„Museli jsem splnit řadu podmínek, abychom se mohli zahraniční mise zúčastnit, například to byly základní komunikační dovednosti v angličtině, mít odsloužené minimálně čtyři roky ve služebním poměru nebo vlastnit řidičský průkaz pro skupinu B. Proč jsem do toho šel? Chtěl jsem pomoci kolegům v Maďarsku, kde to bylo potřeba a v neposlední řadě v tom byla také touha zkusit něco nového, získat zkušenosti, vymanit se ze stereotypu,“ říká Marcel Braun.
Z celé České republiky odjelo do Maďarska padesát policistů s různým profesním zaměřením, z Královéhradeckého to byli pouze oni dva.
„Místní lidé nás vítali, už když jsme přijížděli. Byli rádi, že tam jsme. V průběhu služby nebylo výjimkou, že nám přinášeli čaj na zahřátí. Za stěračem auta jsme nacházeli lístečky se vzkazem: Děkujeme, že nám pomáháte. Nikdy na to nezapomenu,“ vzpomíná Marcel Braun.
„Od místní malé holčičky jsem dokonce dostal přáníčko ve tvaru srdce a nápisem v maďarštině. Kolegové mi později přeložili, že je tam napsáno: Děkujeme, že nás chráníte,“ doplňuje Jan Kordač.
Do terénu vyráželi ze základny v maďarském Szegedu, která byla vzdálena asi deset kilometrů od maďarsko-srbské hranice.
„Byli jsme rozděleni do služeb po čtrnácti lidech. Pracovali jsme v terénu ve smíšených hlídkách. V každé byli vždy čtyři muži ve složení Čech, Slovák, maďarský policista a maďarský voják. Do některých patrol byl zapojen i Polák. Hlídce pokaždé velel maďarský policista,“ říká Jan Kordač.
Každý den jednotlivé hlídky na určeném úseku hranice dlouhém od jednoho do tří kilometrů plnily předem dané úkoly.
„Služby byly dvanáctihodinové, střídali jsme denní, noční a dva dny volna. Většinou jsme byli ve službě tak patnáct šestnáct hodin, protože jsme museli čekat na vystřídání a někdy to bylo daleko od služebny,“ říká Braun.
Z komunikace je bolely i ruce
Přestože jednou z podmínek pro zařazení do mise byla angličtina, oba policisté ji při komunikaci s kolegy používali jen minimálně.
„Bylo totiž snazší domlouvat se přes slovenského kolegu, který uměl maďarsky. Naopak my jsme Slovákům tlumočili do polštiny. Pro nezúčastněného mohly být naše rozhovory hodně vtipné, někdy byly velice dlouhé a někdy nás z toho bolely i ruce. Angličtinu jsme využili hlavně při komunikaci s běženci a při služebních zákrocích,“ pokračuje Braun.
Na hranicích zažili i dramatické chvíle. Běženci se denodenně snažili prolomit hraniční plot, který odděluje Maďarsko a Srbsko a přejít do vnitrozemí.
„Každý den se různě velké skupiny běženců snažily dostat přes plot. Na pozoru jsme se měli ale hlavně před převaděči, kteří většinou kladli aktivní odpor,“ říká Kordač.
I přes náročnou službu v členitém terénu při ostraze schengenské hranice se však také zasmáli. Například, když při jedné ostré akci, kdy byl narušen hraniční plot, místo běženců omylem pronásledovali své kolegy.
„Rozdělili jsme se na dvě skupiny a propátrávali určený úsek lesa. Maďarský kolega označil za pomoci termovize skupinu běženců a přes vysílačku nás informoval o jejich poloze. Přestože byl v místě náročný terén a skupina se stále přemísťovala, podařilo se nám ji zadržet asi po hodině pronásledování. Zjistili jsme však, že jsme pronásledovali druhou pátrací skupinu. V první chvíli se mi chtělo říct pár ostřejších slov, dnes se tomu ale s chutí zasměju. Nevím, kdo z nás byl víc překvapený. Běžence naštěstí zadržela v ujíždějícím autě jiná hlídka,“ vzpomíná Jan Kordač.
