Reklama

V nejstřeženější části Krkonoš: úpské vodopády jsou tabu už padesát let

  • 16
Pokud je Obří důl považován za křehký klenot Krkonoš, potom úpské vodopády v jeho závěru jsou krkonošským snem. iDNES.cz přináší exkluzivní reportáž z místa, které je kvůli ochraně přírody tabu a ani sami vědci sem nechodí, pokud opravdu nemusí.

Shůry letí nepřetržitý proud vody, stéká po žulových kvádrech, dělí se na množství ramen a dole se tříští o kameny. Úpa, která kousek nad námi vytéká z prameniště v Úpském rašeliništi za hranou Obřího dolu, má tady v nadmořské výšce 1 250 metrů podobu vodopádu.

„Voda se tady dá klidně i pít. Úpa nemá jeden konkrétní pramen, sbírá vodu z Úpského rašeliniště na hřebeni. Je nejvodnatějším potokem, který teče z rašeliniště. Vyhloubila Úpskou rokli a vytváří Horní Úpský vodopád,“ překřikuje hukot vody Radek Drahný ze Správy KRNAP.

Máme za sebou přes hodinu ostré chůze zrádným a nebezpečným terénem krkonošské divočiny, ve které nejsou žádné turistické trasy. Prodírali jsme se přes popadané kmeny mohutných stromů, chůzi znesnadňovaly pasti v podobě škvír mezi balvany maskované koberci brusinčí. Povalené kmeny jsou pozůstatkem lavin, které tu v zimě tak často padají.

Reklama

Odlehlost místa je jedním z hlavních důvodů, proč ani v minulosti, když byla tato část Obřího dolu ještě volně přístupná, turisty příliš nelákala. Je to jedno z mála míst v Krkonoších, kde zvěř v turistické sezoně nachází klid a bezpečné útočiště. Proto je už přes padesát let pod drobnohledem ochranářů.

Fotogalerie

„Horní Úpský vodopád je nejvýše položeným vodopádem v České republice a druhým nejdelším, hned po tom Pančavském v Labském dole. Má 129 metrů na výšku, zatímco Pančavský 148 metrů,“ pokračuje Drahný.

V okolí jsou žulové skalní stěny, některé jsou tak hladké, jako by je někdo seřízl nožem. Ráz krajiny odkazuje spíš na Vysoké Tatry nebo Alpy než na typické Krkonoše.

Vodopád se sklonem kolem 49 stupňů má stále dost vody, což však už za několik týdnů nebude platit. Jeho temperament a vitalita totiž úzce souvisí s hladinou vody v Úpském rašeliništi.

„V posledních třech letech se sucho projevuje i na Úpském rašeliništi mnohem výrazněji. Je odkázané jen na srážky, proto v suchých letech snadněji vysychá a logicky ubývá vody i v Horním Úpském vodopádu. Pokud bychom tu byli ve stejnou dobu před třiceti čtyřiceti lety, pravděpodobně by vodopád vypadal jinak, byl by mohutnější. Obavy, že by tento vodopád ale úplně vyschl, nejsou na místě,“ říká hydrobiolog Správy KRNAP Adam Bednařík.

Laviny z rokle udělaly ráj botaniků

Přestože sníh už zmizel, lavinová činnost je znát na každém kroku. Lavinové dráhy jsou bez stromů, rostou tu jen keře, tráva a vzácné květiny, lišejníky a mech. Úpská rokle s hučícím vodopádem leží v jedné z nejfrekventovanějších lavinových drah v celých Krkonoších. Lavinová činnost v závěru Obřího dolu stlačuje alpínskou hranici lesa hluboko do údolí a mění tuto nejvýše položenou část Obřího dolu v ráj botaniků.

„Laviny jsou tady zahradníkem. I na místech chráněných od lavin dorůstají stromy do výšky maximálně nějakých deseti patnácti metrů. Neznamená to, že jsou mladé, mohou být staré i několik set let. Díky drsnému klimatu to jsou ale způsobem bonsaje, no a tam, kde pravidelně padají laviny, žádné stromy nevydrží,“ konstatuje Drahný.

I když Krkonoše byly v posledních 400 letech opakovaně odlesněny, tady roste les bez větší pozornosti lidí odnepaměti. Je to tu tak nepřístupné, že ani generacím horalů se nevyplatilo za dřevem se sem lopotit. „Je to tak křehký ekosystém, že i stopa člověka se tu zaceluje roky. Třeba tamhle na protějším svahu spadla před více než sto lety zemní lavina a dosud se rána nezacelila,“ ukazuje Drahný na úbočí Sněžky, nad kterým krouží dva sokoli.

Když sestupujeme od Horního Úpského vodopádu, ve vzduchu se střídají vůně kvetoucích rostlin. Na dosah máme hned několik botanických klenotů Krkonoš, takzvaných Krakonošových zahrádek. Jejich tajemství spočívá ve specifických geomorfologických a klimatických podmínkách, které tu panují.

„Zahrádky najdeme v závětří ledovcových karů. Vítr unáší semena rostlin na dlouhé vzdálenosti, na hraně karu, ale ztratí svou sílu a semena spadnou dolů. Je to jakési biologické smetiště, jehož výsledkem je unikátní ekosystém. Bohatý na druhovou rozmanitost a častý výskyt druhů, které se nikde jinde nevyskytují,“ vysvětluje Drahný.

Lokalitu střeží jako atomovou elektrárnu

Není divu, že tento kout Krkonoš je pro návštěvníky tabu. Dokonce i správci parku sem chodí zřídka, aby nenarušili křehký ekosystém.

„Střežení této oblasti bychom mohli přirovnat k ostraze atomové elektrárny nebo klenotnice Pražského hradu. Ten, kdo zákaz vstupu nerespektuje, musí počítat s vysokou pokutou. Jsme v jedné z nejcennějších lokalit v Krkonoších. Příroda si tady dělá, co chce, a tak to má být. Konec konců i sama příroda si to tady střeží po svém. Pro člověka může být pohyb touto divokou krajinou velmi nebezpečný,“ upozorňuje Drahný.

Menším bratrem horního vodopádu je Dolní Úpský vodopád, který leží asi kilometr po proudu Úpy přibližně ve výšce 1 050 metrů nad mořem, je vysoký 45 metrů a je svým charakterem zcela odlišný od toho horního. Má výrazně menší sklon, a to většinou jen 18 stupňů. Asi uprostřed je však prudší, má až 60 stupňů.

„Je to kaskádová soustava. Je menší, ale zato vodnatější. Jeho průtok je asi 80 litrů za sekundu, zatímco ten horní má jen patnáct. Je to logické, protože nad dolním vodopádem je už Úpa sycena dalšími potoky,“ popisuje Drahný.

Reklama
Sdílet článek Facebook Twitter Google Plus
Reklama

16 příspěvků v diskusi

Reklama