Takto vypadala vila Čerych v roce 2008.

Takto vypadala vila Čerych v roce 2008. | foto: Ondřej Littera, MAFRA

O odcházení z vily, kde natáčel film Havel, vypravuje nová kniha

  • 3
Prvorepubliková vila rodiny Čerychových v České Skalici měla pohnutý osud. Do reprezentačních pokojů se za komunistů nastěhovali zubaři s křesly, po revoluci se nadace snaží dům obnovit. Svůj první a poslední film Odcházení tu natáčel Václav Havel. O tom všem teď vypravuje nová kniha.

Právě Havlovo natáčení bylo hlavním impulzem vzniku výpravné publikace o této skalické vile. Vybral si ji přitom náhodou a strávil tam se štábem léto roku 2010. Dům se zahradou tvořily kulisu vládní vily končícího kancléře Riegera.

Odchody přitom poznamenaly i skutečný osud domu. Rodina továrníka prchla před komunisty a do reprezentačních pokojů se nastěhovali zubaři.

"V salonu byly díry v parketách, z nichž trčely dráty od zubařských křesel, uprostřed, nalepen na dubové obložení, trůnil kachličkový sokl s umyvadlem," popsala stav vily po pádu totality Hana Šilhánová z Nadace rozvoje občanské společnosti.

Vila Čerych

Rozlehlou dvoupatrovou vilu nechal v letech 1924 až 1925 zbudovat průmyslník Ladislav Bartoň z Dobenína jako svatební dar pro svou neteř. Zakázku svěřil architektu Otakaru Novotnému, pozdějšímu autorovi funkcionalistické budovy pražského Mánesu. Žák Jana Kotěry, který pro Bartoňovy na Náchodsku pracoval častěji, skalickou vilu navrhl v duchu nového stylu rondokubismu.
Neomítnuté cihlové fasády, výrazné kamenné sloupy a oblouky nad okny, to jsou hlavní rysy monumentálně vyhlížejícího domu. Na jižní straně se vila rozlehlým schodištěm otevírá do zahrady, kterou projektoval známý zahradní architekt Josef Kumpán. V zahradě nechyběly vzácné dřeviny, bazén s vodotryskem a lekníny, sochy, kašna, besídka, lavičky, rozárium ani ovocný sad, "šparglovna" pro pěstování oblíbeného chřestu či schovaný dvorek se slepicemi.
Děti Čerychových směly brázdit bazén na neckách i v loďce, hrály tam na pikanou, měli v zahradě oslíka i psy.
Rodina Čerychových si vilu užila pouhých pětadvacet let. Ladislav v roce 1948 legálně odešel na stáž do Anglie, jeho bratr Jiří byl v té době jako astmatik na ozdravném pobytu ve Švýcarsku. Rodiče Marie a Jiří Čerychovi se v roce 1949 za nimi přes zavřenou hranici vypravili jen s kufrem a za pomoci převaděčů. Záhy se do vily nastěhovala krajská politická škola Československého svazu mládeže a od roku 1955 se dům proměnil ve zdravotní středisko. Majitelům se prázdný vrátil až v roce 2000.

Když se před dvaceti lety potomci Čerychů domohli svého ztraceného majetku, věnovali ho nadaci a společně se snaží velký dům obnovit a naplnit vzdělávacími programy. Výtěžek z prodeje knihy Vila Čerych 1924-2011 půjde na pomoc této památce.

Cesta z Prahy se filmařům prodražila

"Jsem z knihy nadšená, je nádherná, ale stálo nás to dva roky práce. Začali jsme ji připravovat bez peněz, z pocitu, že to máme udělat, ale nemohli jsme předem zaplatit profesionálům, takže jsme hledali levnější způsoby. Kdyby knihu psal někdo cizí, který tady to srdce nemá, vypadala by jinak," míní jedna z editorek knihy Květa Ležovičová, která předsedá občanskému sdružení Centrum rozvoje Česká Skalice.

Potomek rodiny Ladislav Čerych přispěl do knihy vzpomínkami na dětství a mládí v domě, českoskalický historik Vlastimil Havlík popsal mecenášské činy Bartoňů a Čerychů. Architektky Zuzana Rákosníková a Eva Vízková pojednaly o ceněném domě i zahradě, na jejichž obnově se podílejí.

Dalšími autory jsou lidé z okruhu Nadace rozvoje občanské společnosti či novinář Tomáš Kábrt, jenž popisuje, jak si filmaři vybrali vilu navzdory tomu, že se tím prodražily cesty z Prahy. A ani co se týče okolí nebo zvuku nebyla úplně ideální.

Havlovo natáčení vile pomohlo

Havlovo natáčení mělo pro vilu značný význam, tvrdí její správci. Dům tím získal peníze na další opravy a navíc reklamu, a tak tam od té doby míří víc svatebčanů nebo zájemců o programy.

"Ze všeho nejraději mám právě zahradu, pojí se mi se vzpomínkami na dětství i mládí. Je pěkné, že se do České Skalice mohu zase vracet," svěřuje se šestaosmdesátiletý sociolog Ladislav Čerych.

Důraz na pohodlí a reprezentaci je dodnes vidět i uvnitř vily. Stěny i stropy původně zdobily ornamenty a barevná výmalba, je tam velká hala s krbem i umělecky řešeným topením, jídelnu doplňují vestavěné dřevěné vitríny. Nábytek se v domě nedochoval a bohužel se ztratila i valná většina obrazů. Zahrada zpustla.

Když se v roce 1955 dům proměnil na zdravotní středisko, utrpěl necitlivými zásahy, ale některým dokázali lékaři a sestry zabránit. Na úžasné prostředí vily dodnes vzpomínají zdravotníci i pacienti. "Bylo tam tak dobře, že se záskoky předháněly v tom, kdo tam pojede," cituje kniha jednu z bývalých sester.

Čerychovi se usadili nedaleko Lausanne ve Švýcarsku, otec ještě krátce podnikal v textilní továrně v Maroku, ale kvůli podlomenému zdraví toho záhy zanechal. Ladislav po studiích pracoval v různých evropských institucích, sedm let v Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj OECD v Paříži, tamtéž patnáct let řídil Evropský ústav pro vzdělávání a sociální politiku. Bratr Jiří působil jednadvacet let ve Světové bance ve Washingtonu, loni zemřel.

Vile dali evropské poslání

Bratři dostali zanedbanou vilu zpět v roce 1992 a během deseti let, kdy tam ještě zůstávalo zdravotní středisko, v ní provedli opravy za milion korun. Prázdnou budovu převzali až v roce 2000 a poté ji věnovali Nadaci rozvoje občanské společnosti.

Vilu teď provozuje centrum rozvoje a nabízí tam programy zaměřené na vzdělávání neziskových organizací, na ekologii, obnovu venkova či přeshraniční jazykové kurzy.

"Od doby, kdy jsme se sem mohli vrátit, tu došlo k velikému pokroku. Obdivuji lidi, kteří se o vilu a zahradu postarali, v první řadě manžele Ležovičovy. Přál bych si, aby vila dál sloužila a rozvíjela se, to je ovšem nekonečná práce," říká mecenáš Čerych, který před pěti lety založil Fond Čerych a vložil do něj tři miliony korun. Dalšími dary přispěli i jeho příbuzní.