Jako mladík se Vlastimil Šubert zhlédl v reklamní branži a v Náchodě postupně vybudoval svůj papírnický obchod. Když ho o něj komunisté připravili, vzal to jako realitu a do minulosti se už neohlížel. Podnikání si vynahradil až po Listopadu.
Vlastimil Šubert
|
Tvrdí, že za svůj dlouhý život vděčí optimistické povaze.
„Piju pivo, ale jen jedno denně“
„Lidé mě po oslavách mé stovky víc poznávají a ptají se, co jím, že jsem tak dlouho živ. Myslím, že přímo jídlem se toho nedá dosáhnout. Piju pivo, ale jen jedno denně. Hlavně jsem celoživotní optimista. Důležité je udržovat si myšlení, co nejdéle pracovat a pohybovat se, proto mám své dva okruhy v Bělovsi,“ směje se Vlastimil Šubert a vzpomíná, jak v dospívání běžně chodívali na výlety z Náchoda až do Orlických hor.
Ještě jako dvaadevadesátiletý zdolal pěšky cestu z Pece až na Sněžku. Jako dítě přitom býval neduživý a několik let to vypadalo, že bude dělat úřednickou dráhu. Učil se v kurzu pro úředníky nemocniční pojišťovny, ale když pro něj nebylo místo, skončil začátkem 30. let na náchodské radnici. Tenkrát tam bylo jen třináct úředníků.
„Usměrňoval jsem, kdo půjde ke starostovi. Měl jsem za úkol také vydávání potravinových lístků pro nezaměstnané a založil jsem tam ´cizineckou kancelář´, což bylo oddělení propagace města. Posílali jsme školám například nabídky, ať přijedou na výlet, protože rozkvetly šeříky. Pomáhalo to ubytovatelům a obchodníci to podporovali,“ vzpomíná penzista.
Šil a oblékal se u firmy Gentleman
Zároveň už tehdy začal radit městům, jak mohou zlepšit agendu podacího protokolu, kde se evidovaly dokumenty.
„Na radnici jsem mnoho peněz neměl, zato na této činnosti pro města jsem si vydělal. Polovinu jsem odložil na svůj budoucí podnik a polovinu jsem vydal za svrchník a další oblečení ušité u firmy Gentleman v Hradci Králové. Je přece známo, že máte úspěch podle toho, jak jste ustrojený,“ usmívá se.
Když si v Náchodě Vlastimil Šubert zřídil papírnický obchod, vydával svůj reklamní časopis Zprávy pro výkonnost kanceláří.
Papírnictví na náchodské pěší zóně sídlí už 75 let, znárodněný podnik se vrátil rodině v restituci.
Hodně ho zajímala reklama. I proto si ho najal majitel lázní v Bělovsi, profesor pražské lékařské fakulty Vladimír Honl. Mladík pak v letech 1936 až 1940 vydával cyklostylovaný časopis pro lázeňské hosty Vaše Běloves.
„Uvedl jsem se tím, že jsme jako poděkování za pobyt rozeslali pacientům dopis s javorovým listem z lázeňského parku a s podpisem doktora Honla. Byl paf, kolik dostal objednávek na další rok,“ vzpomíná Vlastimil Šubert.
Pořád chová naději, že chátrající soukromé lázně se nakonec znovu obnoví. Jen prý musí příjít investor, který nebude žádat výnosy z lázeňství příliš rychle.
Mluví o tom, jak ho ovlivňovaly náhody i nápady, byť se zdály nejdřív hloupé.
Protože neměl kapitál, začal podnikat v reklamě a s papírnickým zbožím, potřeboval totiž zabezpečit ve stáří svou maminku. Na začátku druhé světové války se prosadil s výrobou nedostatkových dopisních obálek a pak vymyslel asi 38 výrobků pro kanceláře, které si zadával v Lustigově tiskárně pod zámkem.
Náchodské vozil po revoluci do Benátek
Pronajal si větší prostory v Náchodě, v Praze měl dva zástupce, získal tam i velký podzemní sklad a chystal se stavět vlastní dům v Nuslích. Jenže v roce 1948 mu podnik znárodnili a kdyby nebylo posudkového lékaře, málem skončil v lomu v Liticích.
„Byl jsem nešťastný ze čtyřiceti let toho -ismu, ale lidé dopadli i stokrát hůř,“ míní. Obchod dostal zpět v restituci, na stejném místě v Palackého ulici se nachází už 75 let.
Vždycky miloval cestování a po sametové revoluci si založil cestovní kancelář Sona, s kterou vozil Náchodské hlavně do Benátek. Dopoledne je provázel po turistických památkách, odpoledne patřilo koupání na ostrově Lido. Kvůli velkému stresu, jestli se lidem na cestách něco nestane, nakonec kancelář opustil.
Své memoáry prý nazve Náhody a nápady. „Mám rodokmen asi do roku 1670, ale vnoučata si stěžují, že je to jen řeč čísel. Já jsem z těch čtyř století sám jedno prožil, proto ještě sepíšu povídání od mého narození po dnešek. Člověk musí děkovat za každou chvilku, kdy je na světě. Takovéhle stáří není žádná legrace,“ míní Vlastimil Šubert.
