Pohlednice od Adolfa Liebschera bývaly na přelomu století v kdejaké trafice. Jsou na nich zamilované páry na pláži u mořské bárky, mezi římskými kulisami i v lidovém kroji u zelného pole. Podle jeho olejomaleb se ve velkém tiskly také pohlednice z dávné národní minulosti od Kroka a Libuše přes husity až ke Komenskému.
Takové obrázky provázely i vojáky do pole za Velké války. Na začátku 20. století zažívaly svůj vrchol, teď už zajímají hlavně sběratele.
„S manželkou sbíráme pohlednice asi pětatřicet let. Jen z Potštejna jich máme kolem dvanácti set. Pak jsme k tomu přidali i Liebschery. Na výstavě vysvětlujeme, jak se pohlednice vyvíjely. Telegraf nebo telefon byly dostupné jen omezeně, naopak pohledy byly poměrně levným a rychlým prostředkem, jak tehdy spolu lidé komunikovali,“ říká malířův pravnuk Soběslav Hlinka.
„Chtěli jsme také zachytit atmosféru doby před první válkou. I když se lidé neměli úplně nejlépe, vládla určitá selanka a pohlednice vyjadřují, jakým životem se tehdy žilo. O to otřesnější je srovnání, když po konci dlouhého století přišly hrůzy války, na které lidé nebyli připraveni a dostali se do zákopů a lazaretů,“ míní Soběslav Hlinka. Působí v místním Okrašlovacím spolku a je předsedou Sdružení Liebscher, které má za sebou několik výstav. Právník na penzi na požádání dokonce zájemce provede nynější expozicí.
Adolf Liebscher (1857 - 1919)* Autor generace Národního divadla, věnoval se figurálnímu malířství. Absolvoval Uměleckoprůmyslovou školu ve Vídni. Pro Národní divadlo navrhl lunety ve spojovací chodbě, vyzdobil strop hlavního sálu Národního domu na Vinohradech či kostel ve Zlonicích, k nejslavnějším plátnům patří Boj studentů se Švédy na Karlově mostě roku 1648 nebo Husité před Kutnou Horou v den sv. Tří Králů L. P. 1422. |
Které z vystavených pohlednic jste si nejvíc oblíbil?
Karel Liebscher byl krajinář, podle jeho akvarelů byla vydána emise Pohledy z Čech, což je čtyřiadvacet různých památek, Trosky, Bezděz, Svatojánské proudy a další. Zemřel však už v roce 1906, takže produkci pohlednic výrazněji neovlivnil. Zato Adolf byl velmi plodný autor, máme tu jeho historické, náboženské i další náměty na pohlednicích. Těch náboženských namaloval spousty, byly oblíbené, než se od nich lidé odvrátili. Reprodukce jeho olejomaleb se prodávaly v krásných rámech, například jeho Valašská Madona, což je rozměrný skládací triptych z kostela svatého Martina ve Frenštátě pod Radhoštěm. Ten pokládám za jeho nejlíbeznější obraz. Pokud jde o pohlednice, kouzelný je jeho zasněžený betlém, cesta ke kostelíčku na půlnoční a další přání. Adolf byl velmi zručný malíř, takže olejomaleb, podle nichž se tiskly pohlednice, musel namalovat desítky nebo možná stovky. Většinou je maloval na zakázku, takže převážná část je ještě mezi lidmi, ve veřejných sbírkách jsou ojediněle.
Objevuje se Potštejn na jeho pohledech?
Žánrové pohlednice doplňoval tím, že tam třeba vyobrazil zdejší kostel svatého Marka. Jinde je zase křížek na cestě do Brné. Měl to v paměti nebo maloval podle vzorníku, podobně se opakují jeho modelky ve stejných pózách.
Jak se Adolf dostal do Potštejna?
Začátkem 80. let 19. století se začaly připravovat Hrady a zámky Augusta Sedláčka a Ottovy Čechy. Bratři v mladém věku dostali zakázku na ilustraci prvních dílů. Vyrazili pěšky do východních Čech, kreslili si do skicáře různé motivy. Pořídili několik kreseb Potštejna, museli tady být někdy v letech 1882 až 1883. Adolf jezdíval na letní byt do Všenor a Jindřichova Hradce a pak zabrousil znovu do Potštejna. Od roku 1894 sem jezdil každý rok a máme zdokumentováno, v kterých chalupách bydlel. Pak si tu dokonce koupil domeček za řekou a tam i zemřel. Trávil zde většinu letní sezony, relaxoval a maloval přírodní motivy, které později využíval třeba na pohlednicích. Domek nyní vlastní moje sestřenice, my bydlíme v sezoně jen kousek od místa prvního Adolfova pobytu v Potštejně.
V Českých elegiích se Adolf Liebscher dotkl secese.
Takže Adolf vás spojuje jako rodinu?
Dříve jsme se tomu nevěnovali, jen nám visely doma obrazy, asi ty, které se neprodaly. Můj tatínek jednou pronesl, že se blíží 150. výročí narození Adolfa Liebschera. Tím pro nás nastal hodně hektický čas, založili jsme Sdružení Liebscher a začali přemýšlet, jak výročí oslavíme. V dědečkově pozůstalosti jsme našli některé skici, dali jsme dohromady, co kdo měl doma. Mysleli jsme, že uspořádáme malou výstavu, ale shromáždili jsme nakonec kolem 200 obrazů, některé jsme zapůjčili z Muzea Hlavního města Prahy, Galerie Hlavního města Prahy, z Národního muzea nebo Uměleckoprůmyslového muzea. Obtížně jsme pak hledali výstavní prostory, ale podařilo se to v roce 2007 na pražské Novoměstské radnici a pak na zámku v Potštejně. Opravdu to rodinu spojuje. S bratrancem Petrem Liebscherem jsme se ani pořádně neznali, naši rodiče přitom ještě jezdívali spolu na výlety mezi válkami i za války. My jsme bydleli v Praze na Starém Městě stejně jako Adolf Liebscher, ale návštěvy příbuzných si pamatuji málo. Uplynulo třicet čtyřicet let, kdy jsme se bez nějakého důvodu nestýkali. Potomků v mé generaci je teď devět, z toho ve sdružení působí tři. Jeho členy jsou i naši partneři, přátelé a některé z našich dětí. Jezdí s námi na akce, jednou ročně se sejdeme v Potštejně, někdy na některé vernisáži. Myslím, že si rozumíme.
Líbí se vám pradědovy obrazy, nebo je to spíš z úcty k předkovi?
Bereme to trošku s nadhledem, bavíme se tím, je to koníček. Některá jeho díla, většinou historická, mají uměleckou hodnotu a líbí se nám, ale jiná nesnesou kritiku. Vlohy částečně podědil Adolfův syn uznávaný architekt Adolf Liebscher mladší, který též kreslil a maloval akvarely, Adolfův pravnuk Petr Liebscher je grafik. Moje babička Boženka se školila v malování u svého tatínka v době jeho volna. Když měla náladu, malovala si Potštejn akvarelem nebo kreslila tužkou. Také neteř maluje pěkně, vystudovala výtvarnou výchovu na pedagogické fakultě. Já osobně z toho nic nezdědil.
