Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

RECENZE: Vítězný únor podle Kohouta si od hrůz drží ironický odstup

  19:30aktualizováno  19:30
Vítězný únor dramatika Pavla Kohouta v hradeckém Klicperově divadle má skvělé herce, k alžbětinskému dramatu z léta Páně 1948 se však jen blíží. Inscenace je barevnou groteskou, která si od hrůz komunistického puče drží jemně ironický odstup, ale trpí na klišé.

Vítězný únor v Klicperově divadle v Hradci Králové. | foto: Archiv Klicperova divadla

Pokud by dramatik Pavel Kohout dotáhl svou poslední hru Vítězný únor, inspirovanou alžbětinskými dramaty a psanou „pokohoutěným“ blankversem, do všech důsledků, mohla by se - stejně jako u Shakespeara Hamlet, Richard III. či Coriolanus - jmenovat Jan (Masaryk) nebo Edvard (Beneš).

Fotogalerie

Dramatické události samy ještě divadelní drama nevystaví, což vynikající a i v zahraničí uznávaný dramatik a spisovatel dobře ví. Premiéra Kohoutovy poslední hry v hradeckém Klicperově divadle, bezesporu mající punc události, dopadla velmi dobře.

A poprvé pocítil soubor pevné režisérské gesto Břetislava Rychlíka, jeho inscenace je barevnou groteskou, která si od hrůz komunistického puče drží jemně ironický odstup (rozhovor s Rychlíkem čtěte zde). Nechybí davové scény ani Gottwaldův únorový projev, mizení pochybovačů či metaforické obrazy obcování s rodnou stranou.

Jana Masaryka hraje skvěle Jiří Zapletal

Ve stylu se však tříští a ani na pětitaktém blankversu, těžké herecké disciplíně, příliš nelpí. A trpí na klišé. Ať už buranští milicionáři močí na prezidentskou standardu „Pravda vítězí“ nebo se nad svazáckým voicebandem houpou oprátky a kolem tančí Smrt se srpem a kladivem.

Pavel Kohout: Vítězný únor. Alžbětinské drama z léta Páně 1948

Klicperovo divadlo Hradec Králové

Režie: Břetislav Rychlík

Hrají: Jan Sklenář, Josef Čepelka, Jan Vápeník, Vojtěch Dvořák, Lubor Novotný, Petr Vrběcký, Maxime Mededa, Robert Mikluš, Matěj Anděl, Natálie Holíková, Miroslav Zavičár, Filip Richtermoc

Hodnocení: 75 %

I barevné kostýmy Evy Jiřikovské u sociálních demokratů i národních socialistů matou a u komunistů bijí do očí doslovností včetně vyšité zaťaté pěsti a ruských papach.

Ke straně nachýlená efektní scéna Jána Zavarského plná jakýchsi mohutných žalářních vrat a dominantním zeleným okem rozhlasu slouží historické atmosféře, nikoliv však vnitřnímu dramatu.

To se v nejsilnější podobě shakespearovské velikosti objevuje ve dvou až intimních scénách s Janem Masarykem, jehož skvěle hraje Jiří Zapletal jako hluboce smutného muže, ale s obrovským rozhledem i smyslem pro humor a slabostí pro ženy.

S minimem gest a až polohlasně uhraje komplex před „starým pánem - tatou“, strach, beznaděj i bezbřehé hoře z rozumu. Nezapomenutelný je i jeho citát: „Sebevražda je pro služky, chlapům nejvíc sluší poprava.“

Při telefonátu s Marcií Davenportovou, která je znamenitou miniaturou Kamily Sedlárové, publikum až zapomíná dýchat. Masarykovu smrt ve Vítězném únoru vedou zákony velkého dramatu, nikoliv fakta historiků.

Druhým okamžikem silné výpovědi je dialog Edvarda Beneše s manželkou Hanou. Hostující Miloš Maršálek z brněnského HaDivadla a Martina Eliášová v civilně střídmém dialogu bilancují všechna prezidentova špatná rozhodnutí s pocitem, že stojí před tím nejhorším.

Vítězný únor sází na skvělé herecké výkony

Třetím silným motivem je básník Pavka, Kohoutovo alter ego, jehož Jan Sklenář pojímá věrně jako zapáleného egomaniaka, který slepě slouží a po vzoru Majakovského výborně recituje sice formálně dokonalé, ale v kontextu strašlivé autorovy verše:

„Nenávist je v něm/skryta jako plíseň/ve vzácném kaviáru z Pomořan./A přece vždycky,!vždycky odhalí se – /budeme-li mít oči dokořán!“

I když všude naráží na lež i na oběti, věří straně, požádají-li ho z nejvyšších míst, aby provedl svůj voiceband na 1. máje, zalyká se štěstím. Autor musí být ohromný formát, pokud dokáže takhle sám sebe napsat, bez špetky sympatie, což Sklenář splnil výtečně.

V Rychlíkově režii není slabých výkonů. Velký prostor mají Filip Richtermoc jako rázný a krvavý pamětník ruské revoluce Voloďa či hostující Robert Mikluš v roli upoceného kulturního tajemníka. V mnoha rolích zasvítí jindy nenápadný Petr Vrběcký, Natálie Holíková, Jan Vápeník, Miroslav Zavičár, Marie Poulová, Josef Čepelka či Matěj Anděl.

A hlavně se v obrovské formě vrátil Lubor Novotný, a zejména jako komunistický ministr Václav Kopecký. Z jeho přesného balancování na hraně karikatury bohorovného a všehoschopného aparátčíka, jenž podlé skutky kryje odpudivou žoviálností, jde strach dlouho po pádu opony. Neustupovat zlu, vzkazují Rychlík, Kohout a spol., ať už se tváří jakkoliv, pitomě i nabubřele. Ideální představení pro školy či pamětníky, ale hlavně pro ty, kteří už se zas tlačí pod tribunou nových vůdců.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.