Letos pětačtyřicetiletý spisovatel přichází se stejnojmenným románem – vlastní teorií o monumentální knize, jejím vzniku a vytržených, nikdy nenalezených stránkách. Nedávno pobýval v Praze.
Kdy jste se poprvé dozvěděl o Ďáblově bibli?
Začalo to Rudolfem II., tím potrhlým, neurotickým, nemocným mužem na císařském trůně, o kterém jsem chtěl psát. Nemyslím životopis, ale příběh jeho doby. Žádný dobrý příběh mě však nenapadal. Až jsem narazil na zmínku o Ďáblově bibli, kterou měl Rudolf II. ve své kunstkomoře. Už ten název obsahuje drama! Postupně mi bylo stále zřejmější, že Ďáblova bible představovala souhrn středověkého poznání. Když vyprávíte příběhy, hledáte konflikty a jedním z těch největších je rozpor mezi chladem vědomostí a horoucností lásky.
Takže je to román o lásce?
Do velké míry. Proto jsou také mnohé postavy v mé knize, ty pozitivní a ty rozporuplné, ve vleku lásky – ať už je to láska mezi sourozenci, mužem a ženou, rodiči a dětmi, mezi učitelem a jeho žáky. Naproti tomu ti, kteří lásky nejsou schopni, zosobňují čisté zlo, ovládnutí chorobnou touhou po vědění a moci.
Navštívil jste místa, kterými Ďáblova bible putovala?
Nejprve jsem byl v Praze, poté jsem si prohlédl broumovský klášter a dostal se do Podlažic, vesnice za Chrudimí – překvapilo mě, jak skromným dojmem působí místo, kde zřejmě vznikla tak velká kniha. Na rozlehlé louce, tam, kde kdysi stával benediktinský klášter, se vypíná barokní kostel. Byla v tom určitá magie místa, které už dnes neexistuje, zmizelo z mapy.
Přicházíte se zajímavou teorií, že svět považuje Ďáblovu bibli za originál, a přitom jde jen o dokonalý padělek. Kde se tedy podle vás skrývá pravá Bible?
V mém románu se originál nikdy nedostal do rukou císaře Rudolfa, ale zůstal nadále střežen v Broumově. Ale naznačuji také, že Ďáblova bible poté putovala dál, protože bylo příliš nebezpečné, aby byl Broumov s tímto rukopisem spojován. Ale vlastně to není žádná teorie – je to příběh. Pokud byla nějaká kniha tak mocná jako Ďáblova bible, nemohl jsem se jí přece jen tak zbavit. Kdybyste se mě však zeptala jako historika, samozřejmě bych odpověděl: kniha, kterou nyní obdivují davy na výstavě v Klementinu, je pravá, o tom není pochyb.
Podle vašeho románu je Codex gigas dílem ďábla, který do knihy tajně vepsal svou zlovolnou interpretaci světa. Přitom fakta říkají, že jde o velmi duchovní dílo...
Vycházím z legendy o ďáblovi, který pomáhal nebohému mnichovi se psaním knihy. Trochu jsem si ji upravil: mnich nabídl své vědění a ďábel mu slíbil, že přes noc vše sepíše. Poselství knihy však záměrně převrátil tak, aby zasévalo zkázu. Naštěstí mnich s něčím podobným počítal a na třech stranách ukryl klíč ke knize, jakési vysvětlení, jak ji číst a jak jí rozumět. A aby neznalé varoval, namaloval doprostřed ďábla. Ale skutečně si povšimněte, že mnohé, co nějak souvisí s Biblí, se dotýká ďábla. Třeba část biblických textů o skutcích apoštolů se v Ďáblově bibli objevuje ve starším, vzácně citovaném latinském znění. Používal ho biskup s nešťastným jménem – Lucifer.
Kde skončily ty tři ztracené strany?
Myslím, že byly vytrženy. Obsahovaly snad seznamy jmen mnichů. Tedy nic tolik důležitého pro obsah, možná jen někdo potřeboval papír.
Pro vaše hrdiny je Ďáblova bible nakonec nebezpečnou zbraní. Je nebezpečnou i pro autora?
Absolutně ne, je nádherná, fascinující, a nejen pro své rozměry, ale i svou jedinečností. Je to překrásné umělecké dílo, dědictví středověku, které nepochybně poutá i tím, kolik neodhalených tajemství a hádanek dodnes vzbuzuje. Proč je v ní tak malé písmo, zda ji napsal jediný mnich a kolik let na to potřeboval. Když jsem pracoval na románu, začaly už digitalizační práce, na vlastní oči jsem knihu viděl až v Praze – a jako zbraň mi nepřipadala.
Píšete historickou beletrii. Je pro vás minulost zajímavější, inspirativnější než současnost?
Historické romány jsem začal psát z velkého zájmu o historii středověku, která mě nepřestává bavit. Samozřejmě, že se tím na německém trhu ocitnete v určité škatulce, ale v současnosti se chci spíše ubírat tímto směrem, než abych se pokoušel o experimenty.
Říkáte, že historie nemá být jen kulisa, snažíte se přiblížit pocity, myšlení.
Vycházím z archivů, korespondence. Když spisovatel používá určitou epochu pouze jako kolorit, svým způsobem zrazuje čtenáře. Měl by hledat jen takový příběh, který se v dané době mohl skutečně odehrát, pokoušet se utvořit postavy tak, aby odrážely myšlení, morálku, každodenní události té doby. Všechno ostatní je laciná fasáda.
