mě koníček, přivýdělek, možná i šance do budoucna. Třeba z toho jednou bude i byznys. Ideální by pro mě bylo, kdybych měl tak dva zaměstnance, abych mohl hledat a nakupovat lepší kůže a shánět další zákazníky,“ uvažuje.
Mladého tělocvikáře by však v takovém případě čekalo složité rozhodování, jestli se vzdát kvůli podnikání práce s dětmi. „Nebylo by to snadné, musel bych hodně zvažovat. Práce v ústavu mě baví, mám tam řadu přátel. Práce s postiženými lidmi není jednoduchá, ale já nerozlišuju, jestli je člověk černý, bílý, mentálně postižený nebo na vozíčku. Mám prostě rád lidi. Dokážu si představit i možnost, že bych učil alespoň pár hodin týdně, abych z toho nevypadl.“
Skloubit práci a výrobu pásků prý není nic snadného. Někdy přijde ze školy a do noci pracuje. „Například před Vánocemi šel můj osobní život úplně stranou. Jel jsem jak fretka a na nic jiného jsem nemyslel. Když už se ale do toho dostanu, rozprostřu si kůži a začnu pracovat, ta vášeň mě zas a znova pohltí. Nejtěžší je se přemluvit, pak už to jde samo,“ přiznává.
Kamarádské rady jsou zásadní
Kožené pásky
|
Řemeslník-samouk se trefil do ideální doby. Lokální výrobky jsou už několik let v kurzu a nic nenasvědčuje, že by se něco mělo v nejbližší době měnit. Lidé baží po „domácích“ produktech, o kterých vědí, kde a z čeho vznikly. Za takové výrobky jsou ochotni si výrazně připlatit, na oblečení nechtějí mít napsáno “made in China“. Když však pracoval na svém prvním pásku, nebyl v tom prý žádný kalkul.
„Nepočítal jsem s tím, že by měl někdo další o moje výtvory zájem. Lidé už se ale asi naučili dávat víc peněz za kvalitnější věci. Ten trend je v pořádku a bude to ještě dlouho fungovat. Někteří si u mě objednají pásek, protože se jim stalo, že ten jejich levný z obchodu se jim za pár měsíců rozbil. U toho mého se jim to nestane,“ říká.
Pásky pod vlastní značkou Garibaldi Craft dělá už nejen pro kamarády, zákazníci si ho hledají i přes nové webové stránky. Tam si každý může v konfigurátoru navolit, jaký pásek by se mu líbil. „Mám zájemce z různých koutů Česka,“ raduje se.
Kamarádské rady jsou ale pro něj pořád zásadní. „Přátelé se nebojí mi říct: ‚Hele Kraldo, je to dobrý, ale toto se mi nelíbí, udělej to jinak.‘ A na tom se dá stavět, podobná kritika tě totiž posouvá dál. Kdyby mě všichni chválili, bylo by to k ničemu,“ uzavírá.
