Před několika lety se zdálo, že vodní elektrárny jsou zárukou každoroční snůšky zlatých vajec. Letos však jejich majitelé zažívají nejtěžší časy za posledních 30 let. Královéhradecký kraj je na tom se severní Moravou zdaleka nejhůř.
„Některé malé vodní elektrárny jsou kvůli suchu odstavené už půl roku, šťastnější provozovatelé jedou na polovinu. Nejhorší to je v podhůří, kde je nyní výkon naprosto zanedbatelný. Čím výš je elektrárna proti proudu, tím hůř, hlavně ty novější bojují o přežití a jejich majitelé je musí dotovat,“ vysvětluje člen Cechu provozovatelů malých vodních elektráren Miroslav Tůma.
Spolumajitel trutnovské elektrárny Šestidomí Petr Roček patří k těm šťastnějším. Jeho živnost leží níž po proudu a navíc přímo na jezu, a tak se ho na rozdíl od mnoha jeho kolegů netýkají kontroly z vodoprávních úřadů a České inspekce životního prostředí (ČIŽP), zda dodržuje minimální zůstatkový průtok.
„Letos jsme asi na 70 procentech běžné výroby, ale jasně pozorujeme, že vody každý rok ubývá. Rozhodující jsou pro nás jarní měsíce, protože už jsme si zvykli, že v létě toho moc nenatočíme, a na podzim nás zase limituje velké množství spadaného listí,“ říká Roček.
„Elektrárnu jsem zavřel už v červenci a od té doby jsem skoro bez peněz a s úvěry na krku. Asi to tu prodám, ale nevím, jestli o to vůbec bude zájem,“ uvádí majitel menší podkrkonošské hydroelektrárny, který však chce zůstat v anonymitě.
Na půl plynu jede i gigant ČEZ
I když v nížinách je situace o trochu lepší, mimořádně špatný rok potvrzuje rovněž energetický gigant ČEZ, který v kraji provozuje vodní elektrárny v Předměřicích, na hradeckém Hučáku nebo na přehradě Les Království.
„Nyní je dodávka elektrické energie asi na 50 procentech. Většinou jde o průtočné malé vodní elektrárny, ale pro objem produkce je samozřejmě vliv nižších průtoků podstatný,“ upozorňuje Martin Schreier, mluvčí ČEZ pro obnovitelné zdroje.
Budova vodní elektrárny pod přehradou Les Království je postavena v pozdně secesním slohu.
„Vyrobíme kolem pěti milionů kilowatthodin za rok. Nyní nám chybí asi milion a nevím, jestli se ztrátu podaří dorovnat. Teď se bojím, aby nezamrzlo a nevznikly další škody na technologii. To by bylo opravdu hodně špatné,“ přidává se Bohuslav Vít, majitel vodní elektrárny na opatovickém jezu, který se o vodu musí dělit s blízkou uhelnou eletrárnou, jež dodává teplo pro více než 60 tisíc domácností.
„Soužití s nimi je dost problematické. Aby uspokojili svou potřebu, vypustí se přehrada Rozkoš a pod jez se vypouští méně vody, než by podle vyhlášky mělo být,“ vysvětluje Vít.
Sucho s sebou však do hydroelektráren láká také kontroly. Za porušení manipulačního řádu a pouštění příliš nízkého zůstatkového průtoku hrozí až milionová pokuta.
„Ve východních Čechách jsme letos provedli 14 kontrol a zkontrolovali 10 elektráren. Jednou došlo k porušení vodního zákona a se subjektem zahájíme správní řízení,“ říká mluvčí ČIŽP Radka Burketová.
Kontroloři se letos zaměřili na elektrárny na Tiché Orlici a Úpě, kde jich je více než padesát. Jen malou útěchou pro nepoctivé majitele může být, že inspekce dosud milionový trest nikdy neudělila.
Nejistotu živí také jednání o státních dotacích
Zatímco sucho podle hydroenergetiků snad už brzo pomine, starosti jim dělají údajné naschvály Energetického regulačního úřadu (ERÚ).
„Podle mě jsou aktivity úřadu horší než sucho. Jedná se, zda příští rok vůbec dostaneme nějakou provozní podporu, což považuji za likvidaci oboru. Chystají se i další restrikce, které odrazují potenciální investory. Zkrátka stát nám nedává velké perspektivy,“ míní Tůma. Se svým názorem není osamocený.
„Když jsme naši elektrárnu před 10 lety postavili, myslel jsem si, že o elektřinu bude stále stejný zájem. Jenže nyní dochází k nárůstu nejrůznějších překážek ke vstupu do oboru. Došlo třeba k velmi výraznému snížení ceny silové elektřiny. Teď se dokonce objevil i naprosto absurdní návrh, podle kterého by si elektrárny měly platit za vodu, která řekou teče,“ přidává se Roček a stěžuje si také, že provozovatelům nehraje do karet ani výkupní cena elektřiny.
„Cena silové elektřiny je výrazně nižší. Ještě před třemi lety jsme na burze dostali kolem 70 eur za jednu megawatthodinu, dnes už je to pod 40 eur,“ počítá.
Kromě nižších výkupních cen jsou před potenciálními zájemci o zelený byznys minimálně dvě další velké překážky: vysoké vstupní investice a nedostatek vhodných lokalit. Ty nejlepší jsou už dávno rozebrané.
„Obávám se, že mnoho lidí už má vodní elektrárnu spíš jako koníčka. Pokud někdo nebude mít jiný příjem, čekají jej jen velké problémy,“ uzavírá Tůma.
