Sportu, kde se míč chvílemi vozí na klíně hráčů a nohama se palubovky nikdo nedotýká.
Ale pořád jde o sport, kde chce každý vyhrát. "Nemyslete si, že když jsme s Nizozemskem jednoznačně prohráli 45:77, tak nemůžeme postoupit. To teda můžeme! A uděláme pro to všechno," povídal v úterý večer trenér české reprezentace Zdeněk Škaroupka.
Jeho tým se v těchto dnech snaží na evropském šampionátu divize B hraném v hale Fakulty sportovních studií Masarykovy univerzity postoupit do elitní skupiny.
Basketbal na vozíku: český reprezentant Miroslav Šperk (vlevo) ujíždí Jansensi Koenovi z Nizozemska
Je to zvláštní pohled, dívat se na zápas hráčů, přičemž některým chybí jedna noha a jiným obě. Bez ohledu na svoje handicapy do sebe tvrdě zajíždí vozíky, občas zákeřně faulují, a když spadnou, tak se o ně člověk chtě nechtě bojí.
Jim to problémy nedělá. Díky speciální konstrukci vozíků se dokážou zvednout bez problémů a bez cizí pomoci.
Ani pravidla se od běžného basketbalu zase tak neliší. "Hraje se se standardním vybavením a na stejné palubovce, ani koše nevisí níž," popsal trenér Škaroupka.
Liší se ale třeba posuzování faulů. Nepíská se přerušení driblingu a jinak se posuzují kroky. "Jako krok se počítá zabrání rukama do obručí kol vozíku."
(Polo)profesionálem i na vozíku
Mimochodem to zabírání rukama do kol vozíku je to, co basketbalisty stojí nejvíc energie. Ne každý má úplně dobrou hybnost horní části těla, proto ji musí speciálně posilovat. A protože nohy mají upoutané k vozíku, o to víc se musí namáhat zbytkem těla.
"Proto nestřílí tak přesně jako zdraví hráči. Někdy na to už nezbývá energie," vysvětluje Škaroupka.
Basketbal na vozíku: český reprezentant Marek Šrůtka střílí přes Robina Poggenwische z Nizozemska
Své o tom ví nejlepší Čech Petr Tuček, který svou sportovní kariérou boří všechny mýty o handicapovaných sportovcích. Momentálně působí v nejvyšší turecké soutěži v týmu Galatasaray Istanbul, kde trénuje dvoufázově každý den.
"Na této úrovni se nedá připravovat tak, že si člověk zajde zastřílet po práci," povídá Tuček, který se svým mužstvem získal titul klubového mistra Evropy i světa.
Basketbal na vozíku hraje od roku 1996. Předtím se mu věnoval i jako zdravý, jenže po operaci má problémy se zády, takže už může střílet koše jenom vsedě. Že by se tím trápil, to tedy ne.
"Mám nejnižší stupeň postižení. Jsem chodivý, leč s vnitřní vadou. Ale úplně na vozík upoutaný nejsem," popisuje hráč, který už má za sebou angažmá v německém Cvikově.
Basketbal na vozíku: český reprezentant Martin Zemánek (vpravo) v duelu s Nizozemskem
Proč nehraje v Česku? Není příliš kde a není ani proč. V České republice totiž existují jen tři kluby, které navíc kvůli tomu, aby se nemusely neustále utkávat mezi sebou, působí také v rakouské soutěži.
Navíc všude jinde po Evropě kromě Slovenska dostávají vozíčkáři také zaplaceno. "Nejsme profesionálové, spíš poloprofesionálové. Nicméně na chleba to vždycky dá," směje se Tuček, jemuž teď v Turecku nic nechybí.
Žije tam i s rodinou, synovi našel mezinárodní školu.
Ačkoliv se chce jednou určitě vrátit do Česka, v Turecku by rád zůstal co nejdéle. "Na vozíku nejsme tak omezeni věkem, můžeme hrát, i když je nám hodně přes čtyřicet," podotýká basketbalista, jenž na svém sportu nejvíc oceňuje to, jak dává dohromady svět zdravých a postižených.
