Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Odsun ho minul, sloužil na lodi i u SNB. Život v Sudetech plný absurdit

  9:49aktualizováno  9:49
Na konci 2. světové války mu bylo šest let, česky neuměl a jeho otec, sudetský Němec, bojoval na nesprávné straně. Přesto v Československu udělal kariéru. Život Jiřího Bartsche z Měziměstí je stejně jako druhá polovina 20. století plný absurdit.

Německý tank na konci války v Náchodě | foto: Regionální muzeum v Náchodě

Dřevěné modely lodí propracované do nejmenších detailů stojí vyrovnané na policích v bytě Jiřího Bartsche v Meziměstí na Náchodsku. Mezi plachetnicemi jsou kolesové parníky z Vltavy i nákladní lodě, které se plavily po Labi až do Hamburku.

„Modelařina mě vždycky bavila. Krátil jsem si čas jako lodník, když na nákladních lodích na Labi nebylo zrovna do čeho píchnout,“ usmívá se Jiří Bartsch. Z police bere model samohybného nákladního parníku, který nakládal zboží přímo do trupu. „A na podobných jsem se tři roky plavil,“ pokračuje šestasedmdesátiletý muž.

Díky práci u Československé plavby labsko-oderské se koncem 50. let dostal na Západ. „Dodnes nechápu, jak je možné, že mě doporučili, že tam mohu jezdit. V Německu jsem měl řadu příbuzných. Nikdo nás tam nehlídal, mohli jsme kdykoli utéct. Na lodi jsme s kamarádem vozili mopedy, a když jsme měli v Hamburku volno, jezdili jsme po Německu. Dokonce nás jednou zastavili policajti a říkali, jestli nechceme emigrovat. Otočili jsme se a jeli zpět na loď,“ usmívá se Bartsch.

Přesto se v poválečném Československu vypracoval až na náčelníka obvodního oddělení Sboru národní bezpečnosti (SNB) v Meziměstí, tedy obdoby státní pořádkové policie. Předtím působil u říční policie v povodí Vltavy, kde v 60. letech vozil po přehradě Slapy a Orlík i prominenty tehdejšího režimu.

Ze tří čtvrtin je Němec

Bartsch se narodil v roce 1938 v polských Sudetech v horské vesnici Bobrowniki, před válkou známé jako Bibersdorf, v německo-české rodině. „Otec byl čistý Němec, vyučený brusič skla, maminka pocházela z Olešnice v Orlických horách, německy Gießhübel. Za svobodna se jmenovala Potůčková. Její matka byla Němka a její otec Čech. Takže jsem vlastně ze tří čtvrtin Němec,“ říká Bartsch.

Stejně jako většina bojeschopných mužů ze Sudet i jeho otec, Erich Bartsch musel narukovat do wehrmachtu. Rodina se přestěhovala k příbuzným do Olešnice, kde Jiří Bartsch se svými čtyřmi sourozenci a matkou přečkal válku.

„Tři jsme se narodili v Bobrově a nejmladší bratr už v Olešnici. Byli jsme tři bratři a jedna sestra. Otec do války nechtěl, ale co mohl dělat? Buď šel, nebo by ho zastřelili. Neměl na výběr. Narukoval v roce 1940, tehdy mu bylo už třiatřicet. Byl na východní frontě u Charkova. Co vím, tak mu nějaký jeho kamarád, který pocházel z lepší rodiny, pomohl přežít. Dostal se na vojenské letiště, kde působil jako zásobovač. Vzpomínám si, že když se německá armáda přesouvala v západní Evropě, nakrátko se objevil doma. Nikdy nezapomenu na pach jeho uniformy,“ vzpomíná.

Pro rodinu bez živitele byla válka těžkým obdobím. Od prarodičů žádnou podporu neměli. „Proto jsme už jako děti museli tvrdě pracovat. Když nám maminka namazala chleba margarínem a hořčicí, byl to pro nás svátek. Jednou týdně mohla jít do pivovaru a přinesla konev podřadného piva. Když bylo vejce, tak ho do toho rozklepla, přidala cukr a bylo jídlo. Jinak jsme byli na bramborách,“ vzpomíná Bartsch.

Před válkou rozpory nebyly

Je pamětníkem zaniklého světa českého pohraničí v Orlických horách. „Co vím z vyprávění, v Olešnici před válkou žádné větší rozpory mezi obyvateli nebyly. To samé v Bobrově, kde jsem se narodil. Bylo to hodně promíchané. Lidé z jedné i druhé strany hranice chodili na tancovačky, a to byl případ i mých rodičů, než se vzali. Třeba v samotné Olešnici fungoval ještě za války pivovar, mnoho hospod, jatka, řezník, lékárna, pekárna. Dnes se tomu ani nechce věřit, ale před válkou to byl městys plný života,“ vzpomíná Bartsch.

Při sčítání obyvatelstva roku 1869 měla Olešnice v Orlických horách 2 400 převážně německých obyvatel, dnes jich má 526.

„Lidé se začali radikalizovat až za války, když nastoupil Konrad Henlein. Pohraničí se začalo kastovat, dělit. Když je nějaká krize, tak se vždy najdou tací, kteří z toho chtějí profitovat. Slušní lidé většinou zůstanou takoví, jací jsou. A grázlové taky. Všichni se snažili válku přežít, jak dovedli,“ pokračuje Bartsch.

Nouze o dramatické okamžiky nebyla hlavně na konci války. Před Rudou armádou obcí táhli nejprve němečtí uprchlíci z východního Pruska následování wehrmachtem. Pak se prohnali Olešnicí i sovětští vojáci. Do všeho zmatku ještě zasahovaly „rabovací gardy“, které drancovaly opuštěné domy a vyhnance cestou na vlak okrádaly.

„Panovalo bezpráví, zvůle, právo silnějšího. Nejhorší to bylo hned v pětačtyřicátém na podzim, když tu řádily party mladíků z vnitrozemí. V té době průběžně odcházeli němečtí starousedlíci. Vzpomínám si také, jak čeští četníci zastřelili olešnického faráře. Našli u něho zbraně, které tam schovala jeho kuchařka, nacistka jako prase. Myslím, že farář v tom byl nevinně. Na konci války také zastřelili hostinského z Číhalky a olešnického fořta,“ vzpomíná Bartsch. Podle obecní kroniky bylo v roce 1946 z obce odsunuto 803 lidí a zůstalo 256.

Váleční veteráni se už vraceli do jiného světa. Otce Jiřího Bartsche, Ericha, zastihl konec války u německého Hannoveru, odkud šel domů pěšky.

„Nastal odsun, ale nás nevyhnali. Mamince bylo řečeno, že republika potřebuje lidi na práci, a tak jsme mohli zůstat. To víte, že to bylo těžké. Do Olešnice přicházeli noví lidé, později i rodiny s dětmi, které nás tloukly. My jsme se bránili, také jsme je někdy profackovali. Neuměl jsem slovo česky a první tři roky po válce nám německy zakazovali mluvit i doma. Pod okny chalupy nás šmírovali, jestli nemluvíme německy a pak nás udávali. Nebylo to jednoduché, ale všechno vždycky záleží na lidech. V každé době a v každé společnosti jsou hajzlové, a dnes to není jiné,“ míní Jiří Bartsch.

Ericha Bartsche koncem roku 1946 zadrželi, převezli do Náchoda, kde ho mučili. Jeden z Čechů, který ho ve věznici týral, se usadil v Olešnici. „Vím, že se nemohli potkat, dopadlo by to zle. Já jsem s jeho dcerou dokonce chodil do školy. Byla to doba plná absurdit,“ říká Bartsch.

Než se Erich Bartsch v osmačtyřicátém definitivně vrátil domů, z Náchoda stejně jako ostatní veteráni z wehrmachtu putoval do uhelných dolů. „Vím o čtyřech nebo o pěti chlapech, kteří se do Olešnice stejně jako otec z fronty vrátili a mohli zůstat. O tom, co zažili, nemluvili. Otec zemřel v roce 1987,“ říká muž. Do wehrmachtu bylo z Olešnice povoláno 262 mužů, vrátilo se jich 40, 42 jich padlo a 180 zůstalo nezvěstných.

„Na svém životě a hlavně na životě mých rodičů je vidět, jak jsou moderní dějiny střední Evropy komplikované. Co se týče samotného odsunu, proč bychom se měli za to omlouvat? Vždyť odsun nenařídili Češi, ty jenom vyplnili, na čem se tři mocnosti dohodly. Při odsunu docházelo k násilí, ale je potřeba mít na zřeteli i druhou stranu mince, čeho se dopouštěli na Češích Němci. Na ty události by se mělo pohlížet v kontextu doby, nenávist mezi lidmi byla velká,“ míní Jiří Bartsch.

Sloužil na Labi i na Vltavě

Po válce se Jiří Bartsch vyučil v Děčíně lodníkem a do roku 1957 pracoval na nákladních lodích na Labi u národního podniku Československá plavba labsko-oderská.

„V té době se ještě jezdilo samotíží, byl to nejlacinější způsob dopravy. Nákladní člun bez pohonu se v Praze naložil, remorkér nás dotáhl do Labe a pak jsme už pluli po proudu až do Hamburku. Na lodi jsme byli většinou tři: kormidelník a dva lodníci,“ říká energický muž a přináší z garáže ocelový hák s držadlem:

„Tak tohle je baghák. Mám to jako památku na práci na lodi. S tím jsme si pomáhali při manipulaci s bednami ve skladištích nebo na lodích. Byla to fuška, práce pro chlapy. Dnes je to už minulost.“

Po vojně na začátku 60. let začal pracovat v povodí Vltavy u říční jednotky, obdoby současné říční policie. Působil na přehradě Slapy i na Orlíku. V roce 1974 přesídlil s rodinou zpět do Sudet, tentokrát na Broumovsko, kde začal pracovat jako pohraničník. Do důchodu odešel na počátku 90. let.

„Tatínek nám říkal: Chovejte se slušně podle toho, kde žijete, pracujte řádně a pak se vám nemůže nic zlého stát. Snažil jsem se žít podle jeho rad. Za svůj život se nestydím,“ dodává Bartsch.





Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.