Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Zelený důl je plný potoků a přírodních překvapení i pro letité boudaře

Seriál   16:30aktualizováno  16:30
Vodopády, osady ztracené v lesích, divoká příroda a klid. Takový je krkonošský Zelený důl, který ústí přímo do centra Pece pod Sněžkou. Turista zde narazí na chatu Jelení louky nebo Richtrovy boudy. Zelený důl přibližuje další díl seriálu o více i méně známých krkonošských údolích.

Úzké údolí Zeleného potoka se nečekaně rozevírá a dvě horské boudy na Jeleních loukách působí jako zjevení. Tam se Zelený důl dělí na horní a dolní. Nad Jeleními loukami je divočina pod ochrannou první zóny KRNAP a pod nimi k Peci oblíbená vycházková trasa.

„Teď je tady božský klid, v dubnu a v listopadu je mimosezona,“ říká čtyřiapadesátiletý Vratislav Říha. Pochází z Horního Maršova a na boudě na Jeleních loukách hospodaří od roku 1985. Tehdy se stal pro pražský podnik ČKD správcem, za pět let si ji pronajal a v roce 1994 koupil. S manželkou Romanou vtiskli koutu Krkonoš nezapomenutelnou atmosféru.

Fotogalerie

Historický hostinec zbavil nánosu socialistických úprav, obnovil meziválečnou vodní elektrárnu, jednu z nejvýše položených v republice, a každé léto se v okolí pasou ovce.

„Když jsem sem přišel, bylo mi pětadvacet. Po škole jsem neměl bydlení ani uplatnění a kamarád tady dělal správce a chtěl končit. Tak jsem to po něm přebral. Máme hospodu s ubytováním, což je vražedná kombinace. Přesto bych neměnil, jsem svým pánem,“ říká boudař. Naštěstí do hostince za socialismu nikdo neinvestoval, tak zůstal v téměř původní podobě.

Krkonošský badatel a vydavatel časopisu Veselý výlet Pavel Klimeš míní, že hostinec založil Johann Kohl v 19. století. V roce 1900 stavení rozšířil o hostinské pokoje.

„V roce 1731 získal hospodář Karl Zee oprávnění pro zřízení výčepu pro horníky. Přestože nevíme, jak dlouho se uprostřed lesů hospoda udržela, jsou Jelení louky místem s jedním z nejstarších hostinských tradic v Krkonoších,“ uvádí Klimeš.

Za války tam měla Luftwaffe sanatorium

Dnes je roubenka, která dostala podobu ve 20. letech minulého století, vším, jen ne hornickou putykou.

Krkonošská údolí

„U nás není signál, na pokojích nemáme televize, ledničky, turistická značka odbočuje od Zeleného potoku nahoru k Richterovým boudám ještě kus pod námi, takže tady je konečná. Na Jelenky jezdí hlavně lidé, kteří chtějí něco zažít a poznat. Jsou nedaleko Pece a přitom stranou,“ říká Říha.

Bývalá hydroelektrárna měla turbínu a dynamo, kterým od roku 1936 vyhřívala vodu v bazénu. „Před sto lety to tady bylo vyhlášené výletní místo, oblíbila si ho šlechta z Trutnova, která jezdila na odpolední čaje. Bylo tady dokonce i osvětlené korzo. V lese jsem před lety objevil sloupy, na kterých byly původně elektrické lampy. Za války tady měla Luftwaffe sanatorium,“ říká boudař.

Louky jsou sevřené dvěma potoky, Jelení stéká z Liščí hory a Zelený od Richtrových bud. Na obou vznikly na počátku 30. let malé vodní elektrárny, druhá dokonce už zase slouží dole u cesty. Bouda měla od roku 1931 elektrické osvětlení napájené ze dvou zdrojů.

Modrý důl není pro boty s hladkou podrážkou. Žily tam svérázné osobnosti

„Za největší úspěch považuju, že jsem dolní elektrárnu obnovil,“ pochvaluje si boudař.

Zelený důl je členité území hlubokých lesů, horských bud a soutěsek. Za své tu bere názor, že Krkonoše, které ročně navštíví šest milionů lidí, jsou jednou velkou turistickou atrakcí s hotely, parkovišti a lufťáky, kteří necítí k horám pokoru.

Smrt pod lavinou

„Stále mě to tady překvapuje. Třeba jednou v zimě na počátku 90. let několik dní tekl potok nahoře po sněhu, tedy nějakých 70 centimetrů nad korytem. Když to viděl můj kamarád, byl z toho úplně paf, kvůli tomu jezdí až na Aljašku!“ ukazuje Vratislav Říha na fotku.

V Zeleném potoce na kameni je nápis, který připomíná pád laviny. V roce 1942 pod masou sněhu zahynul německý voják Otto Holmann.

Z historie

  • Úzké údolí Zeleného potoku a jeho přítoků je ledovcového původu. V současnosti se k němu počítají čtyři osady: Severka, Chaloupky, Jelení louky a Richterovy boudy.
  • Do 50. let k nim patřily Steinerovy boudy, ale ty po odsunu původních obyvatel zanikly.
  • Zelený důl se po staletí jmenoval Zehgrund a byl spjat s rodinami Zee, Ressler, Kohl (Jelení louky), Bönsch (Richterovy boudy), Berauer (Severka), Tippelt (Chaloupky), Berger a Steiner (Steinerovy boudy).
  • Osídlení Zeleného dolu začíná v druhé polovině 16. století. Většina osadníků – dřevařů, horníků - pochází z alpských zemí, z Tyrol.
  • Zelený důl, dříve známý i jako Vlhký důl, se táhne severozápadním směrem od centrálního parkoviště pod sjezdovkou Javor v Peci pod Sněžkou v délce asi 2,4 kilometrů. Zdroj: Veselý výlet

„Dlouho jsem si říkal, co je to za blbost. Jak by tady někdo mohl zahynout v lavině? Až v roce 1996 jsem pochopil. Pršelo, začalo mrznout a na to napadl metr sněhu. Ráno jsem jel pro rohlíky a viděl čerstvou lavinu, která spadla z Liščí hory od Severky. Teprve, když jsem vylezl na střechu rolby a natáhl nahoru ruku, dosáhl jsem na hranu, kde se lavina zastavila. Taková masa sněhu se zřítila do údolí,“ vzpomíná Říha.

V lese vlevo od cesty jsou patrné základy zaniklých Steinerových bud. Šlo o tři domy, horní dva stály v prudkém svahu a dolní, nejhonosnější, na rovině u potoka.

„V roce 1845 se v prostředním narodila moje praprababička Barbara, za svobodna Steinerová. Provdala se za mého prapradědečka Klemenze Bergera z Velké Pláně, odkud rod Bergerů pochází. Odnepaměti na Steinerových boudách žili horští hospodáři, každá bouda měla louku, několik krav. Steinerovi tam žili několik staletí,“ říká tajemník městského úřadu v Peci pod Sněžkou Michal Berger.

I on považuje klid v Zeleném dole za malý zázrak. „Důl leží mimo hlavní turistické trasy. Lze se tam sice dostat po červené z Richterových bud, ale většina to napálí přímo po asfaltce do Pece a dolu se vyhne. Mám to tam velmi rád,“ dodává Berger.

Kdo to tady nezná, vodopády nenajde

„Kdo to tady nezná, je bez šance. Navíc k vodopádům v první zóně národního parku je zákaz vstupu,“ upozorňuje boudařka z Jeleních luk Romana Říhová, když se s námi loučí.

V doprovodu strážce Správy KRNAP Ondřeje Moštěka mířím soutěskou podél hřmícího potoka k hřebeni. V soutěsce je vodopádů několik, většina z nich není ani v mapách. „Jsou často obtížně přístupné natož teď, když je ještě sníh,“ říká Moštěk. Není patrné, kde je zem a kde už potok.

„Tamhle dole je první, jmenuje se Zelený vodopád,“ upozorňuje Moštěk. Proud přepadá přes skalní práh do hloubky přes dva metry. Až k němu se ale dostat nelze, natož ke vzdálenějšímu Richtrovu vodopádu dál proti proudu. Vracíme se do civilizace, cestou do Pece je mnohem přístupnější vodopád u lávky přes Liščí potok.

Liščí vodopád je kousek od ústí do Zeleného potoka. Voda se valí přes ploché kamenné bloky v několika ramenech. Je vysoký okolo 6,5 metru, z toho výška horního stupně je 4,6 metru.

Pod Richtrovkami je království Elfů

Nováčkem v Zeleném dole je Petr Kořínek, od loňského léta vedoucí Richtrovy boudy, která od roku 1950 patří ministerstvu školství.

„Dětství jsem prožil v Janských Lázních, považuji se za horala, připadám si tady jako ryba ve vodě. Richtrovky jsou na rozhraní tří světů: horských hřebenů, luční pohody kolem boudy a divočiny u Zeleného potoka,“ říká pětapadesátiletý Kořínek obklopen československými vlčáky, kteří nezapřou vlčí původ. „To jsou naši maskoti. I kvůli nim jsem rád, že tady mohu být,“ říká Kořínek.

Personál Richtrovek se obměnil. „Až tady jsem si uvědomila skutečné hodnoty, kolik zbytečných věcí jsem potřebovala k životu. Naučila jsem se žít jednodušeji,“ usmívá se Kořínkova pravá ruka, čtyřiatřicetiletá Veronika Hamanová z jižní Moravy.

„Snažíme se vytvořit stabilní tým, který má vztah k horám. Takoví tu vydrží. Znám hodně lidí, kteří se šli na hory jen uklidit a při první příležitosti to zabalili. Za největší srdcaře považuju provozáře a provozní, tedy manželé Janouškovi, ti tu jsou už 23 let,“ říká Kořínek.

Krkonošské doly

Proč se krkonošská údolí nazývají doly? Podle krajinného ekologa Pavla Klimeše je třeba hledat odpovědi v dávné historii hor. "Důl je podle zažité terminologie údolí přemodelované ledovcem, proto jsou jen v Krkonoších. Německy je důl "grund", tedy Riesengrund, Löwengrund atp. Obce Černý Důl a Temný Důl jsou v tomto pojetí jen špatně přeložené německé názvy Schwarzental respektive Dunkeltal.“

Richterovy boudy leží na úbočí Širokého hřebene a jejich historie sahá až do 17. století. Vlastní Richterovu postavil v roce 1830 Stephan Bönsch z Velké Úpy. Vnuk Wilhelm Bönsch na počátku 20. století boudu přestavěl, aby vyhovovala novému trendu - turismu. V roce 1938 vyhořela, ale ještě za války ožila. Prošla několika rekonstrukcemi, naposledy v roce 2008.

„Když máme trochu času, hned mizíme dolů do Zeleného dolu. Je to kouzelné místo, které mi připomíná království Elfů,“ usmívá se Hamanová.

Zelený důl opouštím v Chaloupkách, odkud je to na Velkou Plán v Peci pod Sněžkou po asfaltce přes les jen pár minut. „Stará cesta vede dole pod námi, po asfaltce to budete mít pohodlnější,“ říká pětatřicetiletá Anna Adámková, rodilá Pražáčka, která žije s rodinou na boudě Amor.

„Přítel chtěl do hor, tak jsme to dole sbalili a jsme tady. Bouda patří ministerstvu zemědělství, my jsem v pronájmu, jsme správci. V květnu to budou tři roky, co jsme tady. Jsem šťastná, že jsme ten krok udělali. Tady mi to dává svobodu, volnost. I když je to někdy fuška, neměnila bych. Zelený důl je kouzelné místo, které ještě čeká na objevení,“ dodává.





Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.